Petr Vaníček

* 1932

  • „Můj otec a vůbec většina jeho generace, to byli neuvěřitelní pracanti a neuvěřitelně obětaví pracanti. A speciálně ti bývalí legionáři by byli bývali opravdu za tu republiku cedili krev. A většinou to byli lidi, kteří byli úžasně charakterní. Můj otec byl až chorobně poctivý a byl to dobrák. To byl určitý znak většiny těch podnikatelů v té druhé republice. Tam platilo, že zaměstnanec je svým způsobem do určité míry váženější a důležitější než člen rodiny. To si nedělám legraci, to je pravda! Já jsem jako malý kluk pětiletej, možná jsem byl ještě menší, dostal od svého otce první výprask: seděl jsem v autě a čekal jsem na otce, který ještě ve fabrice něco vyřizoval, a ten pracovník, který tam zametal dvůr, takový ten nádvorník, na mě dělal opičky, jako obvykle na děti děláváme. A já jsem na toho člověka vyplázl jazyk v momentě, kdy otec už byl u toho a už mě viděl. Tak za tohle jsem dostal! A bylo mi řečeno: ,Jak se opovažuješ na člověka, který se poctivě živí poctivou prací, něco takového udělat! Vůči každému takovému člověku je nutné mít vrcholnou úctu.‘ Víte, to byl postoj těch podnikatelů vůči svým zaměstnancům. Bylo nemyslitelné, aby například zaměstnanci nedostali mzdu. To bylo absolutně nemyslitelné, to bylo tak něco absurdního. Dneska to vidíte jak na běžícím páse, co by se kdo obtěžoval, prostě nedostanou plat a hotovo! A pan šéf pojede na výlet do Afriky. A kdyby si byl někdo něco takového dovolil, tak by byl totálně znemožněný ve společnosti. Ale totálně. S tím člověkem by už nikdo nemluvil. To byla ta atmosféra, ve které jsem vyrostl, kde nějaké žvásty o úctě k pracujícímu člověku vůbec nebyly fráze, to bylo bezpodmínečně a do důsledku dodržováno. A ne, že to budeme dneska hlásat a zítra budeme toho člověka okopávat. To je ten rozdíl, ten propastný rozdíl, mezi tím pojetím tehdejšího kapitalismu a toho pozdějšího komunismu.“

  • „Tu ranní směnu jsme neměli rádi, protože tam bylo vždycky riziko a to riziko bylo velice častý, že jsme místo oběda měli poplachy a pochodová cvičení. Tak se tam vypotácel přiožralej velitel a zařval: Poplach! Takže všeho se muselo nechat. Někdy jsme měli jen nástup na ten poplach a kontrolovalo se, jestli jsme měli správně zabaleno a tak dále. Ale velice často z toho koukal pochoďák. A pan velitel, toho šoupli do auta, to byla taková malá dodávka, a jak byl přiožralej, tak usnul. No a teď se pochodovalo tak dlouho, dokud se pan velitel trošku neprobral a nezavelel: Zpět! Takže my jsme nevěděli, kolik ujdem. A pak jsme šli zase zpátky. Nebylo výjimkou, že jsme měli oběd a večeři – všechno najednou. A všechno studený.“

  • „Veškerý průmysl, bez ohledu na to, co vyráběl, to bylo jedno, buď musel převzít zakázky pro wehrmacht a pak měli občasný dozor z německé strany (to vůbec nedělali naši lidi, to všechno měli na starosti pracovníci buď wehrmachtu, nebo už přímo pracovníci SS. A nechali podnik běžet tak, jak běžel, jen musel převzít zakázky pro wehrmacht, kde byl předepsaný určitý objem výroby, který se musel wehrmachtu odevzdávat. A pochopitelně ten se hlídal - hlídal se příděl, to byla starost toho německého dozoru, především jestli je v souladu příděl vstupního materiálu a toho, co bylo potom odevzdáno jako produkt. Pokud nějaká firma odmítla, tak se s nimi udělal krátký proces. Šéf šel do koncentráku, bez diskuse, o tom se nikdo nebavil. Osazenstvo šlo na práce do Velkoněmecké říše, firma dostala nové obsazení včetně celého vedení. Pokud se tam tedy neobjevil někdo, kdo byl ochoten kolaborovat. Firma pokračovala vesele dál, ovšem s úplně novým obsazením, přičemž šéf byl skutečně říšský Němec. Takže všeobecně to vypadalo tak, že ti majitelé, nebo potom hlavní management tuhle situaci vysvětil osazenstvu a osazenstvo se v zásadě rozhodlo, jestli souhlasí s tím, aby byly přijaty zakázky pro wehrmacht nebo ne.“

  • „V roce 1942, to už se tady zaváděla v protektorátu takzvaná totální pracovní povinnost. Mnoho lidí se muselo nějakým způsobem zaměstnat a pokud možno se to všechno směřovalo tam, kde se vyrábělo pro wehrmacht. Tyhle firmy vesměs nabíraliy a braly do svého stavu lidi, kteří – poněvadž ten, kdo na tomhle nebyl účasten, tak ten byl posílán do říše a to už byla doba, kdy tam začínaly nálety a nebylo to, co to bývalo, takže pochopitelně se tam už nikomu nechtělo. Tam už to šlo z donucení. A tyhle naše domácí firmy tedy nabíraly lidi, kteří se chtěli nějakým způsobem schovat, a tím je vlastně kryly, aby nemuseli do říše. Nehledě k tomu, že lidi, kteří byli podezřelí z toho, že jsou příživníky, tak ti buď šli do říše, nebo šli rovnou do nějakého sběrného tábora, což bylo ještě horší. Právě z těchto lidí se rekrutovali ti, kteří najednou udávali majitele, šéfy, dávali na ně trestní oznámení, a tito lidi pak byli hnáni k jakýmsi už lidovým soudům a byli souzeni podle malého nebo velkého dekretu. Zloba těch lidí, kteří by vlastně měli být spíš vděční, že nad nimi někdo držel ochrannou ruku, tak to bylo svým způsobem příznačné už pro to období těsně poválečné čili pro rok 1945. A pochopitelně, z těchto lidí se pak rekrutovali ti národní správci a tato svoloč, která tu nejen dělala paseku mezi lidmi, ale ničila i to hospodářství.“ Tazatel: „A byl to případ i firmy Vašeho otce?“ - „Ano, i tam.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 02.08.2011

    (audio)
    duration: 04:04:53
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Třídní nepřítel

dobová.jpg (historic)
Petr Vaníček
photo: obě pořízeny při natáčení

Petr Vaníček se narodil 15. března 1932 v Praze. Jeho otec, bývalý legionář, byl spoluvlastníkem továrny na výrobu nátěrových hmot „Vaníček a Malec” v pražských Satalicích. Válka a především nacistická vyhlazovací politika vůči Židům zasáhly do života rodiny velmi krutě - židovská část rodiny, která nestihla odejít do emigrace, skončila v koncentračních táborech, babička Petra Vaníčka zahynula v Terezíně. Takřka v posledních týdnech války byla satalická továrna zničena po náletu spojeneckých vojsk. Její obnova pak trvala skoro tři roky; poslední řemeslník odešel 21. února 1948. Uchopení moci komunisty o několik dní později změnilo osud Vaníčkovy rodiny nadobro. Továrna byla znárodněna a továrnickému synkovi Petru Vaníčkovi zůstala nálepka třídního nepřítele. Měl problémy ve škole, musel přejít na jiné gymnázium, nakonec nebyl ani připuštěn k maturitě. V létě 1952 byl povolán k Pomocným technickým praporům, které využívaly tzv. politicky nespolehlivých osob k levné práci v dolech a ve stavebnictví. V druhé polovině 50. let studoval Petr Vaníček dálkově VŠCHT, odkud byl ale vyloučen při prověrkách v roce 1958. Dostudoval až v 60. letech na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Na všech pracovištích se sice vždy osvědčil jako schopný pracovník a odborník, jeho minulost a politické názory ho však stále provázely a zaměstnání často nuceně střídal. Útočištěm se mu nakonec stalo Slovensko, kde pracoval až do devadesátých let. Nyní žije v Praze.