Jaromír Vicher

„V září ‘83, to bylo teplo, seděli jsme na Závoře na stanovišti Travní cesta a slyšeli jsme [zvuk hořáku]. Tak jsme se koukali, nikde nic. Prosvětlovali jsme světlometama, co byly na Závoře. Nikde nic a za chvíli zase [zvuk hořáku]. Až potom vlítl – protože ta travní cesta byla v takovém dolíčku a k tomu stanovišti Zlom a směrem na to Laa [an der Thaya] to bylo trošku do kopce. Tak jsme si všimli, že tam letí balón a občas zapálí ty plameny. Pamatuju si to jeho kolo, co tam měl zavěšené, to vidím jak dneska. Tak samozřejmě hlášení, nikdo nechtěl střílet, nestřílel. No a než se to někam dostalo, tak už sedal v Rakousku. Samozřejmě jsme sedli do auta a jeli jsme. On letěl mezi drátama a státní hranicí a dostal se do úseku roty Březí, kde to bylo 60 metrů do Rakouska, v tom krátkém úseku. A tam už bylo městečko Laa [an der] Thaya, tam to někde posadil. Viděli jsme, jak to sedá, bylo vidět, jak jsou ty plameny níž a níž. A byl tam!“

„Že je postříkali vodou, že je někdo… Vemte to tak, že v tom pluku byli kluci devatenáct, dvacet. A těm řekli: ‚Bijte je!‘ A když někomu dáte moc, tak v té chvíli ji využijí. Pochybuju, že by se někdo z těch pořádkovejch… To byl buď školní pohotovostní oddíl, nebo to byla pražská škola policejní, nebo jak se to jmenovalo. To byli kluci, kteří buď přišli po vojně a dělali si základní policejní přípravu, anebo to byli kluci, kteří tam byli na vojně. To se taky dělalo. Maturanti a nematuranti. My jako maturanti jsme šli do Zastávky u Brna a ti, co maturitu neměli, tak šli do Brna k obušku.“