The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Vicher (* 1962)

• narozen 17. března 1962 v Novém Městě na Moravě

• do svých 19 let žil ve Žďáru nad Sázavou, vyučil se obráběčem kovů

• roku 1981 rukoval na vojnu k Pohraniční stráži v Hrušovanech nad Jevišovkou

• po odchodu do civilu v roce 1983 sloužil u Veřejné bezpečnosti (VB) v Praze

• z pozice uniformovaného příslušníka SNB se účastnil i pražských demonstrací v roce 1989

„Tenkrát mi bylo dvacet, plnili jsme bojové rozkazy při ochraně státní hranice Česk[oslovensk]ý republiky. Vždycky, když se někde střílelo, tak to nebylo z hlavy záklaďáka. Vždycky mu to musel někdo nařídit. A my jsme byli opravdu přesvědčeni, že to děláme pro stát, pro republiku, opravdu.“ Uniformu pohraničníka pak vyměnil za uniformu SNB. O několik let později, při potlačení listopadových demonstrací, se podobné schéma opakovalo. „Vemte to tak, že v tom pluku byli kluci devatenáct, dvacet. A těm řekli: ‚Bijte je!‘ A když dáte někomu moc, tak není daleko od toho, že když si bouchne jeden, tak si bouchne i druhý. A pak už to lítá,“ vypráví Jaromír Vicher.

Když se šlo za dráty

Jaromír Vicher se narodil 17. března 1962 v Novém Městě na Moravě. Krátce po narození se s rodiči přestěhoval do Žďáru nad Sázavou, kde otec Jaromír pracoval jako konstruktér ve žďárských slévárnách, matka Jaroslava jako zdravotní sestra. Ve Žďáru vychodil základní školu. Coby šestiletý zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy: „Pamatuju si nápisy na poště: ‚Za Dubčeka, za svobodu!‘ A ve Žďáře byli Poláci, tak na kašně byl nějaký polský nápis, to si pamatuju,“ přibližuje. Po základce se vyučil obráběčem kovů a tři měsíce pracoval ve strojírenské fabrice Žďas. V říjnu roku 1981 přišel povolávací rozkaz. Následující dva roky sloužil jako řidič u 14. pohraniční roty v Hrušovanech nad Jevišovkou. „Hlídky byly buď pevný, nebo pátrací, kdy chodil většinou psovod s velitelem hlídky, se střelcem a procházeli část úseku roty před signální stěnou – remízky, větrolamy. Procházelo se průběžně celý den,“ vysvětluje průběh služby.

Pátrací hlídky měly vícero různých podob. „Na nádraží existovali pátrači. To byl voják základní služby, který si nechal poslat civil a sloužil tam v civilu. Přišel na nádraží, seděl tam celej den a díval se, kdo z vlaku vystupuje nebo nastupuje. V případě, že tam přišel někdo s batohem a ptal se, kterým směrem je hranice, tak bylo vymalováno. To jsem zažil jednou.“ Pro vzájemnou komunikaci pohraničníci využívali smluvená znamení. „Když spojaři procházeli signálkou a kontrolovali ji, tak občas museli šlápnout do toho zoraného pásu. Takže se pak bodákem ty stopy zamazaly a dalo se k tomu určité písmeno, které platilo pro ten týden, třeba P, L, … Aby bylo vidět, že to udělali péesáci, kteří tam něco opravovali na té signální stěně. Nebo když se procházelo za dráty, tak se taky potom mazaly bodákem stopy a píchlo se k tomu písmenko, které platilo pro ten den nebo týden.“

Normálně by asi nekousli

Další nutností byla orientace v tamním terénu. „Mezi signální stěnou a hranicí jsme to měli od šedesáti metrů. […] Pak to bylo i několik kilometrů. Měli jsme tam i močál, kde se nám jednou utopil pes.“ Na neznalost prostředí mohli snadno doplatit i lidé na útěku. „Úsek byl rozdělený na několik stanovišť. Jedno z nich se jmenovalo stanoviště Zlom, a tam se signální stěna ostře lomila doprava. A stalo se, že vlezli u Hevlína a vylezli nám zpátky v úseku za tím Zlomem, narušitelé.“ Dle vzpomínek však k podobným incidentům docházelo v letech 1981 až 1983 u 14. pohraniční roty v Hrušovanech nad Jevišovkou jen zřídkakdy. „Narušení, přímo dráty, jsem snad nezažil ani jednou. Ale bylo několik poplachů. […] Veškerý zkraty většinou byly od zvěře.“

Nedílnou součástí Pohraniční stráže byli psi a dle vyprávění od roku 1982 v Hrušovanech působili i ti tzv. samostatně útočící (SUP). „Naši SUPi se tam dávali na noc, protože to bylo těch blbejch 60 metrů. Ti SUPi útočili až za tou zpomalovací stěnou, bylo to cvičený tak, že když došlo ke zkratu, ozvala se siréna, která probudila i tu hlídku. […] A stalo se, že psovod ráno přišel – a psi nikde. Chodil po demarkaci, po hranici a volal. Někdy se vrátili a jednou se nevrátili.“ Jeden z pohraničníků ne-psovodů pak posloužil jako živá návnada a simuloval útěk za čáru, aby poztrácené SUPy nalákal. „Tehdy měl asi půl hodiny na rukávu čtyři psy, kteří občas překousávali. […] Ti psi byli na jednu stranu hrozně blbí. Normálně by asi nekousli. Člověk, který by tam běžel bez ochranného rukávu, tak by si ho možná ani nevšimli. Ale viděli rukáv, protáhli oči a slintali.“

Jak se napil, už měl kudlu v ruce

V pátky se museli rekruti povinně účastnit politických školení. „Bylo to takový normální, to do nás lili už od základní školy až do toho devadesátýho, na tom se nic moc neměnilo. Všechno bylo stejný – Sovětský svaz na věčné časy a nikdy jinak. No, a podívejte se, Rusové jsou [v dubnu 2022] na Ukrajině, hajzli.“ Krom služeb a školení se sem tam našel čas i na nějaké to povyražení. „Že se tam tahal chlast? Tahal! Ještě byly skleněný lahve. Měli jsme je natřený nabílo a v tom se táhlo pivo a kořalka z obchodu.“ Mnohdy nezůstalo jen u piva a kořalky. „Baby? Taky tam byly! Měli jsme tam místnost na výměnu prádla, ta byla ideální. Měla východ bokem, aby se dostaly přes bránu – a na bráně sloužil někdo z nás. To bylo, je a bude vždycky. A ještě to tam ty holky obcházely. Ale takový vyloženě nehezký.“ 

Příběhy z vojny doprovází úsměv a nostalgie. „Služba byla dobrá. U Pohraniční stráže byla jedna velká výhoda, která si myslím, že u armády nebyla. Že jsme tam drželi dost pohromadě. […] Já jsem do svých devatenácti nevytáhl paty ze Žďáru – a tam člověk poznal povahy lidí. […] Aby člověk odhadl druhého, to jsem se naučil až na vojně.“ O jaké povahy například šlo? „Z východního Slovenska, úplně pohodovej kluk, vyučenej automechanik, dělal staršího řidiče, ale nesměl se napít. Jak se napil, tak už měl kudlu v ruce a byl schopnej se s náma porvat.“ Zkrátka: „Nebyla to špatná vojna. Upřímně řečeno, mladejm klukům vojna chybí jak sůl. […] Ale nemusela by bejt dva roky, těch 720 dní bylo opravdu hodně.“

Jestli bych střílel?

Krátce před pamětníkovým propuštěním do civilu, 7. září 1983, se pro ilegální cestu na Západ přes Znojemsko rozhodl československý reprezentant v cyklistice Róbert Hutyra. Železnou oponu zdolal společně se svou manželkou, dvěma dětmi i závodním kolem v podomácku vyrobeném horkovzdušném balónu. „To bylo teplo, seděli jsme na závoře na stanovišti a slyšeli jsme [zvuk hořáku]. […Pak] jsme si všimli, že tam letí balon a občas zapálí ty plameny. Pamatuju si to jeho kolo, co tam měl zavěšené, to vidím jak dneska.“ Jak zastavit „narušitele“ v balónu? „Muselo by se střílet do koše, když už bychom chtěli způsobit nějakou škodu, tak bychom museli mířit na koš. A to by si myslím nikdo nedovolil a ještěže k tomu nedošlo, protože on tam měl rodinu.“ Hutyrův útěk se tak obešel bez střelby. „Nikdo nechtěl střílet, nestřílel. A než se to dostalo dál, tak už sedal v Rakousku. […] Viděli jsme, jak to sedá, bylo vidět, jak jsou ty plameny níž a níž. A byl tam!“

Otázka střelby však mohla být kdykoliv během služby aktuální a dodnes vzbuzuje rozpaky. „Jestli bych střílel? Do vzduchu určitě. Po člověku, těžko říct. Nedokážu to říct, tenkrát mi bylo dvacet. Samozřejmě, z dnešního pohledu vám řeknu – ne, nikdy bych nestřílel. Ale to je blbost. Protože jakmile by se prokázalo, že jsem nestřílel naschvál, tak mi hrozil Sabinov v té době. Protože jsme plnili bojové rozkazy při ochraně státní hranice Česk[oslovensk]ý republiky. Takže tam by se s náma nikdo dvakrát nemaloval, kdyby se zjistilo nějaké porušení. Nevím, do vzduchu asi určitě, můžu říct dneska. A po člověku, nevím, těžko říct. Já nikdy stejně nebyl dobrej střelec na střelnici.“ Zodpovědnost se tak částečně rozmělnila: „Vždycky, když se někde střílelo, tak to nebylo z hlavy záklaďáka. Vždycky mu to musel někdo nařídit. […] My jsme byli opravdu přesvědčeni, že to děláme pro stát, pro republiku, opravdu.“

Dodejme, že v letech 1981 až 1983, kdy u PS Jaromír sloužil, si železná opona na území Československa vyžádala přinejmenším jednu oběť.[1] Dvacetiletý Zdeněk Polášek – toho času mimochodem vojín základní vojenské služby – se rozhodl překročit hranici u Chebu. Zemřel při přestřelce s pohraničníky. Dodnes nevíme, jestli šlo o sebevraždu, nebo o zásah hlídky PS – obě strany pálily ze stejného typu samopalu a Poláškův pitevní protokol se nedochoval.[2]

Byli tam i aktivní, kteří se účastnili zákroků

Po odchodu do civilu roku 1983 se Jaromír přihlásil ke Sboru národní bezpečnosti (SNB). „Koncem vojenské základní služby začali jezdit náboráři z Prahy, kteří náborovali k tehdejší SNB. Tak jsem si říkal: ‚Mám se vrátit k soustruhu, nebo zkusit tady tohle?‘ Tak jsem to zkusil a jsem tady, příští rok [2023] to bude 40 let.“ Coby příslušník Veřejné bezpečnosti (VB) začínal jako pochůzkář se špektaškou v Praze-Dejvicích, později přesídlil na kriminálku do Mělníku a v roce 1993 do Znojma, kde slouží dodnes (2022). Kromě VB, dnešní Policie ČR, spadala pod SNB i neuniformovaná Státní bezpečnost. Jak probíhala komunikace a spolupráce mezi VB a StB? „To byli hajzli už tenkrát. Oni nás potřebovali hlavně v době, když byly demonstrace na Václaváku. […Ale] Že by nás posílali někam něco zjistit, to ne. Oni si to dělali po svým. My jsme věděli, že tam jsou, věděli jsme, kdo to je. A pokud možno, když se někde objevili, tak jsme se otočili na druhou stranu a šli jsme jinam. Celkem jsme se jim vyhýbali, my uniformovaní. Ale byli kluci, kteří k nim šli, z uniformy.“

Rok 1989 už od jeho počátku doprovázely demonstrace v Praze. Podstatnou část z nich absolvoval sedmadvacetiletý Jaromír ve službě na Václavském náměstí. Účastnil se i nácviku k jejich potlačování. „Jedni z nás dělali demonstranty a druzí na nás šli s obuškem.“ Naostro pak – dle svých slov – obušek nepoužil. „Nikdy. Já jsem se řídil heslem: ‚Není třeba spěchat, když tam přijdu, tak už to třeba bude vyřízený [smích].‘“ Spěchat však místy musel. „Dokonce jsem jednou dostal plnou palbu vodním dělem, protože jsem se blbě schoval. Jakmile nastoupily pořádkové jednotky s dlouhýma obuškama, tak honem se ztratit někam úplně bokem. Protože pak hrozilo, že bychom museli ty lidi chytnout za flígr a odvézt. […] Byli tam i takoví aktivní, kteří se účastnili zákroků, zatýkali, vodili to k antonům… To nebylo zapotřebí.“

Maturitu neměli, tak šli k obušku

Během listopadových protestů se „namotal“ i k zatčení signatářky Charty 77 a pozdější sekretářky Václava Havla Báry Štěpánové. „My jsme byli s klukem ve dvojce a: ‚Tady máte, zapište ji a odveďte do auta!‘ Naštěstí se nad to káčko podepsal kolega. A za půl roku s ní byl soud. Tak jsme šli k soudu a já jsem říkal: ‚Já si nic nepamatuju, jó, možná tam byla.‘ Přitom jsem dobře věděl, že to byla Štěpánová. K tomu jsem se namotal, vidíte, člověk si povzpomíná.“ Na policejní násilí během demonstrací 1989 se dnes dívá zdrženlivě. „Že je postříkali vodou, že je někdo… Vemte to tak, že v tom pluku byli kluci devatenáct, dvacet. A těm řekli: ‚Bijte je!‘ A když někomu dáte moc, tak v té chvíli ji využijí. […] To byli kluci, kteří buď přišli po vojně a dělali základní policejní přípravu, nebo to byli kluci, kteří tam byli na vojně, to se taky dělalo. Maturanti a nematuranti, […] ti, co maturitu neměli, tak šli k obušku.“

Jinými slovy: „Když dáte někomu moc, tak není daleko od toho, že když si bouchne jeden, tak si bouchne i druhý. A pak už to lítá,“ shrnuje. Dodejme, že pád totalitního režimu Jaromír v podstatě neprožíval. „Vůbec, vůbec. Stalo se, stalo. Já jsem angažovaný nebyl, v partaji z nás nebyl nikdo. Táta z toho měl radost, to vím, ale že bych to nějak prožíval? Že bych tesknil nebo truchlil, že komunismus je pryč a přijdu o výhody... Výhody se mi nezměnily, to zůstalo stejné.“ Zdá se, že určitá apatie vůči režimu mohla být zároveň receptem, jak se v něm pohybovat. „Z dnešního pohledu vím, že nám to bylo tak všechno jedno! Že existuje nějaká kapitalistická cizina, jsme věděli díky tomu, že existují tuzexy, co tam bylo nebo nebylo. Akorát nám vrtalo hlavou, proč ti chudáci kapitalističtí dělníci neutíkají k nám [smích],“ dodává Jaromír Vicher závěrem.

 

 

[1] K 26. 4. 2022 dostupné z: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/usmrceni-hranice/sesit13.pdf

[2] Případ podrobněji zdokumentoval vojenský historik Ivo Pejčoch. K 26. 4. 2022 dostupné z: https://www.ustrcr.cz/uvod/dokumentace-usmrcenych-statni-hranice/usmrceni-statni-hranice-portrety/polasek-zdenek/