Rudolf Vévoda

„Poláci z toho měli obrovské trauma. Pamatuji si, jak si někdy v létě 1987 Adam Michnik ve Varšavě téměř trhal košili a říkal: ‚Já jsem byl tehdy v srpnu šedesát osm ve vězení. Já jsem chtěl spáchat sebevraždu, když jsem se dozvěděl, že naši tam šli…‘ Doteď mi to zní v uších, jak mi to říkal. Pro ně to bylo skutečně veliké trauma a tímto to chtěli odčinit, a možná nás mají proto raději než my je, poněvadž tam cítí takový dluh. Teď se to projevilo před pár lety na mistrovství ve Wroclawi, kde spousta Čechů začala hlouběji přemýšlet o Polácích. My jsme tam nad nimi vyhráli a teď tam chodily skupiny polských fanoušků a křičely: ‚Nic sie nie stááálo!‘ A všichni se navzájem družili. Myslím, že v tomhle to bylo dobrý a ukazuje to docela přesně vztah, jaký k nám mají.“

„On [Petr Pospíchal] se primárně snažil jako každý zástupce disentu rozšířit nějaký ten prostor svobod a bolševikům ten prostor zužovat. Málokdo měl nějakou jasnou představu, jak se dějiny budou vyvíjet. To bylo vlastně zajímavé, že jak jsem mluvil o té cestě do Prahy, to byl nějaký červen červenec 1985, tak jsem tam zažil nějakou první vážnější diskusi, a to zrovna mezi Milošem Rejchrtem a Miluškou Šustrovou o tom, jak moc velké naděje a důvěru vkládat do Gorbačova. Ten se pak podle mě ukázal jako hodně klíčový a vlastně to, co se dělo v Sovětech, mělo bezprostřední dopad. Ale tohleto si mohl málokdo v tom pěta- šestaosmdesátém představit, že to půjde touhle cestou. V každém případě šlo o omezení míry represe tím, že se na ni bude upozorňovat. A naopak rozšířit prostor pro svobodné iniciativy. A to Polsko se najednou začalo jevit jako hrozně zajímavý a silný hráč v tomhle procesu.“

„Pomíjím spory o slovo totalitní, to nechávám stranou. Byla to normalizace, jak někdo říká unavená totalita. Teror nebyl plošný. To, co vysvítalo a vycházelo najevo o tom zakladatelském období komunistického režimu… Tak já jsem si říkal: Safra, když bych v jednadvaceti - kdyby totiž nebyl pětaosmdesátý rok, ale jednapadesátý – dělal, co dělám, tak prostě jdu sedět do Jáchymova a dostanu za to pětadvacet let, ne-li hůř. Ta hrůza z toho vyskakovala, a tak jsem to tehdy začal vnímat tak, že ten svobodný svět je mnohem víc založený na respektu k lidské svobodě a svobodě projevu. Tak to byla jedna věc a druhá byla, že jsem daleko více začal vnímat náboženskou nesvobodu.“