The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Vávra (* 1949)

• narozen 16. ledna 1949 v Prachaticích

• syn Josefa Hasila, převaděče, agenta americké tajné služby

• většina jeho příbuzných v 50. letech vězněna

• vyrůstal u příbuzných ve Volarech

• od roku 1953 vychováván babičkou Annou Vávrovou v osadě Škarez

• vyučil se elektrikářem

• v roce 1968 se oženil s Věrou, rozenou Turkovou

• první pamětníkovy děti, Věra a Josef, zemřely za nejasných okolností v nemocnici

• roku 1974 se mu narodily dcery Petra a Pavla

• v roce 1993 se poprvé setkal se svým otcem Josefem Hasilem

• v roce 2020 žil ve Dvorech u Husince

Jakmile se bolševici dostali v únoru 1948 k moci, zavedli takzvané výjezdní doložky, doklad vydávaný Statní bezpečností, bez nějž nemohli občané Československa vycestovat. Lidem, kterým hrozily komunistické perzekuce, zbývala pouze jediná možnost: ilegální přechod hranic. Ty v té době již strážily ozbrojené policejní hlídky. Zoufalí uprchlíci tak byli odkázáni na pomoc starousedlíků, kteří krajinu podél státní hranice znali a emigranty dokázali bezpečně převést na Západ. Jak převaděči, tak prchající tehdy věřili, že vláda komunistů bude pouze dočasná. Že i toto zlo, stejně jako druhá světová válka, po krátkém čase skončí.

Otce zatkli dřív, než se stihl s matkou oženit

Josef Vávra se narodil 16. ledna 1949 v Prachaticích. Matka Marie Vávrová pocházela z malé obce Saladín na Prachaticku, kde její rodiče Anna a František Vávrovi po válce získali statek po odsunutých Němcích. Pamětníkův otec Josef Hasil vyrůstal ve skromných podmínkách v nedalekém Zábrdí, měl sedm sourozenců a starala se o ně pouze matka. Josef Hasil jezdíval do Saladína navštěvovat svého bratra Antonína, který tu rovněž osídlil opuštěné hospodářství vyhnaných německých obyvatel. Při jedné z návštěv zde tehdy čtyřiadvacetiletý Josef potkal o osm let mladší Marii. Pohledný mládenec v uniformě Sboru národní bezpečnosti (SNB) se mladičké dívce zalíbil, počali dítě a chystali svatbu. Dříve než k veselce došlo, byl však Josef zatčen a odsouzen za protistátní činnost. Pamětník se narodil během otcova pobytu v kriminále, a získal tak příjmení Vávra po matce. V květnu 1949 se Josefu Hasilovi podařilo z vězení uprchnout, překročil hranice a v západním Německu vstoupil do americké zpravodajské služby. Ilegálně pak přecházel zelenou hranici na Šumavě, pronášel informace a pokračoval v činnosti, kterou prováděl už během služby v SNB – převáděl ohrožené uprchlíky na Západ. V jeho konání mu pomáhala široká rodina i řada známých. Několikrát přišel Josef i pro Marii s děckem, ta s ním však odmítala odejít.

Akce Hasil

Státní bezpečnost se snažila Josefa Hasila dopadnout. V prosinci 1949 se policisté u Českých Žlebů dostali do jeho blízkosti a došlo k přestřelce, při níž jeden příslušník Sboru národní bezpečnosti zemřel. Estébáci věřili, že si Josef pro svou milou a dítě přijde, a celou rodinu sledovali. Kýžený výsledek jejich úsilí se však nedostavoval. Pamětníkovu matku opakovaně zatýkali a celkem třikrát ji téměř na rok uvěznili. Dohromady si v komunistickém kriminále odseděla dva a půl roku. O malého Josefa se zatím starali děda a babička Vávrovi. Dne 22. prosince 1950 zatkla Státní bezpečnost i pamětníkovy prarodiče a tehdy dvouletý Josef zůstal doma sám se svou čtrnáctiletou tetou Anežkou Vávrovou. Josefa se tehdy ujal dědečkův bratr Karel Vávra. Prastrýc Karel Vávra bydlel se svou ženou Helenou ve Volarech, neměli vlastní děti a o pamětníka se dobře starali. O Anežku Vávrovou se postaraly babiččiny sestry.

V procesech s pomocníky převaděče Josefa Hasila bylo odsouzeno několik desítek osob. Kromě Vávrových skončila ve vězení téměř celá rodina Hasilových, jeho sestry a bratři si dohromady odseděli desítky let. Hasilův bratr Julius rovněž uprchl a žil v USA. Bratra Bohumila zastřelili policisté při pokusu o přechod hranice v září 1950. Z Německa, kam utekl i s manželkou, se vracel do Čech pro svého ročního syna.

Škarez

Děda František Vávra v kriminále po dvou a půl letech onemocněl tuberkulózou a předčasně ho propustili. Krátce po příchodu domů zemřel. Na konci roku 1953 se po třech letech vrátila z vězení babička Anna Vávrová, nastěhovala se do statku v obci Škarez u Šumavských Hoštic a vzala si Josefa k sobě. Od pěti let tak pamětník vyrůstal s babičkou, babiččinou sestrou Anežkou Kvítkovou a tetou Anežkou. Společně museli zvládnout hospodaření na desetihektarovém gruntu. Pamětník tak odmala vykonával veškeré práce, které zvládl. V šesti letech denně pásl na provazu pět krav. „My jsme ty krávy museli držet svázané řetězy na provazu. A to mě ty mouchy štípaly, to bylo hrozné, dvě hodiny se pásly, já jsem myslel kolikrát, že to nepřežiju,“ vzpomínal během natáčení.

Osadu Škarez tvořily roztroušené samoty a procházela jí hranice okresů Prachatice a Vimperk. Všichni zdejší zemědělci se vytrvale bránili komunistickým snahám o vytvoření jednotného zemědělského družstva. Při příchodu agitátorů se zavírali v chalupách a nekomunikovali. Snahy o kolektivizaci komplikovalo i rozdělení obce do dvou okresů. Zdejší sedláci včetně pamětníkovy babičky tak soukromě hospodařili až do druhé poloviny sedmdesátých let 20. století.

První vzpomínky na svou matku má Josef teprve z doby, kdy žili s babičkou ve Škarezu. Mnoho času s ním netrávila, pracovala ve Strakonicích a domů se vracela jen na neděli. Marie byla neustále sledována tajnou policií. Do chalupy ve Škarezu se estébáci snažili nainstalovat odposlouchávací zařízení. Zatkli všechny dospělé, odvezli je k výslechu a mezitím namontovali do domu štěnice. Celá akce trvala dlouho a zvířectvo na statku řvalo hlady. Pamětníkova teta Anežka Vávrová šla do chlévů krmit a objevila dráty natažené přes dvůr. Příslušníci Státní bezpečnosti zakopali vedení odposlechu jen kousek pod povrch a slepice ho vyhrabaly. Anežka ihned pochopila, o co jde, a přes rodinu Pavelkových z Drslavic varovala Josefa Hasila před hrozícím nebezpečím. Ten svou snahu o převod Marie a malého Josífka nakonec vzdal a roku 1954 se usídlil v USA.

Otčím spolupracoval se Státní bezpečností

Ke spolupráci prý získali estébáci i nejbližší sousedy Vávrových Bräuerovy. Ti podle vyprávění pamětníkovy babičky a dalších příbuzných pouštěli tajné policisty k sobě do chalupy a informovali je o dění u Vávrových. O této skutečnosti svědčí i záznamy v archivech Státní bezpečnosti (StB). Syn Bräuerových Karel se stal tajným spolupracovníkem StB v červenci 1951 a získal krycí jméno Ladislav. Ve svazku Marie Vávrové se nachází téměř dvacítka hlášení od tajného spolupracovníka Ladislava. Karel Bräuer si později začal Marii Vávrovou namlouvat a k nevoli její matky, sestry i dalších příbuzných byl úspěšný. Marie Vávrová se i přes odpor své rodiny za Karla Bräuera provdala a odstěhovala se do Vidova u Českých Budějovic, Josef zůstal ve Škarezu.

Školní léta

Pamětník docházel do základní školy v Šumavských Hošticích. Při natáčení rozhovoru si nevzpomínal, že by se k němu v dětství kdokoli z okolí choval kvůli otci nehezky: „Lidi z vesnice s tátou hodně sympatizovali. Brali ho jako hrdinu, který utekl a nenechal se chytit. A uznávali ho z toho důvodu, že se nebál. Hodně lidí věřilo tomu, že se to nějak zvrátí. Jako ten můj táta, ten tomu taky věřil, když mi to vyprávěl, že si myslel, že opravdu ti Američané to tady změní, když pro ně sloužil. Že ten převrat přijde. Jenže on nepřišel, to byla ta chyba. Trvalo to dlouho.“

Josef byl babičkou vychováván ve víře, navštěvoval výuku náboženství a několikrát i ministroval v kostele. Na bohosloví a na mše chodily tehdy na šumavském venkově všechny děti a nezažívaly žádné perzekuce. Jediný problém pamětníkovi způsobilo hezké oblečení, kterým ho ze Spojených států zásoboval otec. „On to nesměl posílat jako Hasil, on musel napsat třeba odesílatel Josef Bílek, vymyšlená jména. Protože by mi to jinak sebrali, on tady měl táta ztrátu majetku. Koupil mi tam boty a rifle, takže já jsem byl na tehdejší dobu solidně oblečený, tady to nebylo. Ještě mi poslal koženou bundu s cvoky. Moje třídní učitelka, to jsem byl tak ve druhé třetí třídě, mi nařídila, že musím přestat nosit tu bundu do školy, protože komunistické děti to nemají, a já ji mám,“ popsal během natáčení. Kromě získaných věcí si Josef s otcem vyměnili pouze několik dopisů. Josef Hasil se v emigraci oženil, s manželkou Eliškou, která byla vdova, vychovával její tři děti a se synem komunikoval zřídka.

S matkou se pamětník stýkal velmi málo. Její manžel Karel Bräuer získal, patrně za pomoc při chytání Josefova otce, post ředitele oděvního podniku Otavan. Josef během svého vyprávění vzpomínal, jak u Bräuerových párkrát pobyl o prázdninách zhruba týden. V rodině, kde měl dva mladší nevlastní sourozence, Věru a Karla, se cítil cizí a nelíbilo se mu tam. Vždy se rád vracel k babičce a tetě do Škarezu.

Král Šumavy

V roce 1959 natočil režisér Karel Kachyňa tendenční špionážní drama Král Šumavy. Děj filmu se odehrává na Šumavě a zpracovává příběh zlých agentů-převaděčů, jejichž činnost překazí hrdinní strážci státní hranice. Na tehdejší dobu filmařsky moderně zpracovaný snímek vstoupil rychle do povědomí široké veřejnosti. Řada lidí si hlavní postavu spojila s osobou Josefa Hasila. Už ne všichni ho považovali za hrdinu.

Pamětníkovým snem bylo stát se hajným, tohoto povolání se ale musel vzdát. Jako synovi obávaného agenta americké tajné služby by mu komunistické úřady nevydaly povolení k nošení zbraně. Stejně tak pro dítě z režimu nepohodlné rodiny nepřipadalo v úvahu studium střední školy. Josef se tedy vyučil elektrikářem a maturitu si doplnil později, při zaměstnání.

Svatba tři týdny před okupací

V srpnu 1968 se pamětník oženil s Věrou, rozenou Turkovou. Novomanželé se přestěhovali k manželčině matce do Dvorů u Husince. Tři týdny po svatbě zažil pamětník okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Nadějím na změnu nespravedlivého politického systému byl konec. „My jsme s nimi do styku přímo nepřišli, že bychom je vítali, ani jsme na ně neházeli dlažební kostky. Byli jsme akorát nešťastní,“ popsal pocity, které během vojenské invaze s rodinou zažíval.

Na podzim roku 1968 nastoupil Josef povinnou vojenskou službu. Zprvu ho jako elektrikáře přiřadili k protiletadlové obraně, kde měl vykonávat práci radisty. Ale po deseti dnech, kdy vyšlo najevo, že je synem Josefa Hasila, byl převelen k dělostřelecké protiletecké obraně do Písku. Na vojně zažil pamětník kvůli svému původu poprvé nepříjemnou šikanu. Mezi ostatními vojáky základní služby nesměl o svém otci mluvit, byl pravidelně volán k vedoucímu jednotky, ten se ho na tátu vyptával, zajímal se, zda je s ním v kontaktu a zda by byl schopen udat ho. Na vojně zažil pamětník i dvě výročí srpnové invaze. Rok po okupaci, 21. srpna 1969, vyfasovali vojáci ostré náboje a museli držet pohotovost. Následující rok, v srpnu 1970, sloužil v Lešanech u Prahy. I zde byl vyhlášen poplach a vojáci čekali připravení na výjezd do Prahy, kde měli v případě potřeby potlačovat demonstrace. Velení naštěstí pohotovost zrušilo a k zákroku nedošlo.

Nevyjasněná smrt dcery a syna

V únoru 1969 se Josefovi a Věře narodila dcera Věruška. Čerstvému otci tehdy zbýval ještě rok a půl vojny, nemohl tedy vydělávat a žena s dítětem musela žít velmi skromně. Na podzim roku 1970 skončila pamětníkovi vojenská služba a krátce nato přibyl do rodiny synek Pepíček. Teprve tehdy, uprostřed vlastní fungující rodiny, kde zažíval vzájemnou lásku se svou ženou a dětmi, Josef pochopil, o co všechno byl během svého dětství ochuzen.

Rodinnou radost však po několika letech přerušilo dvojité neštěstí. Vávrovi přišli během půl roku o obě své děti. „V Prachaticích v nemocnici šel kluk na vyšetření s průduškami a chytil tam salmonelu. My jsme za ním chodili, nic jsme nepoznali. Manželka chodila na návštěvu obden nebo každý den. Byl tam týden, ještě malé dítě, dvouleté. Těšil se domů. Pak nám najednou v pondělí volali, že dostal salmonelu, jestli nemáme auto, že ho musíme převézt do Budějovic na infekční. Žena mi volala do práce, takhle nadlouho, místo aby ho převezli oni sanitkou. Já přijel z práce, vzal jsem auto a přijel jsem sem do Budějovic odpoledne ve tři nebo o půl čtvrté. A tady řekli: ,Člověče, kluk je odvodněný! Kdo ti ho takhle dal, že ho sem nepřevezli sami?‘ On už byl odvodněný a do rána umřel, tady v Budějovicích, ten chlapeček dvouletý... Tak jsme to tak nějak s manželkou přežili,“ vzpomíná Josef a vzápětí pokračuje: „A za půl roku se dostala zase Věruška do nemocnice s podezřením na slepák. Byla pracovní sobota. Oni si ji tam nechali a dali jí ledový obklad. Manželka jí odnesla pyžamo, navečer, kolem šesté hodiny. Hodinku tam s ní pobyla, pak musí domů, řekly sestry. To nás tam tenkrát v nemocnici ještě nenechávali. To bylo v sobotu a představte si, v neděli ráno nám volali z Prachatic z nemocnice, že holku museli v noci převézt do nemocnice do Budějovic, že se jí udělalo špatně a začala močit krev. Tak ji převezli a nám volali za dvě hodiny z Budějovic, v jedenáct, že holka je mrtvá.“

Smrt druhého potomka nechali Vávrovi vyšetřovat policií. Příčinou úmrtí dítěte byla reakce na uklidňující prášky, které malému děvčátku sestry podaly, aby netesknila po domově. Komunističtí vyšetřovatelé se snažili svést vinu na Vávrovy a hledali uklidňující lék u nich v bytě. Nakonec věc odložili a za smrt dětí Vávrových nebyl nikdo potrestán. Věra a Josef se nikdy nedozvěděli, zda šlo o šlendrián socialistického zdravotnictví, nebo o mstu estébáků potomkům Josefa Hasila.

Krátce po smrti milovaných dětí se podařilo Vávrovým znovu počít a roku 1974 se jim narodila dvojčata – dcery Petra a Pavla. Josef pracoval jako elektrikář v Podniku služeb, a ačkoliv své řemeslo dobře ovládal, neměl možnost kariérního postupu, nesměl dělat mistra, jen řadového elektrikáře. Tehdy znovu litoval, že se nestal hajným. Ve druhé polovině osmdesátých let, kdy se v Československu po vzoru sovětské perestrojky začal režim mírně měnit, povýšili pamětníka do pozice vedoucího. Zjistil, že navzdory bolševické propagandě o rovnosti je plat nadřízeného ve srovnání s výdělkem dělníka dvojnásobný.

Osud rodiny Bräuerových

Život pamětníkovy matky Marie Bräuerové, rozené Vávrové, provázely rovněž tragické události. Josefův otčím Karel Bräuer, ředitel podniku Otavan, vezl při příležitosti oslavy Mezinárodního dne žen pro své podřízené v kbelíku na zadním sedadle auta květiny. Ty se v zatáčce převrhly, Karel se otočil, nevěnoval se řízení, narazil do stromu a zabil se. Josefova nevlastní sestra Věra tragicky zahynula ve věku čtyřiačtyřiceti let a její bratr Karel se v nedožitých padesáti letech oběsil. Pamětník byl s matkou v nepravidelném kontaktu. Veškeré rodinné dědictví, včetně statku ve Škarezu, na kterém pamětník vyrůstal a kde i po odstěhování svým příbuzným pomáhal, věnovala matka svým potomkům z manželství s Karlem Bräuerem.

Setkání s otcem

Po sametové revoluci začal pamětník podnikat, nejprve se společníkem a později se osamostatnil. Nikdy netrpěl nedostatkem zakázek.

V roce 1993 se ve věku čtyřiceti tří let Josef poprvé setkal se svým otcem. Během třítýdenní návštěvy v americkém Chicagu si uvědomil, že čtyři desetiletí odloučení již nelze dohnat, a ačkoliv si s otcem byli fyzicky nablízku, skutečný úzký rodinný vztah již nevybudují. „Když s dítětem nežijete, nejste v kontaktu, tak ten cit se nevytvoří, takhle na dálku,“ vysvětlil Josef při natáčení. Josef Hasil pro něj zůstal cizím člověkem a pro pamětníkovy dcery se nikdy nestal opravdovým dědečkem.

V roce 2002 vyznamenal prezident Václav Havel Josefa Hasila medailí Za hrdinství. O její převzetí tehdy nepožádal svého syna, ale jiného příbuzného. Josef Hasil zemřel 15. listopadu 2019 v americkém Chicagu. Krátce poté obdržel Josef Vávra anonymní dopis, ve kterém pisatel vyjadřoval radost z Hasilovy smrti a připomínal utrpení, jež prý lidem způsobil.

Pamětník v dětství rodiče nepostrádal. V dospělosti pak díky zaměstnání a starostem o rodinu neměl na přemýšlení o své minulosti mnoho času. S přibývajícím věkem však o svém nelehkém osudu přemítal čím dál častěji. Ve svém poselství mladým lidem Josef doporučoval, aby se snažili najít si povolání, které budou vykonávat rádi. Pokud je práce nejlepší zábavou člověka, snáze vydělá peníze a dobře se mu žije.

V roce 2020 žil Josef Vávra se svou manželkou Věrou ve Dvorech u Husince. Radovali se ze svých vnoučat.