Tomislav Vašíček

„V osmačtyřicátém přišel Vítězný únor. Patnáctého března, myslím, to bylo, táta přišel domů celý zničený, vážný. Říkal, že nám sebrali obchod. Já jsem se ho jako malý kluk ptal: ‚Kdo? Zloději?‘ Vím, že to tátu velice sebralo. Ležel na kanapi v obýváku a nebyla s ním řeč. Měl štěstí, že jeden z příbuzných byl stavař. Ten mu zprostředkoval stavařský kurz na průmyslovce, takže pak dostal místo ve Stavoprojektu na Letné, kde pracoval v kalkulaci do roku 1958. V tom roce přišla reorganizace. Jak to bylo zvykem, podezřelí lidé, tedy příslušníci buržoazní třídy podezřelí z toho, že hospodářství nejde tak dobře, jak se slibovalo, museli jít do manuálu. Táta jezdil pracovat z Prahy nejdříve někam ke Karlovým Varům, kde dělal s lopatou na silnici. Později jezdil až do Ostravy, něco tam dělali.“

„Když se dělaly texty, abychom je mohli veřejně zpívat, musely být povolené. My tedy texty dali k posouzení, ale hráli jsme je už v době, kdy to nebylo rozhodnuto. Teď přišlo rozhodnutí. Byl tam třeba text, který byl úplně zakázaný. Ale pak byl další třeba povolený, jen tam byl vyškrtnutý jeden verš. Lidé z Hlavní správy tiskového dohledu seděli pod pódiem a sledovali, jestli nezpíváme to, co nám zakázali. My jsme zpívali a publikum se bavilo, protože tam, kde to bylo zakázané, jsme zpívali la la la. Publikum vědělo, co tam původně bylo, co tedy Hlavní správa tiskového dohledu nechtěla.“