Josef Vávra

„On ten táta hodně, co se mi teď donáší, co se mnou teď mluví lidi, hodně dělal pro ty cizí, ne pro naši rodinu, ale pro ty cizí, co pomáhal, co převáděl, pro ty se angažoval úplně stoprocentně. A rodina vlastně, ta jenom trpěla. Dneska se dá říct, ten výsledek z toho, on udělal hodně pro lidi, pro cizí, ale pro vlastní už nestačil. Takže ono se to tak nějak vymstí na té rodině. Mě to také mrzelo, že si mě nebere, jako toho syna, že ten cit tam není, já to cílil. Zase jsem si to potom už vysvětlil, když prostě s tím dítětem nežijete, nejste v tom kontaktu, tak ten cit se tam nevytvoří takhle na dálku. Není to ono. To je o životě, všecko.“

„Když jsem byl ještě hodně malej, tak jsme jeli na návštěvu za babičkou na Pankrác a lidi už ve vlaku nám snášeli všechno možný a na tu Pankrác nás ještě i doprovodili. Jel jsem s tetou, té bylo dvanáct nebo třináct let, to byla mojí matky sestra. Ráno jsme šli asi ve dvě hodiny na nádraží do Husince. Tehdy to nebylo jako dneska, že se všude dopravíte. Tenkrát se všude chodilo pěšky, bylo to v zimě a byly závěje. Z vězení si toho moc nepamatuju, akorát zkreslené představy o setkání s babičkou. To byl můj první zážitek spojený s věznicí. Teta byla malá, vlastně dítě vedlo dítě. Tehdy to tak bylo, to už člověk i zapomněl. Teď se to vylepšuje, na starý kolena.“

„Stává se vám, že do dneška vás to tíží, že jste měl ten život takhle složitý?“ – „Mně se někdy stane, když už je člověk drobátko na dně, tak si říká, proč to tak muselo být? Zbytečně to člověku jde do hlavy, tak nějak to zakalí mysl a není to ono. Lepší je, když má člověk tu hlavu čistou, s lepšíma zážitkama. To se projevuje teď, když je člověk starší, dřív jsem to neměl. Dokud žije člověk normálním životem, rodinným, a je člověk mladší, jsou určité zábavy. Dneska už nemáte tu zábavu, akorát se tak popovídá. Tyhle myšlenky přichází až starému člověku. Do určitých let to není, to máte hlavu čistou. Jak člověk začne stárnout, tak potom. Nevím, jak to bude dál, aby to bylo aspoň takhle. Teď mě trochu obveselí ty vnoučata, že člověk přijde na jiné myšlenky, kdyby měl myslet jen na tohle, tak se z toho, jak se řekne, zblázní. Ale to se nedá, když se chce žít ještě chvíli dál, tak se musí ta hlava trochu očistit někde. Záleží na té psychice člověka.“