Waltraud Vildová

„Babička mi vyprávěla, že přes Miřetice prošel průvod zubožených lidí. Tehdy byl na vsi ještě bubeník a vždycky vybubnovával nějaké ty zprávy. Tak jim bylo jeho prostřednictvím sděleno, že se musí na ně jít dívat, ale nesmí jim nic podat k jídlu a nesmí na ně mluvit. Babička říkala, že se divili, kde se vzalo tolik ubohých lidí najednou. Neměli tušení, nevěděli nic o nějakých koncentračních táborech, že by byly.“

„Pamatuju si, že jsem přišla ze školy, když nám dům brali. A že jsme si mohli vzít naše věci, už jsme nebyli odkázáni na těch pětatřicet až do padesáti kil, co si mohli Němci vzít do odsunu. My jsme si mohli vzít, co se vešlo na jeden valník. Maminka ale měla novou ložnici – a tu si vzít nesměla. Byl tam nábytek před barákem. A potom přišel strýček z práce a ten se zase vrátil zpět na šachtu a přinesl potvrzení, že je tam zaměstnaný, protože vyšel místní výnos v Radonicích, že Němcům, kteří zůstávají, to byli hlavně ti, co pracovali na šachtě, se nesmí už nic vzít z jejich majetku. Jenže domek byl psaný na dědečka a ne na strýčka. Takže jsme museli jít. Mezitím se nábytek zase stěhoval dovnitř, než strýček přinesl to potvrzení. A pak se zase stěhoval ven. A potom už bylo k večeru a nás nebylo kam odstěhovat. Přišel komisař: ‚Co tady ještě děláte?‘ A babička říkala: ‚A jak to máme odnosit? Na zádech?‘ Ona byla taková mluvčí rodiny, uměla trochu česky. Pak jeden z českých sedláků nám to naložil a odvezl to. Já jsem šla s babičkou pěšky, vzala mě za ruku, už se začalo stmívat, protože byl říjen. Babička plakala a já jsem poskakovala vedle ní radostí. Měla jsem radost, že nebudu muset chodit pěšky do Radonic do školy.“