Helena Vavrošová

„Byl to takový krásný den, čerstvá zeleň, sluníčko svítilo. Seděla jsem mezi rybízovými keři a modlila jsem se. Bylo to tak blízko, že jsem slyšela, jak jim čtou rozsudky. Přivezli je, pět lidí, autem z věznice z Českého Těšína. To ještě nevěděli, že jsou odsouzeni na smrt. Tam jim to četli. Slovům jsem nerozuměla, ale viděla jsem, že z něčeho čtou. A bylo to slyšet. Sluníčko svítilo, krásná zeleň, obloha modrá a ti lidi přijeli, tady už stály šibenice a tady je věšeli. A přišel náš pekař, nájemce, a říká: ‚To byla legrace, to byl kolotoč!‘ To bylo strašné.“

„Otec potom říkal, že leželi dva dny na zemi na břichu. Když potřeboval vstát, musel honem vyskočit a zeptat se, jestli může odejít s potřebou. Čekali na vagony a vezli je přímo do Dachau. Tam byli asi dva měsíce. Pak je převezli do Mauthausenu. Tam už to bylo přeplněné, stavěli pobočku do Gusen. Byly tam baráky, ale ještě nebyla hotova terénní úprava. Byl tam kamenolom, chodili pracovat do kamenolomu. Otec říkal, že tam bylo sto padesát schodů. Ještě večer museli nosit kamení na zádech, dláždili a dělali terénní úpravy. Byla tam mokrá půda. Vykládal, jaká zvěrstva se tam děla, ale to asi až za tři nebo čtyři měsíce. A to musela být doma tma a mluvil potichu. Říkal, že se strašně bojí. Bratr měl tenkrát teprve pět let. Bylo prý hodně lidí, kteří se tam vrátili, protože doma něco řekli, děti to vynesly a pak se tam museli vrátit. Toho se otec bál. Řekl nám, že nám to říká proto, abychom my děti věděly, že to byla pravda, až se o tom bude něco psát.“