The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Vaňková (* 1934)

• narodila se 28. ledna 1934 v Praze

• vyrůstala v domě na Václavském náměstí

• na konci války odešla s příbuznými z Prahy

• manžel narukoval k PTP, jezdila jej navštěvovat

• pracovala jako účetní

• v srpnu 1968 byly děti pamětnice narychlo evakuovány z východoněmecké Rujány

• v 80. letech se podílela na opisování neoficiální literatury

Olga Vaňková, rozená Hálová, se narodila 28. ledna 1934 v Praze. „Docela hezké dětství to bylo. Bydleli jsme přímo na Můstku, Václavské náměstí přímo před námi a byl to náš vlastní dům, který koupil můj pradědeček už v roce 1880.“ Tento dům rodina v roce 1947 prodala, takže jim pak naštěstí komunisté nic nevzali ani se nemuseli starat o restituce v devadesátých letech. I když byl dům prodaný, tak v něm dále žili v nájmu – nejdéle zůstala maminka, a to až do roku 1968, kdy se na Můstku začalo stavět metro a všichni nájemníci se museli odstěhovat.

Tatínek pamětnice hrál v České filharmonii na housle a zemřel v roce 1980. Maminka se nejdříve starala o domácnost a později pracovala v kloboučnictví, zemřela v roce 1995. Navíc také zpívala ve sboru.

Na Můstku to bylo ošklivý

Z válečných let si vybavuje návštěvy babiččiny přítelkyně Evy Vrchlické. Její manžel Erik Saudek, překladatel Williama Shakespeara, byl podle nacistických rasových zákonů Židem. Prý vždy jenom zazvonil a čekal dole před domem s knihami před hrudí, aby si zakryl žlutou židovskou hvězdu. Také pamatuje na návštěvu příslušníka SS, která všechny vyděsila. „V rodině existovala tanečnice, která žila v Budapešti, vdala se a vzala si Němce. A byl to esesák. My jsme měli pořád zamčeno, muselo se zazvonit, seshora jste pustila toho člověka. Někdo zazvonil, babička se zeptala, kdo to je, a on německým způsobem řekl ten a ten. Babička ho pustila nahoru. Jde vám nahoru neznámej člověk v SS uniformě, babičku mohla ranit mrtvice...“

„Potom přišel konec války, a to bylo ošklivý. Na tom Můstku to nebylo vůbec příjemný, tam se pořád střílelo. A my jsme tehdy odešli z toho Můstku, s maminkou a se strejdou jsme odešli. Šli jsme do Berouna, tam jsme měli příbuzný. Udělali jsme dobře, protože když jsme přišli domů, tak jsme zjistili, že je prostřelné okno ve druhém patře.“ Zpátky domů se vrátili 9. května a cestou z Berouna je na nákladním autě svezli vlasovci.

Silvestr v prázdné ubytovně

Z obecné školy v roce 1944 přešla Olga do dívčího gymnázia, kam chodila jen jeden rok. Pak přestoupila na francouzské gymnázium a po čtyřech letech ještě školu vyměnila za obchodní akademii, kde odmaturovala. Celý život se pak živila účetnictvím. Se svým budoucím manželem Jiřím se seznámila v roce 1950 na školní brigádě ve Staré Roli u Karlových Varů, kde vyklízeli sklepy se starou sodovkou.

Jiřího otec byl živnostník, a tak musel nastoupit na vojnu k PTP. Podle vzpomínek pamětnice tam, kam za svým budoucím manželem jezdila, byli lidé vždycky na ni i na něj slušní. „Nejdřív nastupoval do Dubnice nad Váhom, tak tam jsem byla za ním v roce 1952. A na Vánoce jsem jela, na Ježíška v půl dvanáctý v noci, a byla jsem tam až do Novýho roku. Bydlela jsem tam, to byla ubytovna pro civilní pracovníky. A Jirka to tam s nima domluvil, všichni ti pracovníci měli dovolenou, byli na svátky doma. Takže byla ta ubytovna prázdná. Takže mě tam ubytovali. Nosili mně buchty, nosili mně snídani, byli úžasný.“

Za rok za ním jela do Chotusic u Čáslavi, kde také vzpomíná na velmi milé a slušné lidi. V roce 1954 byl v Pardubicích, kde stavěl letiště. Po dvaceti sedmi měsících se pak vrátil domů. Po návratu z vojny jezdil s nákladním autem a až v roce 1968 se podařilo, že začal pracovat u Pozemních staveb.

Když se v roce 1952 vzali a manžel se vrátil od PTP, přestěhovali se do Strančic nedaleko Prahy, kde měl tchán s tchyní domek. „Zdejší národní výbor prohlásil, že když tady nebudeme bydlet, že sem dají jinou partaj.“ S manželem měli pak dvě dcery, Kateřinu a Zuzanu.

Do prvomájového průvodu jsem nikdy nešla

 „Toho 21. srpna jsem vstala a pustila jsem si rádio. Teď jsem slyšela, co hlásej. A teď šla kolem taková jedna naše příbuzná, byla to velká soudružka. A já jsem na ni volala: ‚Teto, slyšela jsi, víš, co se stalo?‘ A ona mi odpověděla: ‚To je správný! Co si myslíš, že by tady bylo?‘ A já jsem rozčíleně řekla: ‚Ty krávo jedna.‘“ Což mělo ještě nepříjemné následky, protože teta to samozřejmě slyšela. Její syn byl vysoce postavený, a když začala normalizace, šla si k němu stěžovat, aby s tím něco udělal. „Ale on ji poslal do háje, řekl jí: ‚Mámo, neblbni, na to zapomeň.‘ Tak se nic nestalo.‘“

Dne 21. srpna byly také její dvě dcery na táboře na Rujáně a narychlo se vracely domů. „Kateřinka vyprávěla, jak ráno v pět hodin všechny táborníky probudili. Oblíknout a dostali nějakou rychlou snídani, posadili je do autobusů a vezli je od rána až do večera do Drážďan. V Drážďanech jim dali něco k večeři, něco rychlýho, uložili je tam někde na kolejích a druhej den ráno je posadili do vlaku a jeli do Československa a přijeli odpoledne další den. Tam si je vyzvedl táta.“

Olga vzpomíná na řídké návštěvy zahraničí během komunistické diktatury. „Jednou jsem byla na výletě se švagrovou v Německu a kupovaly jsme Kateřině boty. Přemýšlely jsme, kam je schováme. Daly jsme je nakonec do rukávů do kožichu a provezly jsme je.“ Ještě předtím, v roce 1964, se se svým manželem podívala do Francie, kde byla na návštěvě u své kamarádky, se kterou si dopisovala od svých školních let. Šokem pro ně byly hlavně barevné výlohy a dostatek zboží.

V osmdesátých letech se pak s manželem zapojila do opisování knih. „Měli jsme dost tisků doma a já jsem něco i psala na stroji. Nevím, pro koho, ono se to rozmnožovalo, vždycky deset kopií se udělalo a pak to Jirka odvezl. Nevím, pro koho ty knížky byly. Co tady máme, co tu mám, Hrabala tu mám, Obsluhoval jsem anglického krále, pak jsem přepisovala Černý barony. No bylo to dost únavný, protože toho je hodně, že jo, blbě se to píše. No ale tak jsme to zvládli, no.“

Olga se také vždycky odmítala účastnit akcí, jako byly třeba prvomájové průvody. „Nikdy jsem nebyla na Prvním máji, nikdy. Můj muž chodil, protože to pro ně byla legrace. Abych já šla do průvodu, nikdy, ani v Praze ne.“

Převratné změny z roku 1989 prožívala v Kunicích. „Přišla jsem domů, pustila jsem si zprávy a teď jsme to viděli. Bylo to krásný!“ Když pak jela do Prahy za svou maminkou, viděla, co se děje, na vlastní oči. „Bylo to pěkný. Zaplaťpánbůh, že to bylo!“ Byla vděčná, že už nikdo nebude zažívat situace, kdy „jen tak někdo ve tři hodiny v noci může zazvonit a přijít do vašeho bytu“.

Jejím životním mottem je: „Z ničeho si nic nedělat, všechno se dá řešit.“ A dodává: „Když si děláte velký starosti, tak určitě onemocníte.“ Nejtěžší období zažila Olga Vaňková před pěti lety, kdy jí zemřela dcera. „To bylo ošklivý a není to dosud dobrý. Je to smutný, nemůže se s tím nic dělat, protože to je prostě osud.“ Dnes (nahrávka vznikla v roce 2018) se raduje ze svých vnoučat. Ráda také poslouchá hudbu, nejraději má Beethovena.