Waltraud Vildová

* 1941

  • „Tam byli Francouzi, jak jsem se dozvěděla, to jsem tehdy nevěděla, že jsou to Francouzi. V největším hospodářství zůstaly jen ženy. Starý pán už byl asi mrtvý a syn, co měl hospodářství převzít, byl ve válce. A tam byli ti zajatci. Spali nahoře na seníku. Vedly tam průzorové schody a babička vždycky říkala: ‚Ta Frída tam bude chodit tak dlouho, až si něco přinese.‘ A já jsem byla strašně zvědavá, co ona si přinese. Tak jsem se tam jednoho dne vydala taky na ten seník. Byli tam tehdy jen tři, zpívali mi, jeden mě choval na klíně, ale nic mi nedali. Na konci války je okamžitě stáhli pryč. A ten Francouz, který měl rád tu Fridu, tak po ní potom v Německu pátral přes Červený kříž. Setkali se, vzali se a měli tu dceru. Ta už se narodila v Německu.“

  • „Babička mi vyprávěla, že přes Miřetice prošel průvod zubožených lidí. Tehdy byl na vsi ještě bubeník a vždycky vybubnovával nějaké ty zprávy. Tak jim bylo jeho prostřednictvím sděleno, že se musí na ně jít dívat, ale nesmí jim nic podat k jídlu a nesmí na ně mluvit. Babička říkala, že se divili, kde se vzalo tolik ubohých lidí najednou. Neměli tušení, nevěděli nic o nějakých koncentračních táborech, že by byly.“

  • „Pamatuju si, že jsem přišla ze školy, když nám dům brali. A že jsme si mohli vzít naše věci, už jsme nebyli odkázáni na těch pětatřicet až do padesáti kil, co si mohli Němci vzít do odsunu. My jsme si mohli vzít, co se vešlo na jeden valník. Maminka ale měla novou ložnici – a tu si vzít nesměla. Byl tam nábytek před barákem. A potom přišel strýček z práce a ten se zase vrátil zpět na šachtu a přinesl potvrzení, že je tam zaměstnaný, protože vyšel místní výnos v Radonicích, že Němcům, kteří zůstávají, to byli hlavně ti, co pracovali na šachtě, se nesmí už nic vzít z jejich majetku. Jenže domek byl psaný na dědečka a ne na strýčka. Takže jsme museli jít. Mezitím se nábytek zase stěhoval dovnitř, než strýček přinesl to potvrzení. A pak se zase stěhoval ven. A potom už bylo k večeru a nás nebylo kam odstěhovat. Přišel komisař: ‚Co tady ještě děláte?‘ A babička říkala: ‚A jak to máme odnosit? Na zádech?‘ Ona byla taková mluvčí rodiny, uměla trochu česky. Pak jeden z českých sedláků nám to naložil a odvezl to. Já jsem šla s babičkou pěšky, vzala mě za ruku, už se začalo stmívat, protože byl říjen. Babička plakala a já jsem poskakovala vedle ní radostí. Měla jsem radost, že nebudu muset chodit pěšky do Radonic do školy.“

  • Full recordings
  • 1

    Kadaň, 13.09.2023

    (audio)
    duration: 01:49:51
    media recorded in project Příběhy regionu - Ústecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Maminku odmítli odvézt na hřbitov, protože byla Němka

Waltraud Vildová v roce 1956
Waltraud Vildová v roce 1956
photo: Archiv pamětnice

Waltraud Vildová se narodila 13. prosince 1941 v obci Miřetice u Vintířova na Kadaňsku do německé rodiny v domě dědečka Josefa Fuchse. Obec tehdy obývali pouze sudetští Němci. Rodina Waltraud Vildové zůstala po poválečném odsunu Němců ve vsi jako jediná, zřejmě díky tomu, že dědeček Josef Fuchs byl sociální demokrat a odpůrce Hitlera a nacismu. I přesto ale rodina přišla o svůj domov v Miřeticích a museli se přestěhovat do Radonic. Tam byli sestěhováni i jiní Němci, kteří nešli do odsunu, mnozí pracovali v radonických dolech na uhlí, a byli proto zapotřebí. Paní Vildová žila pouze s maminkou, prarodiči a svými strýci, protože její otec Waldemar Höptner pocházel Německa, kde se seznámil s její maminkou Rosou, narukoval na frontu a padl do britského zajetí. V něm setrval ještě dva roky po skončení války. Ačkoliv usiloval o vystěhování celé rodiny do Německa, získala povolení jen Rosa Höptnerová a její dcera Waltraud. Rosa Höptnerová váhala a nechtěla opustit své staré rodiče. Bohužel v roce 1948 náhle zemřela. Waldemar Höptner potom požádal prarodiče malé Waltraud, zda by se o ni mohli nadále starat. Nikdy už potom svou dceru neviděl. Poručníkem malé Waltraud se pak stal strýc Josef. Okupaci Československa prožila v Německu, v srpnových dnech roku 1968 byla na své první návštěvě příbuzných v Bärensteinu. Waltraud Vildová pracovala po studiích v zemědělství jako ekonomka na statku ve Vintířově, od roku 1979 v kulturním domě v Kadani a po roce 1991 na finančním úřadě, kde zůstala až do důchodu. V roce 2023 žila stále v Kadani.