František Vejr

„Pocházím z rodiny drobných podnikatelů. Měli jsme dvě menší živnosti, hostinec a obchod. Matně si vzpomínám na některé věci, které se týkají politiky. V hostinci jsem dost prodléval, hlavně v zimních měsících, protože tam bylo teplo. Poznal jsem tam celou klientelu návštěvníků. Doba byla taková, že mě jejich rozhovory zajímaly a daly mně velkou školu. Pochopil jsem, že tato léta byla důležitá pro mé směřování v dalším životě, neb jsem se stal předčasně politicky vyspělým, aniž bych si to uvědomoval. Vzpomínám na dvě epizodky z té doby ve škole. Když zemřel Gottwald, nelíbilo se mně, že byl vyhlášen týden smutku a já že nemohu jít ani do kina. Kritizoval jsem to slovy: ‚Kvůli Klémovi nemůžeme jít do kina,‘ a hned byla u nás komise. Takových věcí bylo více, ale jednu, kterou jsem už dávno zapomněl, mně připomněli spolužáci mnohem později na třídním srazu, kdy před 1. májem přinesl školník do třídy na stůl vedle stupínku dvě fotografie, Stalina a našeho prezidenta. Když přišla učitelka do třídy, divila se a zeptala se, co to tady dělá. Já jsem řekl: ‚Ty už měli dávno viset.‘ Paní učitelka odpověděla: ‚No tak je pověsíme.‘“

„První skupinu vedl Jarka Grosman. Jarka převáděl naše lidi do Německa a později dostal úkol od Pavla Tigrida, aby dopravil přes hranici JUDr. Prokopa Drtinu, bývalého ministra spravedlnosti. Ten byl upoután v sádrovém lůžku v nemocnici Na Bulovce a hlídán dvěma ozbrojenci. Převoz autem a dále letadlem ze Slaného do Německa byl zajištěn Bohumilem Slezou, bývalým členem skupiny Tří králů z II. odboje. Bohužel, únos byl dvě hodiny před provedením akce prozrazen. Podrobnosti k únosu a převozu do Slaného k letadlu Dakota se nedochovaly, neb kromě Slezy další členové skupiny podrobnosti z konspirativních důvodů neznali. A Sleza stačil včas utéci za hranice, a tak se nic víc nepodařilo zjistit.“

„Základní školu jsem vychodil v Roztokách u Jilemnice. V tu dobu byla tendence co nejvíce dětí dát na zemědělské školy a učiliště, neb vznikala zemědělská družstva. Tomu jsem se vyhnul a známý mně zajistil práci a vyškolení na obor soustružníka, což mě bavilo. Asi po třech měsících ke mně přišel mistr Diblík a řekl, abych zastavil stroje. Již jsem pracoval na třech. A posléze mně říká, že z jilemnického okresu bylo dáno trestní oznámení na podnik (TOS Vrchlabí), že mě zaměstnávají bez převodu z okresu Jilemnice, a bude je to stát pokutu. A byl jsem bez práce. Vedoucí úřadu práce, paní Stehlíková v Jilemnici trvala na nástupu do zemědělství. V tu dobu jsem proto jel do Prahy na prezidentskou kancelář se stížností, ale ta se dostala zase zpět až do Jilemnice. Protože jsem stále odmítal, tak mě zavolala se slovy: ,Když vezmeš jedno z těchto tří zaměstnání (horník, kováč, chemik), tak tvůj bratr půjde na automechanika do Hradce.‘ Doma jsem řekl, že to beru, a šel jsem do Meziboří u Litvínova na obor lučebník syntetických paliv pro Stalinovy závody. Aby bratr dostal automechanika. Když ale nastoupil do Hradce, zjistil, že se nejedná o automechanika, nýbrž o opraváře zemědělských strojů. Takhle nás oba dostali.“

„Po okupaci v srpnu 1968 jsem ukončil jeden referát slovy: ‚Rudí bratři, táhněte do svých rezervací,‘ a byl jsem zase bez práce. Napadlo mě jít jedině tam, co jsem dříve odmítal – do zemědělství. Byl to paradox, ale já jiné východisko, jak uživit rodinu, neviděl. Dali jsme inzerát a hledali práci. Nebyla to legrace, neb jsem měl škraloup dost velký. Přijeli jsme do Hýskova a tam se nám zalíbilo, měli tam zrovna křupavé rohlíky a vyhazovali jednu rodinu cikánů z kravína, a tak jsme to vzali. Byli jsme šťastni, že máme práci, a byli jsme tam 10 let.“