Radko Veverka

„Celá ta sranda pro nás začala ne jednadvacátého, ale dvacátého srpna kolem jedenácté hodiny večer. Byl vyhlášený okamžitý bojový poplach, a to už drnčelo trochu jinak, opravdu bojově. Už jsme si brali i svoje osobní zbraně, protože jsme nevěděli, jak to dopadne. Přijeli pro nás luftem autobusem a sebrali nás úplně všechny na letiště, že musíme okamžitě připravit maximální počet letadel na start. My jsme to měli nachystané asi za tři hodiny, v jednu hodinu v noci. Navěšený bomby, naládované střelivo. Teď jsme čekali a nevěděli jsme, co bude. Ve dvě hodiny ráno přišel befel všechny bomby dolů a znovu navěsit všechny raketomety a přídavné nádrže. Zase změna. Bylo asi pět hodin ráno. Jasný, chladný den a rozednívalo se, když přiletěly první ruský letadla a proletěly nahoru, dolů, protože viděly, že dráha je zablokovaná, tak odletěly pryč. Pak kolem osmé deváté hodiny přiletěly ruský transporťáky a vyházely na nás desítky parašutistů, jejich útočné jednotky. Ti nás vehnali do houfu a nahnali nás do kinosálu a hlídali. Mezitím jsme škvírama pozorovali, jak stříhají všechny kabely od radiolokátorů a hromosvodů jako blázni.“

„Protesty tam byly, ale byli jsme z nich velice rychle vyléčeni. My jsme tam vyrobili obrovský transparent: RUSI IDITĚ DOMOJ a pověsili jsme to v lesíku za letadla pod nos Rusům. Rusové se rozčilovali a nevěděli, co s tím, tak poslali zvěda a ten říkal, ať to dáme dolů. Poslali jsme ho pryč, že se s ním nebudeme bavit. Pak přišel nějakej vyšší zvěd a ptal se, jestli to neuděláme. Taky jsme se s ním vůbec nechtěli bavit. Za chvíli potom přejelo nějaké jejich polopásové vozidlo s protiletadlovým kanonem a střelou odřezal ty stromy a všechno popadalo na zem. Hrklo nám v srdíčkách a raději jsme se zdekovali. A pak už jsme nic takového nedělali, protože nemělo cenu se stavět proti přesile.“