Olga Vetešníková

„U nás v domě byl byt po Židech. Totiž ten barák byl postavený v 38. roce nějakým židovským zubním lékařem, ale ten včas zdrhnul před protektorátem a ten barák tady zůstal, tak tam byly dva byty židovské. Ty byly prázdné a ten jeden byt potom dostal německý důstojník, major Prokš, ale ten tam skoro nebyl, ten chodila uklízet kamarádka mojí maminky, a ten druhý byt dostali manželé Hammelovi, kteří byli nějak vybombardovaní v Německu a padl jim syn. Byli to staří lidé. Ten pán už nechodil a ta paní se snažila, chodila jenom na nákup, zdravila, a ten pán vůbec nevycházel. Sedával vždycky u okna a koukal na nás, jak si hrajeme na dvorečku, a prostě jsme o nich nevěděli celou válku. Ten Prokš už se tam potom neukázal. A potom toho 8. nebo tak ho tam vykopávali z toho bytu lidi z vedlejšího baráku, o kterých se vědělo. Zaprvé, strašně šmelil a kryl ho někdo na oberlandrátě. To jsem viděla, jak starého člověka vytáhli na ulici, ta paní se klepala u něj, protože on sotva šel. A on měl na hlavě klobouk, a oni mu ho narazili na hlavu a druhý ho kopal do zadku. A já jsem byla dítě, ale už tenkrát se vám něco tak sevřelo, jakože tohle je prostě hnusné chování. A že to dělali zrovna lidi, kteří měli máslo na hlavě, víte? No to byl jenom takový případ, že jsem to viděla.“