Pavel Veselý

* 1942

  • „HSTD byla Hlavní správa tiskového dohledu. Byli to cenzoři, něco, co už naštěstí není. Neprožíval jsem to ale nějak drasticky, možná jsem byl chráněn obalem církve a fary, možná i svou povahou. Museli jsme tedy nosit, nejen my, ale všichni, jakékoliv nové divadelní nebo literární texty na to HSTD. Byl to odbor při národním výboru, nebylo to při tehdejší partaji. Byl to samozřejmě opruz. My jsme už však toho našeho ‚háestéďáka‘ znali, byl k nám někdy i žoviální. V textech nám škrtal minimálně, někdy se na něco zeptal, jak jsme to mysleli. Byla to otrava a bylo to svým způsobem ponižující. Člověk něco vytvořil a musel k nějakému orgánu, aby mu to schválil. Schvaloval to pro veřejná vystupování. Nakonec jsme to brali i s úsměvem. Byl to symptom a symbol doby.“

  • „Ivan Binar bydlel ve stejném domě jako my, jenom o patro níž. Kromě celé té společné minulosti jsme se díky tomu vídali prakticky denně. Když mu přišli udělat domovní prohlídku, tak jsme nikdo nevěděli, proč to je. Nebyly jasné souvislosti, nikoho ani nenapadl Syn pluku. Naopak. Já si už balil věci, protože jsem si říkal, že za pár dnů přijdou k nám. A protože jsme se scházeli u výtvarníka Edy Ovčáčka, kde se kecalo a politikařilo, tak jsem si myslel, že je to kolem Edy. Potom vzali Petra Ullmanna, Edu Schiffauera a teprve pak jsme se dozvěděli, že je to kvůli Waterloo a že mě to asi minulo. Dávám to do souvislosti s tím, že jsem byl díky Ivanovi informovaný. Hned mi řekl, že u nich byla prohlídka. Pak to člověk sledoval. Zpočátku tomu nevěříte, protože si říkáte, divadelní činnost trestat? Nejdřív se zakáže hra, pak se třeba rozpustí divadlo, ale zavřít někoho za pár písniček a nějaký text? Dlouho tomu nikdo nevěřil, i když vzali kluky do vazby a pak byl soud. Na jednom stání jsem se byl podívat. Pak šli sedět. Byla to čirá hrůza. Člověk to cítil jako nějakou mstu. Nepřirozený stav, který naštěstí šel mimo mě.“

  • „V roce 1969 mě vyhledal jeden dobrý známý mimo Okap [Divadélko Okap]. Měl jsem tehdy od táty k dispozici Škodu Tudor, válečné auto, které pořád jezdilo. A ten známý mi řekl, že sehnal vysílačku od kamarádů ze Svazarmu a že má fakt velký dosah. A že bychom mohli vyjet mým autem za město a odvysílat výzvu. Znělo to dost bizarně a dobrodružně, ale tak napůl mě získal. Bavili jsme se o tom opakovaně a domluvili jsme se, že bychom to k prvnímu výročí okupace v srpnu 1969 provedli. Řekl mi to někdy v dubnu a asi tři týdny nato jsem byl pozván na policii. Představil se mi nějaký major ze Státní bezpečnosti. Ptal se, jestli znám pana toho a toho. Řekl jsem, že ano. Ten známý se někomu dalšímu pochlubil a někdo to práskl. Policajt mě zpovídal. Povyprávěl jsem mu, jak to vzniklo, on už všechno věděl, takže jsem mu to víceméně jen potvrdil. Prohlásil, že máme štěstí, že se to dozvěděli a že jsme to neuskutečnili, protože bychom jinak měli velký problém.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 26.02.2020

    (audio)
    duration: 02:05:22
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 26.02.2020

    (audio)
    duration: 02:05:15
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Kamarády poslali do vězení za pár písniček. Byla to čirá hrůza

Pavel Veselý / Ostrava / počátek 60. let
Pavel Veselý / Ostrava / počátek 60. let
photo: archiv Pavla Veselého

Pavel Veselý se narodil 27. dubna 1942 ve Zlíně v rodině faráře Českobratrské církve evangelické. Vyrůstal ve válkou zničené Opavě. Ve svých šestnácti letech se přestěhoval s rodiči do Ostravy. Po maturitě nastoupil na Hutnickou fakultu Vysoké školy báňské. Se spolužáky Luďkem Nekudou a Edvardem Schiffauerem založil Divadélko Pod okapem, pozdější Okap. Přestoupil na Pedagogický institut. Soubor patřil k nejvýraznějším divadlům malých forem v regionu. V srpnu 1968 zažil jako voják na letišti v Přerově začátek okupace vojsky Varšavské smlouvy. Soubor Okap zanikl, jeho bývalí kolegové Ivan Binar, Edvard Schiffauer a další vytvořili divadlo Waterloo. Na začátku 70. let byli v politickém procesu odsouzeni do vězení za kabaretní představení. Po vojně Pavel nastoupil v ostravském Večerníku, ale z politických důvodů musel odejít. Poté působil jako zpravodaj Zemědělských novin. V 80. letech se přestěhoval do Prahy. Dělal nočního strážného a kromě toho psal články a scénáře televizních pořadů. Po roce 1989 se živil jako nezávislý fotograf a publicista. Za komunismu byl opakovaně vyslýchán StB a neúspěšně verbován ke spolupráci.