Vladimír Veit

* 1948

  • „V Německu žil otec Opasek, který byl nejmladším představeným benediktinského kláštera v Čechách před druhou světovou válkou. Říkalo se mu opat Chuligán. Ten pořádal jednou za rok setkání Čechů a Slováků v Ruhru, kde později působil jako představený kláštera. Podruhé v roce dělal setkání ve Frankenu, který leží u Chebu jenom kousíček od českých hranic. Byl to takový výletní areál s chatkami a jídelnou. V něm se odehrávaly třídenní semináře s různými tématy. Pokud si dobře vzpomínám, tak jedno z témat znělo: Únor 1948 očima vítězů a poražených. Pozval tam tedy komunisty, kteří puč prováděli a pak museli odejít, a zároveň tam pozval lidi, kteří ve stejnou dobu utíkali přes hranice, a střílelo se po nich. Všichni pak seděli u jednoho stolu a diskutovalo se. Večer se šlo posedět na pivo.“

  • „Když jsem odjížděl do Rakouska, tak jsem ještě vůbec nebyl veden jako chartista, který by měl absolutní jistotu v tom, že bude přijat a dostane azyl. Chtěl jsem vycestovat za Jirkou Pallasem do Švédska, ale tam se vyřizování velmi protáhlo. Také jsem chtěl do Ameriky nebo do Kanady, ale to odmítala moje žena a děti. V ruce už jsem držel vystěhovalecký papír, který mě označoval jako osobu bez státní příslušnosti zdržující se na území Československé socialistické republiky, ale neměl jsem kam odjet. Zavolal jsem tedy do Vídně Pavlovi Kohoutovi. On zašel za tehdejším rakouským kancléřem a následující den mi volali z ambasády, abych si přišel pro papíry.“

  • „Já nevím, z čeho jsme žili. Za korunu jsme si kupovali kosti, které jsme vyvařili, přidali k nim trochu zeleniny a měli jsme polívku. Občas nám něco přinesla k jídlu Jardova pozdější manželka Zorka Růžová. My jsme neměli ani talíř, takže nám to musela vždycky vyklopit na kus igelitu a z něj jsme to snědli. Tehdy se také ráno rozváželo pečivo a mlíko k obchodům. Vyčíhli jsme si ten pravý okamžik, kdy jsme mohli ukradnout dvě lahve a k tomu nějaké rohlíky nebo housky. Za vrácené sklo jsme dostali dvě koruny, což byly naše jediné peníze.“

  • „Když přišlo prolomení a my po osmdesátém devátém žádali o vízum do Čech, tak s námi na ambasádě jednali natolik arogantně, že byste jim nejradši nafackoval. Jeden člověk tam taky po úředníkovi šáhnul do okýnka, vytáhnul si ho ven a tu facku mu vrazil. Následující den se ti samí lidé chovali jako vyměnění. Říkali nám: ‚Prosím vás, tady si sedněte. Za chvíli to budete mít vyřízené.‘ Sedli jsme si tedy ven, kde se pohyboval takový strejda a vyptával se lidí: ‚Je to všechno v pořádku? Dějí se věci k vaší spokojenosti?‘ Zeptal jsem se ho, zda by to celé nešlo nějak uspíšit. Podíval se na mě a řekl: ‚Určitě s tím něco udělám. Já jsem tady totiž velvyslanec.‘“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 12.08.2020

    (audio)
    duration: 03:17:32
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Nevěděli o nás, protože je ani nenapadalo, že by někdo mohl mít takovou drzost

Vladimír Veit na písničkářském festivale ve Vratislavi, rok 1989
Vladimír Veit na písničkářském festivale ve Vratislavi, rok 1989
photo: archiv vydavatelství Galen

Vladimír Veit se narodil 13. února 1948 v Praze. Většinu dětství prožil na Malé Straně v domě U Tří pštrosů. Už jako dítě se věnoval hraní na kytaru. V tom jej mimo jiné výrazně podporoval jeho otec, který byl profesionálním hudebníkem. Pod vlivem západní folkové scény 60. let se Vladimír rozhodl začít s vlastní tvorbou. Od poloviny 60. let koncertoval společně s Hvězdoněm Cígnerem, později utvořil dočasné folkové duo s Jaroslavem Hutkou. Okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 vedla jej i jeho ženu k neúspěšnému pokusu o emigraci. Kvůli údajné zpronevěře peněz, za které vycestovali do zahraničí, byl Vladimír odsouzen ke čtrnácti měsícům odnětí svobody. Po uplynutí poloviny trestu byl propuštěn. V následujících letech pracoval na dráze a jako hlídač na tehdy budovaném pražském sídlišti Jižní Město. Právě tam jej po letech znovu vyhledal Hutka a nabídl mu členství ve vzniklém písničkářském sdružení Šafrán. Vladimír, který se v té době opět vracel k vlastní tvorbě, nabídku přijal a veřejně koncertoval až do roku 1981, kdy po podpisu Charty 77 odešel do rakouského exilu. Následujících osm let žil ve Vídni a občasně se s Karlem Krylem podílel na vysílání rádia Svobodná Evropa z Mnichova. V roce 1990 se přestěhoval do Československa a několik následujících let se pravidelně vracel do rakouské metropole za prací. Dnes žije na Prachaticku, koncertuje, občasně píše hudbu k Hutkovým textům a vydává vlastní desky.