Oldřich Vašák

„Vítal jsem Rusy a byli jsme ve sklepech kvůli nějakému bombardování. Viděl jsem ty Rusy, ovšem potom, když tam měli velitelství, tak nás navštívili ve sklepech. Každá rodina měla oplocenou část sklepa, kde jsme byli. Byli jsme tam já, maminka, bratr, druhý bratr a ještě jedna rodina, kde byla mladá paní, měla tříletou dcerušku a nevlastní dceru s námi v kóji. Vzhledem k tomu, že s námi byla devadesátiletá babička a měla velkou sukni, co kdysi nosily staré ženy, zvlášť venkovanky, tu dceru, tenkrát měla šestnáct let, schovala pod sukni, kdyby se náhodou někdo objevil a zatoužil po ní. Náhodou přišli dva Rusáci s puškami a teď si vybírali, vybírali. Napětí, to víte, žádná legrace, takoví škaredí chlapi, umaštění. Když jsem je viděl pochodovat kolem nás, to byla hrůza, s koňmi, a nějací vojáci pobíhali vedle. Čili večer přišli do té kóje a vybrali si tu paní.“

„Byl jsem doma. Přišli dva Češi a ptali se, jestli je pan Vašák doma. Já říkám: ‚Není, ale přijde na oběd.’ Netušil jsem, že to byli gestapáci. Kdybych to věděl, tak by mě možná napadlo poslat je do domu určitým vchodem, kudy tatínek nechodil, chodil tím druhým. Kdyby mě to napadlo, ovšem to si člověk neuvědomí. Čili oni na něho čekali a dole před vchodem do domu ho zatkli. To víte, nepřišel domů, tak jsme měli nervy, co je s tatínkem. Nakonec jsme zjistili, že byl nejdřív určitou dobu v Kounicových kolejích, potom byl převezen do Flossenbürgu a potom do odnože tábora Flossenbürg v Liberci [pamětník se spletl, šlo o koncentrační tábor v Litoměřicích]. Mám nějaké dopisy, ti lidé se domnívají, že přijel a byl tam ve fabrikách v tunelech a dělal tam. Tatínek měl osmačtyřicet let, byl chlap plný síly, nepamatuji se, že by byl nemocný. Nakonec to dopadlo tak, že 5. února 1945 jsme dostali papír, že zemřel.“