Anežka Večerková

„Nevěděli jsme, co máme dělat. V Kravařích nebyli žádní muži, jen ženy a malé děti. Naše babička říká mámě: ‚Pojď aspoň do Štítiny, tam jsou aspoň chlapi.‘ Měli jsme tam příbuzné, se kterými jsme se přátelili. A pak jsme šli – byl už večer, tma – po takové pěšině. Letadla už lítala. Bratr se vezl v kočárku, my jsme šli vedle něho. Bylo dobře, že jsme odchod neodkládali, protože oni [Němci] potom vyhodili do vzduchu most přes Opavici. Tak jsme to ještě přešli. Přišli jsme do Štítiny a tam už začalo bombardování. Nejprve letadla bombardovala a potom šla fronta. Německé vojáky jsem tam neviděla, všichni byli pryč. A už bombardovali. Bratr Hanz spal v kočárku venku. Musela jsem mámě říct, aby pro něj šla. Kdyby nešla, byl by mrtvý, protože tam pak spadla bomba. Byli jsme v jednom sklepě, ale tam jsme už pak nemohli být. Vedle bydlel polír [šéf zedníků] Kocián, který měl krásnou chalupu s vysokými betonovými sklepy. Museli jsme jít tam. Bylo nás tam 50 lidí. A opodál byla cesta a kolem ní chalupy s doškovými střechami. Všechny hořely. A tak jsme byli v tom sklepě, plno dětí. Oni tam věděli, že jsme z Kravař a umíme jenom německy, ale máma a babička uměly i moravsky. Seděli jsme tam, bratr Hanz byl nemocný, mysleli jsme, že umře. A ten Kocián měl krávy a žádná žena s ním nechtěla jít nahoru podojit je. A tak říká mojí mámě: ‚Hildo, pojďte se mnou.‘ A máma šla, nebála se. Podojili ty krávy, aby dali děckám mléko.“

„Za chvilku přišli, otevřeli a ptali se po Germánech. A někdo řekl: ‚Ne, Germáni tady nejsou, Germáni odešli.‘ A to bylo ještě dobré. Ale byla půlnoc, dveře se otevřely, a ti Rusové se vrátili. Byla tam palírna, kde pálili líh z brambor, a oni se tím opili. Ženy se ještě smály, a oni začali: ‚Davaj, ženo, za osvobození.‘ Ženy ale nechtěly jít. Vytáhli pistoli a zase: ‚Davaj, ženo, nebo budu střílet.‘ Tak ty ženy šly. Slyšeli jsme, jak spolu zápasí. Sedm vojáků, jeden za druhým, se prý na nich vystřídalo. Tři dny neslezly z vozu. A ten Kocián měl dvě dcery, šestnáct a osmnáct let. Skočily do bečky, oni je tam zavřeli a tam je nikdo nenašel. A byla také žena, která měla sedmnáctiletou dceru, a ta se vojákovi nabízela, že půjde za ni. Tak to bylo i v Kravařích, že šly matky za dcery. Chtěli i dvanáctileté, tak šly za ně matky.“