The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexander Venglář (* 1920)

• narozen 22. 4. 1920 v maďarském Kecskemétu

• pracoval v továrně Jawy

• za 2. světové války členem ilegální skupiny

• vězeň KT Osvětim a Buchenwald

• ženatý od podzimu 1945

• po válce vystudoval pedagogiku na vysoké škole

• pracoval na ministerstvu práce a sociálních věcí, poté na ministerstvu zahraničí, byl více než deset let v Pákistánu, Íránu a Bangladéši

• místopředseda místního oddělení Českého svazu bojovníků za svobodu v Praze 4

Pan Alexander Venglář se narodil 22. dubna 1920 v maďarském Kecskemétu. Jeho matka tam pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici. Zažila bouřlivou dobu Maďarské republiky Rad. Otce Alexander nepoznal. Byl válečný invalida a umřel dřív, než se syn narodil. V roce 1924 se Alexander Venglář s matkou přestěhovali na Slovensko. Bydleli mimo jiné v Korytnici, kde matka pracovala ve zdravotnictví. V roce 1931 se vdala za Čecha pracujícího v Bratislavě. S hrozbou okupace se celá rodina přesunula do Prahy. Pamětníkův nevlastní otec pracoval ve zdravotní pojišťovně.

Na začátku války se stal pan Venglář členem tříčlenné ilegální buňky, která spolupracovala s organizací Pankrác-Vozovna. V továrně Jawy, kde pracoval, se zkoušely pumpy do motorů Junkers. Právě v továrně je třeba hledat počátky akce, při které měl napomáhat. Šlo o převoz zbraní. „Já jsem s tím souhlasil. Pamatuji, že jsme se sešli někde tam, jak jsou loděnice. Potom přistoupil k telefonátu a celá věc nějak praskla, čili k tomu přesunu těch zbraní nedošlo. Ale začalo velké zatýkání na jaře 1943 v Jawě, kde já jsem tenkrát pracoval. Zbrojovka Brno, inženýr Janeček, čili Jawa tady na Pankráci. Tak tam došlo k  velkému zatýkání a byl jsem zatčen i já.“

Byl vylákán na vrátnici, kde na něj již čekalo gestapo. Následoval převoz do Petschkova paláce a množství výslechů. Všichni chtěli informace o převozu zbraní. Mlčel. Pak byl transportován na Pankrác. A ráno znovu na výslechy do „Pečkárny“. Byl konfrontován se svým kamarádem a spoluorganizátorem celé akce Rudolfem Osvaldem. Konfrontace proběhla tak, že nejdříve zavřeli Alexandra Vengláře ve skříni a vyptávali se Osvalda. Pak ho pustili ze skříně a on stál před dilematem, co říct. Byl vydírán gestapem i přes rodinu. „No a potom jednou při tom vyšetřování přivezli toho Rudolfa, zavřeli mě do skříně a přivedli toho Rudolfa (Osvalda) a slyšel jsem, jak mu říkají: ,Venglář je tady, přijde.‘ Nevěděl, že jsem tam, a já ho přes tu skulinu viděl. ,Venglář přijde, a buď se domluvíte a on potvrdí, nebo vyvrátí, co ty říkáš. Už kolem toho byly řeči, no ale záleží to teď na něm.‘ Tak mě pustili z té skříně a on mně padnul okolo kolen a říká: ,Sašo, řekni, jak to vlastně je, co to bylo.‘ Já jsem jenom koukal. S tím samozřejmě, že pokud neřeknu, tak zavřou moji mámu. Moje rodiče.“

Vše popřel a dostal se znovu na Pankrác. Vydírání přes rodinu se naštěstí více neprohlubovalo, ale samotného pana Vengláře čekala ještě dlouhá cesta. Na Pankráci dlouho nepobyli, čekal je transport do Terezína. Následovalo další bití. Třeba jen za rádiovku, kterou měl při rozkazu na hlavě. Asi po týdnu pobytu v Malé pevnosti Terezín se vydali na pochod do Bohušovic, odkud byli vězni odváženi do Osvětimi. To ale nikdo nevěděl. Nahnali je do vlaku, kde bylo jen vědro určené na vyměšovací potřebu. S jídlem a pitím již počítáno nebylo. Dva dny cesty je doprovázely stráže a zkreslené představy o práci v Osvětimi, prý v solných dolech..

Cesta skončila na rozbombardovaném nádraží v Osvětimi. Vězně naložili na korby nákladních automobilů a odvezli ke zděnému koncentračnímu táboru Auschwitz. Začaly vstupní procedury. Odvšivení, sprchování, nejdřív studenou, pak teplou vodou. Následně byli vyhnáni nazí ven, kde strávili celou noc. Po pěkném dubnovém dni následovala mrazivá noc. Sněžilo. Ráno dostávali oblečení. Pan Venglář si oblékl dámskou krajkovou košili. Nic jiného nebylo. Po ošacení se muselo na karanténní oddělení a na tetování. Pan Venglář krátce po příjezdu onemocněl, ale do nemocnice, tzv. revíru, nemohl, protože by to znamenalo téměř jistou smrt. Nesměl dát najevo, že je nemocný. Takto vydržel dva dny. Třetí den byl již pro něj nesnesitelný. Šel tedy do nemocnice, kde ho naštěstí bez problémů přijali. Asi po týdnu z nemocnice odešel zpět na karanténní oddělení, kde musel být nejdřív oholen. „Když on to takhle dřel (holil), tak já jsem začal najednou zvracet. On honem utíkal a podal mi takovou tu ledvinku bílou, co doktoři používají. Tak mně to dal pod to a já jsem zvracel. Pamatuji si, že to bylo jako inkoust, takový modrý. A on jenom říká: ,Tyfus!‘ Tak mě honem hnal na tu svoji postel. Byl jsem v prvním patře, ne v přízemí, tak jsem se chytil a pak už nevím. Probudil jsem se zase v jiném oddělení nemocnice a měl jsem hrozný opar.“

Po procitnutí z dlouhého bezvědomí se pan Venglář ještě rehabilitoval. Dlouho ho ještě bolela hlava a měl odřené ruce, až při vědomí mu řekli, že měl nasazenou svěrací kazajku. A také se dozvěděl, jakou chorobu měl. Meningitidu. Proč byl vlastně Alexander Venglář zachráněn, a ne rovnou zabit, jako se stalo mnohým vězňům v podobné situaci? Nejspíš kvůli jeho jménu, které mohlo znít polsky, ho místní doktoři zachránili, jak se alespoň sám pamětník dnes domnívá.

V nemocnici ležel až do září 1943. Prošel dvěma selekcemi, z nichž druhá byla velmi důležitá. Už se chystal transport do KT Buchenwald, kterému tato selekce předcházela. Před ní se ale Alexandrovi Venglářovi vytvořily žluté puchýře. Byly však zahnány mastí, a tak prošel pan Venglář i druhou selekcí. Znovu všechny čekala strastiplná cesta do Buchenwaldu. Opět harcování v dobytčácích. A ještě k tomu dobytčák, v němž jel pan Venglář, sloužil k přepravě ledku, a tak byli vězni od něj celí modří.

Po příjezdu do Buchenwaldu byli znovu přesunuti do karanténního bloku. Nedlouho poté byl pan Venglář volán na bránu. Nikdo nevěděl, co to má znamenat. Naštěstí ho jen transportovali do nemocnice, kde se doléčil. Znovu ho totiž trápila meningitida. Ještě dlouho poté špatně viděl a slyšel a vypadávaly mu vlasy. Mezi vězně začaly prosakovat informace o tom, že by české komando mělo jít do Dory – pobočného tábora, známého svými doly. Všechny informace byly neověřené a všechny Doru vykreslovaly jako peklo. A po několika dnech již byli Češi na cestě do Dory. Jak se ukázalo, panovaly tam opravdu kruté podmínky. Malá bouda s kuchyní, deka na dva vězně a spát se dalo jen na hromadě kamení. A to vše bez jakéhokoli světla a v neustálém vlhku. Tvrdá práce odvážení kamenů, někdy jen buzerace a nošení kamenů sem a tam, nebo stavba nových baráků, jejichž komponenty nosili vězni z nádraží vzdáleného asi jeden a půl kilometru. Teprve v lednu 1944 byly hotové baráky i pro vězně.

Každý z vězňů se chtěl dostat na co nejlepší práci. Alexander Venglář měl to štěstí, že se dostal do venkovního komanda. Práce spočívala v tom, že vězni odváželi auta do opravny Tias, kde vozy i opravovali. Jenže přišly i smolné časy. Vše začalo nenápadně. Pan Venglář našel při opravě auta v postranní tašce vodítko a dal si jej do kalhot místo pásku. Na nejbližším apelu byl předvolán a hned se přiznal, že si vodítko vzal. Následovalo bití, které skončilo poznámkou o tom, že bude přeřazen na jinou práci.

Po bití na tom byl špatně. Do nemocnice nemohl, a tak ho český doktor Češpiva vyšetřil přímo v tunelu. Bylo jasné, že Alexander Venglář musí pryč. Ale to nešlo. A tak byl odkázán na pomoc a solidaritu svých spoluvězňů. Následně ho čekal přesun do jiného pobočného tábora, do Elrichu. Tam byl v komandu, které většinou vykonávalo tvrdé kopáčské práce a poté opravovalo auta vysokých představitelů SS a jiných mocných. Vězni si nejdříve museli rozdělit práce. Pan Venglář pracoval ve skladu, kde byla velká rozmanitost věcí, které bylo možné použít v každodenním životě. Pan Venglář byl za ně zodpovědný. Bylo nesmírně těžké vše uhlídat, občas se to nepodařilo, ale naštěstí Němci tento sklad moc nekontrolovali. Na přelomu let 1944 a 1945 panoval obrovský hlad. Někteří lidé se dokonce uchylovali ke kanibalismu. „V té době jsem se tam dozvěděl, že chytli toho chlapíčka, který chodil na lidské maso. V Elrichu nebylo krematorium. Nejdříve bylo krematorium v Buchenwaldu a pak se taky otevřelo v té Doře. Takže se to nosilo do té Dory. A v takovém jednom tunelu, ale nedokončeném, bylo takové oddělení, kde byly traverzy, a na těch traverzách byly háky jako u řezníka a ty mrtvoly se tam věšely za bradu. A on, to byl Polák, dokonce říkali, že učitel, tak ten chodil a vyřezával varlata anebo maso, které moc nebylo. Měl konzervu, plechovku, do které si to dával. To se dusilo, takříkajíc ve vlastní šťávě. A on si to potom v tom lágru, já nevím kde, ohřál anebo uvařil a jedl. A tohle jsem se dozvěděl hned, jak jsem čekal na tu operaci. To bylo dopoledne. Tak to tím lágrem běželo, to se hned rozneslo.“

Tento vězeň byl pranýřován a nakonec vydán všanc ostatním vězňům, kteří ho ubili. Válka se chýlila ke konci. Vězni byli transportováni, jediné, co dostali s sebou, byla jedna masová konzerva. Jeli vlakem neznámo kam. Celé Německo bylo vybombardované, a tak přesun vlakem byl velmi pomalý. Na krátkých zastávkách se vyhazovaly mrtvoly, které se ukládaly do mělkých hrobů. Vylíval se i obsah hrnce, do kterého se konala potřeba. Všichni měli ukrutnou žízeň. Cíl cesty byl v Bergen-Belsenu, ženském tábře, kde řádil tyfus. Příchozí vězně umístili do bývalých kasáren wehrmachtu, tam se aspoň pořádně umyli. Morálka ochabovala a spíše se čekalo na konec války. Posledními strážci vězňů v táboře byli maďarští honvédi, přes které bylo možné dostat se ven. Vězni tak začali chodit po okolí a kvůli hladu začali i krást.

Jako první do tábora přijeli Angličané. Nastala doba hojnosti, která však také zabíjela. Mnozí vězni na to doplatili. Zemřeli kvůli nezvyku na tento dostatek. „Nejdříve přišli Angličané, ty nás odvšivovali. Sypali do nás kila DDT, prášky. Ještě si vzpomínám, jak nám sypali ty prášky a v té době hlásili, že umřel Roosevelt a že Truman se stal prezidentem. Tak to bylo v ty dny. Samozřejmě, že když přišli tito Angličané, tak nám dávali jídlo, sušené mléko, všelijaké sušenky a tak dále. Samozřejmě mnozí umřeli. Přejedli se, konzervy byly. Nedostatek, a najednou toto. Tak oni takhle na konci války natáhli brka. To bylo hrozný.“ Pak se vystřídalo vedení tábora. Přešlo z anglických do ruských rukou.

Alexander Venglář se do vlasti vrátil až 2. června. Hromadný odjezd z Bergen-Belsenu obstaral karosář z Vysokého Mýta. Tak se tedy dostal do Prahy, do Vladislavovy ulice, kde se i poprvé potkal se svou budoucí ženou a ihned se do ní zamiloval. Vrátil se k práci ve fabrice, byl zvolen do závodní rady. Měl na starost učňovskou dílnu, kde mohl uplatňovat své pedagogické nadání. Na podzim roku 1945 se oženil a začal studovat pedagogiku a psychologii na vysoké škole.

Podnik Jawy spadal pod velký koncern Zbrojovka Brno. Pan Venglář zastával funkci referenta učňovských závodů. Další postup směřoval na ministerstvo práce a sociálních věcí, kde pracoval na oddělení přípravy vedoucích pracovníků oblastních správ a ředitelů pracovních sil. Hlavním úkolem bylo zakládání učilišť. Pan Venglář se neustále učil jazyky, i díky tomu pak mohl pracovat na ministerstvu zahraničních věcí. Měl na starosti školy v zahraničí a internát v Dejvicích. Po čtyřech letech vstoupil do diplomatických služeb. Pracoval v zemích Asie a Afriky. Byl druhým tajemníkem velvyslance v Teheránu a pak i prvním tajemníkem v Pákistánu a Bangladéši. Na cestách strávil více než deset let. Ministerstvo zahraničí opustil Alexander Venglář až roku 1988, kdy odešel do důchodu. Nyní si ho užívá i se svou ženou. Mají jednu dceru. Alexander Venglář se stále se angažuje ve svazu českých bojovníků za svobodu a v historické skupině Dora, která sdružuje vězně z tohoto tábora.