Eva Vaňková

* 1930

  • „V té době my bychom spíš bývali žili jako zlatá mládež, než chodili do Komsomolu. To nám bylo úplně cizí. Snažili jsme se žít mezi 45. a 48. rokem normální život mladých lidí. Politická situace se čím dál zhoršovala. My jsme byli také hrozně filozofičtí v té době. Bylo nám 16, všecko jsme věděli, o všem jsme diskutovali. Rozhodli jsme se, že chceme žít jako spojenci Ameriky, že jsme anglofilové. Vůbec jsme to měli v hlavě srovnané a Sovětský svaz a levice do toho vůbec nezapadala. Nosili jsme americké vlaječky na kabátech, což muselo tátovi dělat velkou radost.“

  • „Naše politické debaty byly hrozně nepříjemné, protože táta napřed velmi přátelsky se snažil mi vysvětlit dialektický materialismus a jak je to vlastně důležitý koncept a jak je úžasně spravedlivý. Já jsem s tím nesouhlasila, a tak jsme se hádali, ošklivě. Potom, když jsem utekla, tak to musela být velká rána pro tátu osobně a politicky samozřejmě taky. Když jsem se dověděla o procesu, tak jsem dlouhou dobu žila s vědomím, že jsem to možná já všecko zapříčinila, že táta byl členem té skupiny. Teď po létech rozumím, že to s tím nemělo vůbec nic společného, protože už v té době musel proces být připravený a ti lidé už byli vybraní ne proto, že jim utekla osmnáctiletá holka někam za klukem do ciziny, ale protože potřebovali monstrproces.“

  • „Takže já jsem celkem vzato, když mluvím s jinými uprchlíky, kteří šli s puškama přes hranice a honili je psi, já jsem utekla v luxusu. Pak jsem měla zase štěstí, protože jsem se dostala do uprchlického tábora v Norimberku, byla jsem tam asi tři měsíce, když Rádio Svobodná Evropa začalo dávat dohromady lidi. Hledali zaměstnance a přijela tam skupina českých lidí a začali dělat interviews hlavně s námi mladými, kteří jsme už byli univerzitní studenti, a velkou skupinu nás najali. Hned nás odvezli do Mnichova a dostali jsme velmi slušné bydlení. Pak se rozhodovalo o tom, co kdo bude dělat, já jsem celkem vzato toho moc neuměla, tak ze mě udělali hlasatelku takzvaných continued.“

  • „Utéct v té době celá rodina a nechat tátu nebylo vůbec možné. Já jsem měla příležitost se dostat do zahraničí, a tak v roce 51, v lednu, jsem odešla z domova. V té době byl otec velvyslanec Československé republiky ve východním Německu. V té době ještě nebyla Berlínská zeď a já jsem měla velké štěstí, že jsem jela na Vánoce navštívit tátu v Berlíně. Zabalila jsem si kufříček, ukradla jsem trošku peněz z tátovy peněženky, vzala jsem si taxíka a přejela jsem do západní zóny Německa.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha - Vinohrady, 14.11.2012

    (audio)
    duration: 01:16:17
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Chtěla jsem, aby se vědělo, že celá naše rodina nebyla komunistická

Vankova orez.jpg (historic)
Eva Vaňková
photo: foto A. Jelínková

Eva Vaňková, rodným příjmením Fischlová, se narodila v roce 1930 ve smíšené česko-židovské rodině jako první ze dvou dcer. Otec Otto Fischl pocházel z židovské rodiny, matka byla katolického vyznání. Otec pracoval jako právník, matka byla v domácnosti. Otec musel z rasových důvodů v roce 1939 svou praxi pozastavit, rodina byla považována za rasově smíšenou. Otci i oběma dcerám se podařilo vyhnout se deportaci do ghetta Terezín díky lékaři, který otce uznal za deportace neschopného. Otec, který byl už před válkou ve styku s uměleckou, převážně levicovou avantgardou, po válce vstoupil do KSČ a zahájil kariéru politika a diplomata. Eva Vaňková i její mladší sestra Helena, dnes Kosková, byly naopak silně protikomunisticky zaměřeny. V letech 1949-1951 otec působil jako velvyslanec v NDR. V lednu 1951 Eva Vaňková při cestě za otcem do NDR emigrovala přes Berlín na Západ. V červnu 1951 byl otec zatčen, vyšetřován v procesu s Rudolfem Slánským a v prosinci 1952 popraven. Eva Vaňková v emigraci pracovala v Rádiu Svobodná Evropa, žila v Německu a Švýcarsku, roku 1957 přesídlila s manželem do USA, kde žije dodnes.