Helena Vavrošová

* 1925

  • „Dne 11. dubna 1940 ráno přišli, obstoupili celý dům a zatkli otce. Všichni jsme z toho byli vylekaní. Přišla jsem k němu, nevěděla jsem, co mu ještě dát, nervózní mamka taktéž. Gestapák mi položil revolver na prsa, chytil mě za ruku a odhodil pryč. A do mamky, která stála u dveří, strčil tak, že měla naštípnutou ruku. Byli při tom zatýkání strašně hrubí. Odvezli ho a pak jsme se dozvěděli, že vzali čtyři učitele z Oldřichovic a jednoho pána, který vlastnil pilu. Zaměstnal Poláky, kteří ztratili práci. Nechal je pracovat u sebe na dvoře se dřevem, aby si vydělali nějaké peníze. Pak jsme se dozvěděli, že 24. bylo také v Třinci zatýkání a že jsou v Českém Těšíně v bývalé Köhnově továrně.“

  • „Byl to takový krásný den, čerstvá zeleň, sluníčko svítilo. Seděla jsem mezi rybízovými keři a modlila jsem se. Bylo to tak blízko, že jsem slyšela, jak jim čtou rozsudky. Přivezli je, pět lidí, autem z věznice z Českého Těšína. To ještě nevěděli, že jsou odsouzeni na smrt. Tam jim to četli. Slovům jsem nerozuměla, ale viděla jsem, že z něčeho čtou. A bylo to slyšet. Sluníčko svítilo, krásná zeleň, obloha modrá a ti lidi přijeli, tady už stály šibenice a tady je věšeli. A přišel náš pekař, nájemce, a říká: ‚To byla legrace, to byl kolotoč!‘ To bylo strašné.“

  • „Otec potom říkal, že leželi dva dny na zemi na břichu. Když potřeboval vstát, musel honem vyskočit a zeptat se, jestli může odejít s potřebou. Čekali na vagony a vezli je přímo do Dachau. Tam byli asi dva měsíce. Pak je převezli do Mauthausenu. Tam už to bylo přeplněné, stavěli pobočku do Gusen. Byly tam baráky, ale ještě nebyla hotova terénní úprava. Byl tam kamenolom, chodili pracovat do kamenolomu. Otec říkal, že tam bylo sto padesát schodů. Ještě večer museli nosit kamení na zádech, dláždili a dělali terénní úpravy. Byla tam mokrá půda. Vykládal, jaká zvěrstva se tam děla, ale to asi až za tři nebo čtyři měsíce. A to musela být doma tma a mluvil potichu. Říkal, že se strašně bojí. Bratr měl tenkrát teprve pět let. Bylo prý hodně lidí, kteří se tam vrátili, protože doma něco řekli, děti to vynesly a pak se tam museli vrátit. Toho se otec bál. Řekl nám, že nám to říká proto, abychom my děti věděly, že to byla pravda, až se o tom bude něco psát.“

  • Full recordings
  • 1

    Třinec-Oldřichovice, 29.06.2023

    (audio)
    duration: 01:09:23
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Třinec-Oldřichovice, 30.06.2023

    (audio)
    duration: 02:13:56
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Otec vyprávěl o hrůzách v koncentráku. Chtěl, abychom znali pravdu

Helena Vavrošová / kolem roku 1942
Helena Vavrošová / kolem roku 1942
photo: archiv Heleny Vavrošové

Helena Vavrošová se narodila jako Kantorová 21. srpna 1925 v Oldřichovicích u Třince. Rodina se hlásila k polské národnosti. Vyrůstala na velkém hospodářství s mlýnem. Otec Jan Kantor byl řídícím učitelem v polské škole v Oldřichovicích. V roce 1940 ho společně s dalšími polskými učiteli zatklo gestapo. Bezmála rok trpěl v koncentračních táborech Dachau a Mauthausen-Gusen. Helena Vavrošová nesměla studovat a pracovala doma na statku, který nacisté zkonfiskovali. V roce 1944 byla svědkem popravy pěti vězňů. Otec zemřel na následky věznění v roce 1946. Pamětnice vystudovala obchodní akademii v polském Těšíně. Větší část rodinného hospodářství zdědil bratr a v padesátých letech byl nucen vstoupit do družstva. Pamětnice několik let v malém soukromě hospodařila a odváděla povinné dodávky. Pracovala v traktorové stanici, na národním výboru v Třinci a v městském bytovém podniku. V roce 2023 žila v domě s pečovatelskou službou v Třinci-Oldřichovicích.