"Příběh, který se vzdáleně týkal mé rodiny, se stal v roce 1955. Manžel mé sestřenice měl tetu ve Vídni. Přijela na spartakiádu, všichni ji chtěli vidět a pozdravit se s ní. "Tetička se ale svěřila, že má legitimaci komunistické strany Rakouska. Začali být opatrní a domluvili se, že se vůbec nebudou před tetou o politice bavit. Bylo jim divné, že se jeden soused s tetičkou spřátelil, vozil ji po výletech a podobně. Když tetička odjela, zatkli jejího synovce, týden ho vyslýchali, doma udělali neskutečnou prohlídku, vyházeli nádobí ze skříňky, knížky, velké hledání něčeho. Zabavili nesmysly, například bibli, a nikdo nevěděl proč. Všechny rodiny, u kterých byla, vyslýchali. Až přišel jeden z účastníků exekuce, mimo jiné tam byl také předseda národního výboru Vítek. Ten jeden estébák, který s nimi byl, byl rodinný známý. Sestřenice se ho ptala, o co jde, když jí přišel vracet zabavené věci. Vždyť se o politice vůbec nebavili. Známý jí jen řekl: ,Zapomeňte, že máte tetičku ve Vídni.' Najednou věděli, že to souvisí s návštěvou tety. Manžel sestřenice se z výslechu vrátil jako naprosto zničený člověk, který se bál jít po ulici, že ho někdo sleduje. Doma mluvil šeptem, když zazvonil zvonek, zpanikařil. Psychicky ho výslechy úplně zdeptaly. V práci se jednou ozval, že kluci, kteří přišli jako vyučení, mají vyšší plat než on. Jeho vedoucí mu řekl, že kriminálník nemá na nějaký vyšší plat vůbec nárok, i když už je v letech a má dlouholetou praxi. Až po letech sestřenici jeden soused řekl, ať se na něj nezlobí, že prý k němu přišla ženská, kterou musel vydávat za příbuznou a která u nich instalovala odposlouchávací zařízení do místnosti, která sousedila s jejich bytem. Bylo to úsměvné, protože to byla ložnice, a opravdu nevím, co by se mohli v téhle místnosti dozvědět. Po letech jedna známá poslouchala Svobodnou Evropu. Hlásili tam jako agentku Františku Wichterlovou a to byla ta tetička z Vídně. Jako agentka tak byla nepoužitelná."
"Antonín Velický byl kněz, který odmítl přijmout za kmotra Josefa Skalíka, který byl straník a vystoupil z církve. Jeho kolega Skalíka požádal, aby šel synovi za kmotra do kostela. Tenkrát to ještě asi neměli úplně všechno srovnané v hlavě. Antonín Velický takového kmotra odmítl, což je pochopitelné. Skalík se velice rozzlobil a prohlásil, že se postará o to, aby Velický už nikdy v životě Rožnov neviděl. A postaral se. Faráře Velického zavřeli, z jakého důvodu nevím. Muselo to být něco jiného než odmítnutí kmotra. Josef Skalík později při havárii na motocyklu úplně přišel o zrak. Lidé byli přesvědčeni o tom, že to je boží trest."
"Mám vzpomínku na rok 1959, to už jsem byla v Rožnově, ale prožívala jsem to s rodinou. V Bystřici se slavilo deset let založení pionýrské organizace. Nikdo z nás v pionýru nebyl, byla to oslava v závodním klubu n. p. TON už tenkrát. V sále byli všichni pionýři, zástupci národního výboru, učitelé, byla to velká oslava. Měli připravenou vatru, která byla někde na Bartovci, to je kopec za Bystřicí. Můj nejmladší bratr s kamarády, jak už tak kluci blbnou, vatru zapálili. Předčasně. Protože můj bratr měl sirky, padla vina na něj. Byla to hrůza, protože on sám nebyl pionýr a zapálil pionýrům vatru. Při té oslavě ho v sále veřejně soudili. Dvanáctiletý kluk stál na jevišti a všichni ti dospělí kolem ho odsuzovali a soudili. Jediný z učitelů, který tehdy měl odvahu vystoupit, byl pan učitel Zdeněk Doležal. Byl to sportovec, učil tělocvik. Ten prohlásil, že je to klukovina a ať neblbnou. Tato událost se ovšem zapsala do paměti Bystřičanům, protože ještě po mnoha letech dcera pana učitele Paráka, která teď žije v Rožnově, měla jméno Slavický spojené právě s tím soudem a se zapálením vatry. Maminka to nesla těžce, protože jí to připadalo ponižující a nelidské, když dvanáctiletého kluka soudí před lidmi jako zločince a žháře."
Doubravka Vejmelková, rodným příjmením Slavická, se narodila 12. března 1940 do válečné Bystřice pod Hostýnem, do města, kolem kterého operovala skupina parašutistů Clay-Eva. Její vzpomínky dopodrobna líčí sousedské vztahy mezi Čechy a Němci v Bystřici, pomoc partyzánům i nenápadné hrdiny válečné doby. Přestože v Bystřici vyrostla, cítila se být spíše Valaškou a často se vracela do rodiště své matky, Rožnova pod Radhoštěm. Právě tady prožila většinu dospělého života, zažila převlékání kabátů po roce 1968 i 1989, vybavuje si odposlechy StB i tatínkův vyhazov z práce, ke kterému nebyl žádný zjevný důvod. Oba bratři emigrovali před rokem 1989, navštěvovala je proto v Kanadě a USA a jak sama říká, až na nějaké výslechy nikdy nebyla stíhána za to, že má bratry na Západě. Jako průvodkyně Valašského muzea v přírodě tíhla k historii a jako lokální patriotka se později vydala ve stopách svého dědečka, Josefa Tvarůžka, rožnovského kronikáře a archiváře, a vydala několik svazečků pamětí a příběhů z Rožnova pod Radhoštěm.
