Василь Вирозуб Vasyl Vyrozub

„25. [února 2022] ráno mi volal kapitán Ozbrojených sil Ukrajiny, jeho jméno vám nemůžu říct, stále totiž slouží, nadále chrání a brání Ukrajinu. Ptal se mě, koho má poslat na Hadí ostrov, aby tam vyzvedl ostatky třinácti pohraničníků — v té době to bylo třináct mrtvých pohraničníků. Navíc bylo potřeba evakuovat z Hadího ostrova dva civilisty. Odpověděl jsem mu: „Koho bys posílal? Pojedu já.“ A tak jsem jel. Pětadvacátého, v jedenáct hodin, jsme já a další dva kaplani, Oleksandr Čokov z 35. brigády a Leonid Bolharov, dobrovolník, také kaplan, plus ještě lékař, Ivan Tarasenko, pediatr, byl z dětské nemocnice... už byli na palubě Safíru. A v jedenáct hodin nebo v půl dvanácté jsme vyrazili směrem k Hadímu ostrovu. Cestou jsme viděli loď zasaženou Rusy, která hořela. Kapitán se k té zasažené lodi přiblížil, objel ji, ujistil se, že na ní už nejsou žádní lidé, žádní námořníci, které by bylo třeba zachránit. Jeli jsme natankovat, doplnili jsme palivo a zamířili jsme k Hadímu ostrovu. A ráno, kolem šesté nebo sedmé hodiny, jsme dostali rozkaz, nejspíš z křižníku Moskva, spustit kotvu a počkat na inspekční tým. Čekali jsme na něj asi tři hodiny. Když přišlo na palubu jejich moskevské komando, když ti Rusové přišli na palubu, tak nás všechny odvedli z kajut na palubu, dali nás na kolena, ruce za hlavu a sami asi čtyři hodiny prohledávali loď. Jakmile skončili, odvedli nás do našich kajut... a dali nás pod dohled. Dá se říct, že od té doby jsme byli v zajetí.“

„Bylo to náročné, bylo to děsivé. Ale v Bohu byla naděje. A řeknu ještě jednu věc: když jsem viděl naše vojáky, hlavně toho kluka z 35. brigády, mladého kluka... chlapce. Bylo mu asi dvaadvacet, možná čtyřiadvacet let. A když jsem se na něj podíval, neměl v očích strach, to znamená, že se nebál důstojníka speciálních sil, který nás hlídal. Byli jsme na mušce, protože jejich komando stálo u vchodu do stanu a jeho útočná puška byla odjištěna, byla v bojovém stavu, takže nás mohl kdykoli zastřelit. Ten chlapec neměl v očích strach, a když jsem se na něj podíval, neměl jsem ani právo dát tomu vojákovi najevo, že se bojím. Byl jsem k smrti vyděšený, tak moc, že se mi třásla kolena. Stáli jsme spolu a já jsem říkal... dokonce jsme vymysleli povel — "vstaň k modlitbě". A vstávali jsme ráno, v době oběda, také v době večeře jsme se postavili k modlitbě. Četli jsme "Otče náš, Králi nebeský...". Tam jsme se dokonce modlili za Ukrajinu. Řeknu to takhle: když jsme se tam modlili za Ukrajinu a nutili nás mluvit rusky, a my jsme tam stáli a modlili se ukrajinsky. Stáli jsme a modlili se ukrajinsky, myslím si, že náš lid nedokážou porazit. Oni na nás řičeli: „Váš Bůh tady není." A my jsme říkali: „Je, Bůh je s námi." A Bůh nás odtamtud vyvedl.“

„Když došlo na výslechy, stčili mě do cely, které říkali „rezinka“. Je to místnost ve sklepě, dva a půl krát čtyři [metry], celá vypolstrovaná. Není tam žádný ventilátor, žádný záchod, žádný vodovodní kohoutek. Svlékli mě do naha a strčili tam. Takhle jsem zůstal zavřený asi čtyři dny, bez jídla, bez vody, bez spánku, protože tam byla zima, teplota byla jako ve sklepě, asi osm nebo devět stupňů. Byla tam opravdu velká zima. A čtyři dny, skoro bez jídla, bez vody... Někdo už tam přede mnou seděl a musel vykonat potřebu. A ty výpary moči, ten čpavek, mi začal rozežírat průdušnici. Asi za šest nebo sedm hodin už jsem vykašlávat hnis. Čtvrtý den už jsem začal mít halucinace, protože jsem byl celou dobu vzhůru, ale zavírali se mi oči. Klečel jsem na kolenou, protože... jsem nedokázal stát na nohou, strašně mě pálily paty, jako by mě do nich někdo bil. Takže klečíte na kolenou a snažíte se zahřát dechem. Padáte, protože omdlíváte, padáte na zem a je vám zima, takže se okamžitě proberete a zase se postavíte. A takhle to pokračuje, hodinu za hodinou, po čtyři dny. Po tomhle vás ještě odvedou k výslechu. Pak vás zmlátí, muší elektrickým proudem, zatlučou hřebíky pod nehty a pak zase strčí do té „rezinky“. Byla chvíle, kdy už jsem se s tímhle životem rozloučil. Nemyslel jsem si, že bych se mohl dostat živý ven. Bůh to ale viděl jinak.“

„Asi měsíc jsem strávil na samotce. Nejdřív v té „rezince“, pak v samovazbě, pak na samotce. A pak proběhla výměna. Šestého května [se to stalo]. Pátého května přišel rozkaz: „Sbalit a ven!“ Převlékli mě do mých šatů, ale nedovolili mi vzít si sutanu. Křížek mi sebrali. Naložili nás do auta pro přepravu vězňů a odvezli na letiště. Nevím, kam mě vezli, protože mi na hlavu nasadili čepici a omotali ji páskou. Přivezli mě na letiště a naložili do letadla. Myslel jsem si v tu chvíli, že nás vezou na Krym na tu přehlídku, kterou chtěli uspořádat 9. května v Mariupolu. Myslel jsem, že nás vezou na tu "přehlídku hanby", jak tomu říkali. Ale když nás 6. května kolem sedmé nebo osmé hodiny ráno naložili do náklaďáků, jeden z našich vojáků zahlédl dírou v plachtě, kde se geograficky nachází. Řekl: „Já tuhle oblast znám. Převáží nás přes Ukrajinu. Už nejsme na Krymu. Nejspíš nás vezou na výměnu.“ A pak nám to došlo, že nás vezou na výměnu. Když naše auto přivezli do jedné z vesnic, nepamatuji si jméno... Byla tam řeka, která dělila vesnici na dvě části. Most, který byl přes řeku, byl zničený, stržený. Vyměňovali nás ve skupinách po deseti. Deset na naší straně, deset na jejich straně. A my jsme nesli našeho vojáka, chyběla mu noha. Byl zraněný. Neměl nohu, nesli jsme ho na nosítkách, čtyři z nás ho nesli přes tu řeku. Byly tam kameny. Přinesli jsme ho k našemu autu, k našim chlapům. Už jsem viděl naše vojáky, vojenské zdravotníky. Viděl jsem žlutomodrou vlajku. A náš zdravotník řekl: „Chlapi, jste skvělí. Sláva Ukrajině!“. V tu chvíli jsem se ani nezmohl na odpověď, protože jsem měl knedlík v krku. Rozhodně, sláva Ukrajině!“