P. Milan Vavro

„Normalizace je pro mě taková doba šedi. Jednak od té doby, od té první třídy, v té společnosti všechno tak jako omšelo. Byly to ty samé omšelé ulice, ty samé omšelé fasády, vyklechtané zábradlí, rozvrzané trolejbusy, rozmlácené silnice. Když jsme jezdili na střední školu do Brna, ty samé hnusné výklady, ta škaredá Křenová, pořád to bylo hnusnější a hnusnější a ta atmosféra taky byla taková. Po té stránce viditelné se nic neopravovalo, na nic nebyly peníze, ale i po té stránce politické to bylo pořád dokola. Pořád lid vítězil, ale nestálo to za nic. A v té normalizaci potom samozřejmě tady ty věci prosakovaly neustále do toho učiva. Byla matematika, úkol hodiny a výchovný cíl. Úkol hodiny byl naučit žáky počítat, výchovný cíl pak nerozlučné přátelství se Sovětským svazem. Jo, takový věci. Takže pořád to do nás takhle podsouvali. A v té době u nás byl samozřejmě také takový ateistický kroužek. Vedl ho podivínský učitel Vaňura. Měl chemii a naše třídní učitelka potom od šesté třídy byla komunistka, taková oddaná komunistka, která byla spíš takového přísnějšího rázu. Vím, že v šesté třídě jsme museli vstát v lavici, my, kteří chodíme do náboženství, bylo nás pět. A ona vyprávěla o tom, že vlastně komunisté vyslali rakety do vesmíru a soudruh Gagarin zjistil, že tam žádný Bůh není. A pak jsme se měli posadit. Takže takovým způsobem nám bylo prezentováno, že víra je úplný nesmysl.“

„Dědeček se jmenoval Jan Nevídal. Byl ročník 1903. Přestěhoval se do Starovic s tím, že bude hospodařit. Musel se to všechno naučit, protože byl vyučen ševcem, pak dělal zednickou práci, a když chtěl hospodařit, tak se prostě musel všechny ty věci naučit. Takže oni tam měli krávy, koně, pak drobné zvířectvo a sedm hektarů polí, vinohrad, a dokonce i sklep. Takže se naučil dělat i víno a prakticky až od svých čtyřiačtyřiceti let začal hospodařit. A maminka říkala, že ten jejich život tam se zlepšil v tom smyslu, že měli dostatek jídla díky hospodářství. A potom, když přišla padesátá léta, tak začali [komunisté] naléhat, aby samozřejmě šel do JZD, a náš dědeček šel mezi posledními. Tuším v roce 1957. A bylo to taky proto, protože oni [komunisté] tak zvyšovali ty dávky, které museli odvádět, že už to bylo neúnosné. A dokonce maminka říkala, že na sloupech byly rozvěšené letáky, že Nevídal neplní dávky. Byl tam on nebo možná ještě někteří, a když to takto rozvěsili, tak už to asi bylo to poslední, co dědu přimělo, že už teda vstoupil do JZD. S tím, že potom pro dědu a babičku zbyly ty nejhorší práce a ten jejich plat byl úplně mizerný, takže potom už to bylo takové náročné.“