Eva Vaňková

„Naše politické debaty byly hrozně nepříjemné, protože táta napřed velmi přátelsky se snažil mi vysvětlit dialektický materialismus a jak je to vlastně důležitý koncept a jak je úžasně spravedlivý. Já jsem s tím nesouhlasila, a tak jsme se hádali, ošklivě. Potom, když jsem utekla, tak to musela být velká rána pro tátu osobně a politicky samozřejmě taky. Když jsem se dověděla o procesu, tak jsem dlouhou dobu žila s vědomím, že jsem to možná já všecko zapříčinila, že táta byl členem té skupiny. Teď po létech rozumím, že to s tím nemělo vůbec nic společného, protože už v té době musel proces být připravený a ti lidé už byli vybraní ne proto, že jim utekla osmnáctiletá holka někam za klukem do ciziny, ale protože potřebovali monstrproces.“

„Takže já jsem celkem vzato, když mluvím s jinými uprchlíky, kteří šli s puškama přes hranice a honili je psi, já jsem utekla v luxusu. Pak jsem měla zase štěstí, protože jsem se dostala do uprchlického tábora v Norimberku, byla jsem tam asi tři měsíce, když Rádio Svobodná Evropa začalo dávat dohromady lidi. Hledali zaměstnance a přijela tam skupina českých lidí a začali dělat interviews hlavně s námi mladými, kteří jsme už byli univerzitní studenti, a velkou skupinu nás najali. Hned nás odvezli do Mnichova a dostali jsme velmi slušné bydlení. Pak se rozhodovalo o tom, co kdo bude dělat, já jsem celkem vzato toho moc neuměla, tak ze mě udělali hlasatelku takzvaných continued.“

„Utéct v té době celá rodina a nechat tátu nebylo vůbec možné. Já jsem měla příležitost se dostat do zahraničí, a tak v roce 51, v lednu, jsem odešla z domova. V té době byl otec velvyslanec Československé republiky ve východním Německu. V té době ještě nebyla Berlínská zeď a já jsem měla velké štěstí, že jsem jela na Vánoce navštívit tátu v Berlíně. Zabalila jsem si kufříček, ukradla jsem trošku peněz z tátovy peněženky, vzala jsem si taxíka a přejela jsem do západní zóny Německa.“