Eva Vaňková

„Utéct v té době celá rodina a nechat tátu nebylo vůbec možné. Já jsem měla příležitost se dostat do zahraničí, a tak v roce 51, v lednu, jsem odešla z domova. V té době byl otec velvyslanec Československé republiky ve východním Německu. V té době ještě nebyla Berlínská zeď a já jsem měla velké štěstí, že jsem jela na Vánoce navštívit tátu v Berlíně. Zabalila jsem si kufříček, ukradla jsem trošku peněz z tátovy peněženky, vzala jsem si taxíka a přejela jsem do západní zóny Německa.“

„V té době my bychom spíš bývali žili jako zlatá mládež, než chodili do Komsomolu. To nám bylo úplně cizí. Snažili jsme se žít mezi 45. a 48. rokem normální život mladých lidí. Politická situace se čím dál zhoršovala. My jsme byli také hrozně filozofičtí v té době. Bylo nám 16, všecko jsme věděli, o všem jsme diskutovali. Rozhodli jsme se, že chceme žít jako spojenci Ameriky, že jsme anglofilové. Vůbec jsme to měli v hlavě srovnané a Sovětský svaz a levice do toho vůbec nezapadala. Nosili jsme americké vlaječky na kabátech, což muselo tátovi dělat velkou radost.“

„Naše politické debaty byly hrozně nepříjemné, protože táta napřed velmi přátelsky se snažil mi vysvětlit dialektický materialismus a jak je to vlastně důležitý koncept a jak je úžasně spravedlivý. Já jsem s tím nesouhlasila, a tak jsme se hádali, ošklivě. Potom, když jsem utekla, tak to musela být velká rána pro tátu osobně a politicky samozřejmě taky. Když jsem se dověděla o procesu, tak jsem dlouhou dobu žila s vědomím, že jsem to možná já všecko zapříčinila, že táta byl členem té skupiny. Teď po létech rozumím, že to s tím nemělo vůbec nic společného, protože už v té době musel proces být připravený a ti lidé už byli vybraní ne proto, že jim utekla osmnáctiletá holka někam za klukem do ciziny, ale protože potřebovali monstrproces.“