The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

P. Milan Vavro (* 1963)

• narodil se 24. července 1963 v Hustopečích u Brna

• v 50. letech donutili komunisté jeho prarodiče ve Starovicích vstoupit do JZD

• v 80. letech byl pamětník jako bohoslovec kněžského semináře v Litoměřicích sledován StB

• zapojil se do Společenství svatého Gorazda a druhů, jehož aktivity jsou označovány jako křesťanský disent

• v době natáčení působil jako katolický duchovní ve Slavkově u Brna

Doma byl znát protikomunistický duch

„Dědeček vstoupil do JZD ve Starovicích až jako poslední, psal se rok 1957. Komunisté dokonce vyvěsili jména těch, kteří neplnili dodávky. Ty ale zvýšili tak, že už to bylo neúnosné. Na babičku s dědečkem pak v družstvu zbyly ty nejhorší práce,“ vypráví vzpomínky svých prarodičů Nevídalových na dobu komunistické totality P. Milan Vavro, katolický duchovní působící ve Slavkově u Brna. Jako mladý seminarista byl tehdy pod dohledem Státní bezpečnosti (StB), v archivních materiálech je uváděn pod krycím jménem „Cyril“. Už před sametovou revolucí se stal členem Společenství svatého Gorazda a druhů. Společenství, které upozorňovalo na cyrilometodějské kořeny křesťanské víry na Moravě a také se zapojovalo do protirežimních aktivit. Jeho vůdcem byl Miroslav Richter, podle svědectví některých pamětníků rozporuplná osobnost. Na jednu stranu se vymezoval proti komunistické diktatuře, na stranu druhou vedl společenství velmi autoritářským způsobem a demokratickou diskusi příliš nepodporoval. I na něj pamětník ve svém vyprávění vzpomíná.

P. Milan Vavro se narodil v roce 1963 v Hustopečích u Brna. Následně vyrůstal ve Starovicích, kde spolu s rodinou bydlel u svých prarodičů. Později se přestěhovali do Šlapanic u Brna. „Mě ani o čtyři roky mladšího bratra Ivana nevedli rodiče moc přísně, ale tak, abychom dělali, co jsme měli. Do kostela začali rodiče pravidelně chodit až ve Šlapanicích. Nejvíce mě i bratra v tomto ohledu ovlivnila sestra od maminky, naše teta, která byla řeholní sestrou v klášteře na Grohově ulici v Brně.“ Kromě náboženského cítění vnímal Milan doma také protikomunistický nádech. Vzpomíná na otce, Rudolfa Vavra, který poslouchal Hlas Ameriky, i na to, jak jim rodiče kladli na srdce, že o tom nikde nesmí mluvit. „Byli jsme tím nasátí, jednou jsme s bratrem dokonce rozsekali sovětskou vlajku.“ A o tom, jaký je totalitní režim, se Milan mohl přesvědčit například také v situaci, kdy jeho otci zakázali komunisté vycestovat pracovně do Řecka, protože jeho sestra emigrovala.

Nezdolné přátelství se Sovětským svazem – jako žákům nám to neustále podsouvali

V době srpnových událostí roku 1968 bylo pamětníkovi pět let, ale i tak si pamatuje, jak v noci hučela letadla nebo jak při cestě ke známým viděli na hlavní silnici vedoucí na Brno s babičkou kolonu obrněných ruských vozidel. „Hodně znělo slovo Dubček a otec jezdíval do Brna fotit výlohy, ulice a vůbec celou tu atmosféru.“ Následnou normalizaci má pak pamětník spojenou především s neustálou hrozbou války. „Pořád nám říkali, že se musíme připravit, kdyby něco vybuchlo. Na vycházkách jsme museli pořád někam cvičně skákat.“ Normalizace byla podle Milana také dobou šedi. „Omšelé ulice, fasády, zábradlí, rozvrzané autobusy, rozmlácené silnice... Když jsem jezdil do Brna do školy, na střední, pořád stejné výklady, hnusné, škaredá Křenová, pořád to bylo hnusnější a hnusnější, i ta atmosféra.“ Po vnější stránce se vůbec nic neopravovalo, na nic nebyly peníze a politická situace byla stejná. Pořád lid vítězil, ale nestálo to za nic. A jak Milan připomíná, neustále to také prosakovalo do učiva. „Byla třeba matika, úkolem hodiny bylo naučit žáky počítat a výchovným cílem zdůraznit nezdolné přátelství se Sovětským svazem. Jako žákům nám to pořád podsouvali.“

To, že se totalitní režim snažil ovlivňovat a manipulovat myšlení dětí ve školách a že mu víra lidí v Boha nebyla po chuti, dosvědčuje například také Milanova vzpomínka, jak byl spolu s dalšími čtyřmi dětmi, které s ním tehdy chodily do náboženství, před celou třídu zesměšněn. „Bylo to v šesté třídě. Jak jsme na vyzvání vstali, začala učitelka vyprávět, že komunisté vyslali do vesmíru rakety a že soudruh Gagarin zjistil, že tam žádný Bůh není. Takto nám prostě bylo prezentováno, že víra je úplný nesmysl.“ 

Maminka v modlitbách Bohu řekla, ať jsem třeba kněz

Že chce být jednou knězem, věděl Milan podle svých slov už ve čtrnácti letech. Na jeho cestě ho ovlivnila řada kněží. Největší podíl na tom měl podle něj kaplan Karel Moštěk ve Šlapanicích u Brna. Učení mu ale moc nešlo. Po základní škole se tedy vyučil automechanikem u Průmyslových staveb Brno a následně si doplnil maturitu. „Přihlášku na teologii jsem si pak dával už během ní. Třídní si mě tehdy vzala bokem a říkala, že takových případů už tam měla více. Řekla, že doporučení mi sice dát nemůže, ale že tu přihlášku určitě pošle. A posléze se dokonce přijela podívat na mé kněžské svěcení.“ Když jel pak Milan na přijímací zkoušky do kněžského semináře v Litoměřicích, bylo prý už dopředu jasné, koho vezmou. „Zkoušky byly tehdy vysloveně směšné. Mně se třeba ptali, komu je v Brně zasvěcena katedrála a jak zemřel svatý Pavel.“

Teprve až byl knězem, dozvěděl se, že když mu byl rok, onemocněl těžkým zápalem plic. Jeho maminka Albína, rozená Nevídalová, za něj šla prosit do kostela a v modlitbách Bohu řekla, že když se uzdraví, ať je z něj třeba kněz.

Kardinál Tomášek nám potvrdil, že se mu ve vězení zjevil P. Pio

To, že byla katolická církev a její představitelé pod neustálým dohledem režimu, vystihuje také Milanova vzpomínka na setkání s kardinálem Františkem Tomáškem. „Byli jsme za ním se spolužákem Michalem Altrichtrem asi v roce 1988. Tehdy se totiž řešilo, že by byl kněžský seminář i na Moravě.“ Když je v Arcibiskupském paláci v Praze kardinál Tomášek uvítal, řekl, že když patří pod ministerstvo kultury, dají si trochu kultury, a pustil rádio. „Věděl totiž, že ho odposlouchávají. Kromě jiných věcí jsme se ho pak také například ptali na to, že se vypráví, že když byl ve vězení, bilokoval k němu P. Pio, zkrátka že se mu zjevil, tak zda je to pravda. A kardinál nám odpověděl, že ano, že je tomu tak. A dál k tomu nic neříkal.“  

V kněžském semináři strávil pamětník dobu od roku 1984 do roku 1990. Poslední rok už nebyl v Litoměřicích, ale v Olomouci, kde posléze vznikl další seminář. Komunistický režim podle něj už moc kroků mezi bohoslovci nepodnikal. „Přesto jsem měl dojem, že jsem sledovaný, což potvrdily archivní záznamy, ke kterým jsem se dostal až řadu let po sametové revoluci. Měl jsem například Katolické noviny, které jsem si občas četl. Někdo mě musel udat. Šel jsem k politrukovi a prohledávali mi skříňku.“ Jak pamětník dodává, podle záznamů StB sledovala asi polovinu všech bohoslovců v ročníku. Vojenská kontrarozvědka vedla v osmdesátých letech Milana Vavra ve své evidenci jako takzvanou prověřovanou osobu (PO) pod krycím jménem „Cyril“. Svazek byl v listopadu 1989 skartován.

Společenství svatého Gorazda a druhů nás s bratrem oslovilo

Ke Společenství svatého Gorazda a druhů se Milan i se svým bratrem Ivanem dostal v době, kdy už byl v litoměřickém semináři. „Ve Šlapanicích dělalo asi deset lidí spolu s vůdcem Mirkem Richterem nábor, zpívali a zvali, aby se k nim další přidali. S Ivanem nás to zaujalo.“ Společenství se věnovalo nejen východním zpěvům a liturgii, která odkazovala na cyrilometodějský základ křesťanské víry na Moravě, ale podnikalo také aktivity, které jsou označovány jako křesťanský disent. Podle Milana vystupovalo proti režimu hlavně tím, že propagovalo křesťanství a víru, což už samo o sobě bylo protirežimní. Zároveň bylo prostřednictvím svého vůdce Miroslava Richtera propojeno s aktivitami takzvané skryté církve. „Vzpomínám si, že mě jednou vyslali k chartistům. Konkrétně k Josefu Adámkovi působícímu za komunistů v moravském katolickém disentu. Šlo o setkání asi osmi lidí, mluvili o režimu, co by se mělo změnit, a na závěr tam tehdy přijel kněz Karel Satoria.“ Později pamětník zjistil, že ten, který na setkání neustále mluvil, byl Augustin Navrátil, také jedna z ústředních postav katolického disentu v době komunistické totality u nás.

Podobně jako další pamětníci uvádí Milan ve spojení s protirežimní aktivitou společenství i pouť na Velehradě v červenci 1985, kdy věřící projevili i díky aktivitě společenství jasný odpor proti tehdejšímu komunistickému režimu. Například tím, že vypískali tehdejšího ministra kultury Milana Klusáka. Pro katolickou církev znamenaly události na Velehradě roku 1985 naprosto přelomovou událost. Tímto se totiž do té doby „mlčící“ církev v Československu veřejně přihlásila k obraně svých práv.

Mirek vedl společenství autoritářsky, bez pevného vedení by ale nic nedokázal

Vůdce Společenství svatého Gorazda a druhů Miroslav Richter byl podle pamětníka vůdcovský typ. Měl velkou autoritu. Pokud něco řekl, členové se podle něj báli to neudělat. „Kdyby ale neměl tyto vlastnosti, nikdy by nedal dohromady takové společenství.“ Jak Milan dále vzpomíná, Miroslav Richter uměl upoutat pozornost a měl vize. „Ty byly ale nereálné. Spojené byly třeba s tím, že má být uznán moravský národ, že má být původní liturgie rozšířena o tu východní. Ale problém je, že tady se vlastně přesně neví, jaká byla ta původní. Dále si třeba Mirek myslel, že od toho roku 1985, od pouti na Velehradě, se všichni nadchnou a už budou chtít hlavně tu východní liturgii, což se ale nestalo.“

Podle Milana se přístup Miroslava Richtera k vedení společenství dá označit jako autoritářský a občas se v něm objevovaly určité sektářské prvky. „Jednou jsme třeba stáli před kostelem a on položil nějakou otázku, už nevím jakou, zda teologickou, a řekl, že kdo s tím souhlasí, ať jde do kostela, a kdo s tím nesouhlasí, ať je venku.“ Tyto projevy ale pamětník nevnímal jako důležité. Spojoval je také hlavně s tím, že všechno muselo být kvůli režimu tajné a vůdce společenství všechno hlídal, aby se třeba nějaké materiály nedostaly do rukou StB. Podstatná podle Milana však byla hloubka východní liturgie, na kterou společenství poukazovalo. „Kontroverzní osobou ale Mirek určitě byl. Někdy třeba pořádal nějaký koncert a dovedl řadu věcí dovést doslova ad absurdum a dokázal v tom udělat takový zmatek, že už pak nikdo nevěděl, co tím bylo myšleno.“

Jak už bylo řečeno, pamětníka i další členy lákalo společenství především tím, že se snažilo poukázat na hloubku východních kořenů křesťanské víry. Jeho vůdce byl podle Milana velmi sečtělý a oplýval vysokou inteligencí. Svatého Cyrila a Metoděje uměl výborně přiblížit. Jak ale pamětník dodává, když to pak hodnotil později, došel k tomu, že si Miroslav Richter hodně věcí vyfabuloval. „Už jsme pak vlastně moc nevěděli, co je skutečnost a co si vymyslel. Podle mě do toho byl tak zabraný, že si určité věci prostě domýšlel a následně už sám věřil, že to tak je. Už si nepamatuju konkrétně, ale hodně věcí tam bylo Mirkových, a ne že by to byla skutečnost.“

Podle pamětníka dal ale Miroslav Richter i přes všechny zmíněné rozpory členům společenství tři důležité věci – zprostředkoval jim lásku k svatým Cyrilu a Metoději, přivedl je k východní liturgii a naučil je neúnavné práci pro církev.

Charakteristika a aktivity Společenství svatého Gorazda a druhů nejsou podle dostupných informací dodnes systematicky zpracované. P. Milan Vavro působí jako katolický duchovní ve Slavkově u Brna a má povolení sloužit východní liturgii. Současné fungování společenství se soustředí zejména na aktivity sboru a právě zmiňovanou východní liturgii. Společné akce jeho členů se v této souvislosti konají čtyřikrát do roka.

Svobodu nedokázala katolická církev u nás dostatečně využít

Ve svém vyprávění vzpomíná Milan také na první dny po 17. listopadu 1989. Spolu s dalšími bohoslovci se dostal do Brna. „Byli jsme vysláni, abychom na náměstí Svobody při nějakém tom mítinku řekli, že bohoslovecká fakulta v Litoměřicích stojí na straně těchto změn. Nakonec jsem to za všechny říkal já a až později mi bylo řečeno, že přede mnou nebo po mně mluvil i Miloš Zeman, pozdější prezident.“

Změnu režimu pamětník podle svých slov vyhlížel a vítal, i když v té době nebylo podle něj vůbec jasné, co bude dál. „Jasné bylo to, že to nebude jednoduché. I teď, po třiceti letech, tu máme stále nějaké komunistické myšlenky. Za demokracii musíme bojovat pořád.“

Co se týká katolické církve u nás, podle pamětníka nedokázala svobodu po sametové revoluci dostatečně využít. Mnozí se neodkázali orientovat v novém, moderním světě a některé věci podle něj zatuhly. Řadu problémů podle něj odhalila nedávná covidová pandemie, kdy i církev musela mnoho svých zvyklostí změnit. Do budoucna Milan Vavro vidí v této souvislosti náročné výzvy hlavně v tom, aby byli ti, kteří budou chtít službu v církvi vykonávat. Ať už jako duchovní, nebo jako věřící.