Vlasta Vasková

„Když probíhala intervence, byli jsme na letním táboře poměrně daleko od domova. Dozvěděli jsme se od vedoucích – byl to tábor ROH – že se v naší republice něco děje. Viděli jsme, že kuchařky pláčou, vedoucí plakali. Snažili se nám vysvětlit, že se něco děje, ale nechtěli nám říct přesně co. Pro mě a jednu další dívku rodiče poslali auto a tatínek té dívky nás odvezl domů. Hned blízko tábora jsme viděli rudoarmějce, který hlídal, pak jsme potkali tanky, v Rokycanech také. Na mě to působilo hrozně stresujícím způsobem. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by to mohli být zlí lidé, když jsou ze Sovětského svazu.“

„Došlo k zákazu. Bylo fajn, že my vedoucí jsme byli parta. Všem se vysvětlilo, že už není možné pod Skautem pracovat a že jsou dvě možnosti. Buď teda všechno rozpustit a každý, aby si našel činnost, jakou chce sám, nebo že všichni můžou přejít pod Pionýra a pokračovat v práci v oddílech, ale jako pionýři. Ti naši vedoucí stáli o to, aby se to nerozpustilo. V Hrádku ta činnost byla opravdu dobrá a časem se nabalilo víc dětí. Dělalo se celoročně, dělaly se krásné tábory. Vím, že jsem v té době byla mladší, takže člověk všechno vnímá jinak, ale opravdu si myslím, že se začalo dělat dobře a udrželo se to. Byla i schůzka s rodiči a probíralo se, jak to vidí. Došlo se k tomu i se zástupci obce, že je zájem na tom, aby se to nerozpadlo, aby se s dětmi dělalo dál.“