Dagmar Vidímová

„Za týden, v sobotu, zastavilo auto, policajti. Naložili jenom to, co se vešlo na ten auťák. Vesnický lidi tady stáli u kapličky, bylo jim to líto, že kdyby můj táta tady zůstal v JZD, takže by to k něčemu šlo. Ale tady JZD převzaly takový babičky šedesátiletý, který sice chodily do práce, ale nerozuměly tomu, aby se hospodařilo. Tak naše jely tím autem. Mě nevystěhovali, protože jsem byla vdaná, a můj manžel s jeho otcem jeli na motorce za tím autem, protože se nevědělo, kam se stěhují. Vystěhovali je za Lanškroun do takové osady, kde byli samí kulaci.“

„Přišlo to poštou, že tolikátého a tolikátého budou vystěhovány, aby se na to připravily, že přijede nákladní auto. Takže si mohly vzít jenom kuchyň a ložnici. A hrozně moc věcí, co tady všude bylo. To ještě máme na papíře, co všechno nám zabavili. Každý provázek, hrábě, vidle, všechny stroje, pračku nám vzali, šicí stroj, rádio, to jsme tady museli nechat. My měli takovou krásnou jídelnu. To byl takový parádní pokoj, byly tam parkety, byla tam také krbová kamna a nikdy jsme v nich netopili.“