Josef Vávra

„V Prachaticích šel kluk na vyšetření s průduškama a chytil tam salmonelu. My jsme tam chodili, nic jsme nepoznali, na návštěvu manželka tam chodila obden nebo každý den. Byl tam týden, ještě dítě malé, dvouleté. On se těšil domů. Pak nám najednou v pondělí volali, že dostal salmonelu, jestli nemáme auto, že ho musíme převézt do Budějovic na infekční. Tak ona mi volala do práce, takhle nadlouho, místo aby ho převezli oni sanitkou. Já přijel z práce, vzal jsem auto a přijel jsem sem odpoledne ve tři nebo půl čtvrtý. A tady řekli: ‚No, člověče, kluk je odvodněnej, kdo ti to takhle dal, že ho sem nepřevezli sami?‘ No, měl jsem papíry. On už byl odvodněný a on tam do rána umřel, tady v Budějovicích, ten chlapeček dvouletý.“ – „Jak se jmenoval?“ – „Pepíček, Pepíček Vávra. Tak jsme to tak nějak přežili s manželkou. A nám za půl roku se dostala Věruška zase do nemocnice, podezření na slepák, byla pracovní sobota. Oni si ji tam nechali, že nám ji domů nedají, že má podezření na slepák, dali jí tam led. Manželka jí tam odnesla pyžamo. Navečer, kolem šesté hodiny, hodinku tam s ní pobyla, pak musí domů, řekly sestry. To nás tam tenkrát v nemocnici nenechávali ještě. A představte si, to bylo v sobotu. A v neděli ráno nám volali z Prachatic z nemocnice, že holku museli v noci převézt do nemocnice do Budějovic, že se jí udělalo špatně a začala močit krev. No tak oni ji převezli a tady nám volali za dvě hodiny z Budějic, v jedenáct, že holka je mrtvá.“

„Když jsem byl ještě hodně malej, tak jsme jeli na návštěvu za babičkou na Pankrác a lidi už ve vlaku nám snášeli všechno možný a na tu Pankrác nás ještě i doprovodili. Jel jsem s tetou, té bylo dvanáct nebo třináct let, to byla mojí matky sestra. Ráno jsme šli asi ve dvě hodiny na nádraží do Husince. Tehdy to nebylo jako dneska, že se všude dopravíte. Tenkrát se všude chodilo pěšky, bylo to v zimě a byly závěje. Z vězení si toho moc nepamatuju, akorát zkreslené představy o setkání s babičkou. To byl můj první zážitek spojený s věznicí. Teta byla malá, vlastně dítě vedlo dítě. Tehdy to tak bylo, to už člověk i zapomněl. Teď se to vylepšuje, na starý kolena.“

„Stává se vám, že do dneška vás to tíží, že jste měl ten život takhle složitý?“ – „Mně se někdy stane, když už je člověk drobátko na dně, tak si říká, proč to tak muselo být? Zbytečně to člověku jde do hlavy, tak nějak to zakalí mysl a není to ono. Lepší je, když má člověk tu hlavu čistou, s lepšíma zážitkama. To se projevuje teď, když je člověk starší, dřív jsem to neměl. Dokud žije člověk normálním životem, rodinným, a je člověk mladší, jsou určité zábavy. Dneska už nemáte tu zábavu, akorát se tak popovídá. Tyhle myšlenky přichází až starému člověku. Do určitých let to není, to máte hlavu čistou. Jak člověk začne stárnout, tak potom. Nevím, jak to bude dál, aby to bylo aspoň takhle. Teď mě trochu obveselí ty vnoučata, že člověk přijde na jiné myšlenky, kdyby měl myslet jen na tohle, tak se z toho, jak se řekne, zblázní. Ale to se nedá, když se chce žít ještě chvíli dál, tak se musí ta hlava trochu očistit někde. Záleží na té psychice člověka.“