„Cesta nazpátek, když jsme jeli z Prešova k Maďarsku, tak jsme dvakrát chytli nálet na vlak. Při jednom jsme se museli schovat někde v poli ve snopech. My jsme z toho měli legraci. Pak to bylo v noci – a to bylo horší – stíhačky nad vlakem…. Vlak musel stát, žádný světlo, nic, a teď jenom ta hrůza, jak jen svítily ty letadla, to byly bombardéry. Tehdy jsem se bála a modlila se otčenáš, ať nás to nezabije, protože to bylo děsivý.“
„Taky si vzpomínám, že jsme za heydrichiády, kdy jsem měla čtyři a půl roku, bratr asi jen tři, tak Němci dělali prohlídky v rodinách, tak jsme měli jednu takovou. Stáli jsme v předsíni bratr, já, máma, táta. Táta měl v pokoji na stole takové těžítko – pistoli – a tak ten jeden Němec vystartoval. Pak otevřeli skříň a táta tam měl bohužel vojenskou uniformu. Tak si ještě pamatuju, že se ptali, čí to je. Tak táta říkal, že je jeho, a pak už nevím nic. Nic jsem si nepamatovala. Akorát, že pak mámu odvezli na psychiatrickou léčebnu v Bohnicích. Ale to jsem se pak dozvěděla až v dospělosti, že nám ten Němec udělal takovej… Teta nás pak přišla hlídat a táta musel do práce. Ona povídala: ‚Peřiny roztrhaný, matrace, všechny šuplíky vyházený.‘ Prostě hledali pistoli, protože věděli, že voják nějakou bude mít. On ji měl, ale ne doma. Pak to sám vykládal, že ji měl na půdě. To byl takovej činžák se dvěma vchody, ale měl jednu půdu, jeden sklep, jeden dvůr, tak někde na půdě, na trámě, daleko tam, že měl pistoli uloženou. Pak, jak přišlo Pražské povstání, tak si ji vzal.“
Květoslava Večeřová se narodila 14. října 1937 v Chustu v Podkarpatské Rusi. Její otec Josef Novák tam tehdy sloužil jak důstojník Československé armády. Krátce poté otce převeleli do Šumperka, kam za ním přijela i manželka Žofie s malou Květoslavou. Nezůstali dlouho, protože město patřilo do pohraniční oblasti zabrané po mnichovské dohodě nacistickým Německem. Otce proto na jeho žádost přeložili do slovenské Levoče, rodiště jeho manželky, kam se také rodina přestěhovala. Jenže Slovensko v březnu 1939 vyhlásilo samostatnost, a tak rodina odešla do Prahy. Během heydrichiády zažila v roce 1942 ve Střešovicích domovní prohlídku, která mohla otce kvůli ukrývání zbraně stát život. V roce 1944 trávila šestiletá Květoslava s mladším bratrem Vladimírem prázdniny u prarodičů na Slovensku v Levoči. Domů se vraceli vlakem v době bojů Slovenského národního povstání a dvakrát přitom zažili nálety hloubkařů. Na konci války se otec zapojil do Pražského povstání. Ještě v roce 1945 se otec vrátil do armády a odešel sloužit do Šumperka. V blízkých Hanušovicích ho prý nasadili do bojů s muži Ukrajinské povstalecké armády, kteří se snažili dostat z Ukrajiny na Západ mimo dosah vlivu Sovětského svazu. V Šumperku Květoslava vystudovala střední zdravotnickou školu. Provdala se za Adolfa Večeřu, v letech 1959 až 1962 se manželům narodily dvě děti – dcera Květa a syn Zbyněk. Od druhé poloviny šedesátých let rodina bydlela v Rovensku, kde manžel pracoval jako ředitel a pamětnice jako vychovatelka v tamní škole. V době natáčení v roce 2024 bydlela Květoslava Večeřová v Šumperku.
