The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Vidímová (* 1932)

• narozena 1. srpna 1932 ve Velké Bučině

• v roce 1951 se vdala za Antonína Vidíma

• v roce 1953 byl otec Antonín Zvědínek (zemědělec) odsouzen na dva a půl roku

• zbytek rodiny vystěhován z původního bydliště

• v roce 1956 otce odsoudili podruhé – tentokrát na tři měsíce

• od roku 1969 pracovala v podniku Spolana ve Velvarech

• v roce 1986 odešla do penze

• od roku 1991 začala rodina opět hospodařit

• v roce 2016 žila v penzi na rodném statku ve Velké Bučině

Velká Bučina je vesnička ležící asi jeden a půl kilometru jihovýchodně od Velvar. V minulosti zde bylo několik velkých zemědělských statků a na jednom z nich, který měl výměru 35 hektarů, hospodařila rodina Zvědínkových. Antonín Zvědínek, narozený roku 1903 ve Velké Bučině č. p. 12, byl hospodář, který dobře znal svou práci a měl ji rád. Ve vesnici byl oblíben a byl mecenášem, který se zasloužil o založení a rozvoj místního fotbalového klubu. Při hospodaření využíval moderní techniku, stroje, traktor a mlátičku. V té době to rozhodně nebyla samozřejmost.

Po komunistickém puči v roce 1948 se začaly do všech sfér života zavádět nové pořádky. Výjimkou nebylo ani zemědělství a tehdejší zemědělský systém, založený na vlastnictví půdy a vztahu k ní, byl komunistickým funkcionářům a moskevským pohůnkům trnem v oku. Scénář byl prakticky všude stejný: kriminalizovat soukromého sedláka, označit ho za „kulaka“ a v očích veřejnosti ho vykreslit jako člověka zlého, nepřátelského a hamižného, kterému nezáleží na šťastné budoucnosti socialistického státu.

Rodina se rozrostla

Psal se rok 1932 a Antonínu Zvědínkovi se narodila dcera Dagmar. Rodina žila v těch letech životním rytmem, který určovaly zejména pravidelně se opakující zemědělské práce a činnosti. „Maminka Marie musela každé ráno dojit krávy. Než šla za prací, musela připravit svačiny ženským, které chodily na pole. Od osmi hodin již musela být na poli, vrátila se v jedenáct, aby za dvě hodiny uvařila oběd, upéct něco z mouky, aby bylo na odpoledne, a v jednu hodinu odpoledne již zase musela pracovat s ženskými na poli. Vrátila se večer, asi v pět hodin, pak musela do chléva. Byla to těžká práce.“

Už v útlém věku pamětnice pomáhala na statku a na poli s drobnými pracemi. Se svou babičkou chodila do Kralup nad Vltavou prodávat vajíčka a máslo na trhu. 

Matné vzpomínky na válku a osvobození

Za války chodila Dagmar Vidímová do obecné a měšťanské školy ve Velvarech, a to pěšky v každém ročním období. „Pamatuji se, že jsme za války museli zatemňovat, aby nebylo vidět, kde bydlíme.“

Na statku byli ke konci války ubytovaní sovětští vojáci. Když chodily dívky ze školy, bály se jich a schovávaly se před nimi do příkopu. Vojáci občas porazili nějakou krávu a nutili hospodyně ve vesnici, aby hovězí maso uvařily. Jejich oblíbeným koníčkem bylo zabavování hodinek, a tak nebylo vůbec zvláštní v té době potkat sovětského vojáka, který jich měl na ruce třeba deset. Dagmar Vidímová na ně ale vzpomíná jako na lidi vstřícné a větší problémy s nimi ve Velké Bučině nebyly.

Když válka skončila, bylo pamětnici třináct let. V té době pracoval na otcově statku německý zajatec pan Scholl, kterého po válce odsunuli do Německa. V roce 1991 se pan Scholl přijel do Velké Bučiny podívat a rodinu Dagmar Vidímové navštívil. Bylo to setkání téměř po půl století a pan Scholl vzpomínal na tehdejší vlídné zacházení jejího otce.    

Z poctivého hospodáře nepřítel lidu

Po válce pamětnice chodila do kláštera do tzv. rodinné školy a byla zaměstnána v Kralupech u firmy Satrapa jako účetní. Komunisté však po roce 1948 naplno rozjeli svou propagandu. Začali psát hanlivé články, že „dcera vesnického boháče musí jít domů na statek, a ne aby se někde ulejvala v kanceláři“. Další, mnohem útočnější články, namířené na jejího otce, na sebe nenechaly dlouho čekat. Citujme alespoň jejich titulky: „Odhalujeme tvář kulaka Zvědínka z Velké Bučiny“, „Vesničtí boháči a kulaci odkryli svou pravou tvář“, „O Velké Bučině a panu Zvědínkovi“. Po jeho násilném vystěhování vyšel článek s názvem: „Velká Bučina se zbavila kulaka Zvědínka.“

Na otcův statek byly uvaleny dodávky, které nebylo možné plnit. Komunisté se drželi osvědčeného scénáře. Obvinili ho z neplnění dodávek, ze sabotáže a ukrývání obilí. V dubnu 1953 byl zatčen a vzat do vazby, kterou strávil ve věznici v Kralupech. „Po otcově uvěznění přišel mamince a babičce výměr, že za týden budou násilně vystěhovány.“ Byla sobota 20. června 1953. Ke statku č. p. 12 přijelo brzy ráno nákladní auto, na které bylo umožněno naložit jen několik kusů nábytku, oblečení a věcí, jež se vešly na korbu. „Vesničtí stáli nedaleko u kapličky a bylo jim to líto.¹ Tady pak JZD převzaly takové šedesátileté babičky, které tomu nerozuměly.“ 

Citujme z dobového dokumentu, kterým je stěhovací výměr pro rodinu Zvědínkových z roku 1953: „Rozsudkem lidového soudu v Kralupech nad Vltavou dne 28. 4. 1953 jste byl potrestán pro trestný čin ohrožení jednotného hospodářského plánu odnětím svobody 2 a půl roku, ke ztrátě občanských čestných práv na dobu 5 roků a propadnutí veškerého majetku. Mimo to jste byl již několikráte potrestán ONV v Kralupech nad Vltavou pro přestupky různými tresty peněžitými. Jelikož jste těmito svými činy narušoval budovatelské úsilí našeho pracujícího lidu a tím jste také prokázal svůj nepřátelský postoj vůči lidově demokratickému zřízení, Okresní národní výbor v Kralupech nad Vltavou rozhodl proto tak, jak jest shora uvedeno, neboť Vaše přítomnost na okrese Kralupy nad Vltavou vč. Vaší rodiny jest v zájmu veřejném nežádoucí a jeví se nutnost Vašeho vystěhování neprodleně.“    

Vše tedy muselo proběhnout rychle. Veřejný zájem je veřejný zájem. Na auto musela nasednout jak maminka Marie, narozená v roce 1908, tak její maminka, které bylo v té době třiasedmdesát let. Pamětnice byla v té době již dva roky vdaná za Jaroslava Vidíma, což ji zachránilo před stěhováním, jelikož na ni se výměr nevztahoval. Komunisté ji sice nechali bydlet s manželem na statku v horním patře v jedné z místností, byla však svědkem, jak jejich statek začalo okupovat místní JZD a jak si udělalo v jejich pokoji v přízemí svou kancelář.

Nový život ve vesnici Laudón

Manžel Dagmar Vidímové Jaroslav jel za odjíždějícím nákladním autem na motorce, aby zjistil, kam bude rodina přestěhována. O cílovém místu u Lanškrouna nikdo nic nevěděl a nakonec se ukázalo, že se jedná o statek Mezilesí u Lanškrouna, kterému se tehdy říkalo jeho původním německým názvem Laudón. Zvědínkovi se tak ocitli více než 230 kilometrů daleko od svého původního bydliště. „Byla to menší osada, kde byli samí kulaci.“ 

Na Laudónu bylo několik volných statků a chalup po odsunutých Němcích. Vesnička se stala pro rodinu Zvědínkových domovem až do roku 1968, kdy se mohli opět nastěhovat zpět na svůj statek. Na Laudónu byli ale velice oblíbení. Komunistům se nepodařilo nikoho z rodiny zlomit, a tak u nich vždy vládla dobrá nálada a měli přátelské vztahy se sousedy, také odsunutými kulaky. Na Laudónu se pořádaly různé oslavy a maminka byla výborná kuchařka. Tím si svou neutěšenou životní situaci zpříjemňovali.

Otci bylo půl roku z trestu odpuštěno, a tak se mohl přestěhovat za svou rodinou i on. Bylo úředně stanoveno, že jeho návrat do Velké Bučiny je nežádoucí, a to pod pokutou tehdejších 50 000 Kčs. Panovala divná doba, kdy lidé nemohli navštívit na hřbitovech svých rodných obcí ani hroby rodičů. V roce 1956 byla na základě udání jednoho aktivního občana provedena u otce domovní prohlídka a na základě vykonstruovaného obvinění byl opět na tři měsíce uvězněn.

Návrat na rodný statek

V roce 1968 bylo možné zažádat o rehabilitaci. Polovinu statku si však museli Zvědínkovi stejně od státu vykoupit, a to za 80 000 Kčs. Sil ale ubylo, a proto nezačali znovu hospodařit a pole získaná zpět pronajímali. Znovu hospodařit začala rodina až po revoluci. Do mlékáren dodávali mléko a maso do masokombinátu. V restituci získali zpět i kravín. Problémem ale bylo, že tyto podniky za dodané komodity neplatily. Těžko říci, zda za to mohla neutěšená hospodářská situace, nebo zda existoval zájem likvidovat soukromé zemědělce ze strany soudruhů, kteří se ve vedení těchto podniků po roce 1989 udrželi. Nebylo také spolehnutí na zaměstnance, bohužel na ty české. „Když jsme potom měli Ukrajince, byli velmi svědomití. Ti sem šli za prací, aby si vydělali. A také nám nic nevzali. To se o našich lidech říct nedá.“

Současnost

Radost v životě Dagmar Vidímové, to jsou v současnosti vnuci a život jejich rodin. „Rodina držela a drží pohromadě.“ O politiku se příliš nezajímá, a když sleduje televizi, vybírá si zejména pořady, kde zní lidová hudba. Syn pamětnice dodává: „Dnes to do vás perou, támhle bouračka, támhle deset mrtvých. To se za komunistů tutlalo. Jenom jak je všechno dobré, jak se plní plány.“

Co pamětnici poněkud kalí radost ze života, je skutečnost, že osoby zodpovědné za uvěznění jejího otce a za vystěhování rodiny nebyly hnány k zodpovědnosti. Jména strůjců násilného vystěhování jsou známa. Byly učiněny pokusy, ale spravedlnost na ně zatím nedosáhla.

Pamětnice byla natočena za finančního přispění Nadace ČEZ, děkujeme.

______

¹ O tomto zajímavém detailu se zmiňuje i zpráva Místního národního výboru Velká Bučina, který psal o tom, že „... v důsledku stěhování sedláka Antonína Zvědínka zanedbali členové místního JZD své povinnosti, jelikož od rána se se Zvědínkovou rodinou loučili. Stalo se také, že některé manželky družstevníků plakaly.“