The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radomír Vítek (* 1961)

• narozen 16. července 1961 ve Zlíně, tehdejším Gottwaldově

• absolvoval Střední průmyslovou školu koželužskou v Otrokovicích

• od poloviny osmdesátých let se zapojil do aktivit disentu

• pomáhal s výrobou a šířením samizdatových tiskovin

• pracoval ve skladu podniku Kožnak v Otrokovicích

• byl členem Společenství přátel USA (SPUSA)

• v roce 1987 podepsal Chartu 77

• účastnil se protirežimních akcí včetně Palachova týdne v lednu 1989

• opakovaně ho zadržovala a vyslýchala Státní bezpečnost

• v roce 2023 byl vedoucím služeb pro mentálně postižené v organizaci Naděje ve Zlíně

• získal osvědčení příslušníka odboje a odporu proti komunismu

• v roce 2023 byl vedoucím služeb pro mentálně postižené v pobočce neziskové organizace Naděje ve Zlíně

Radomír (Radek) Vítek se narodil 16. července 1961 ve Zlíně společně se svým bratrem-dvojčetem. „Táta pracoval jako dělník ve Svitu a maminka byla ředitelkou mateřské školy. K tomu bych dodal, že tehdy v celém okrese Zlín byly jen dvě ředitelky mateřské školy, které nebyly ve straně, a maminka byla jednou z nich.“ Na formování postojů pamětníka měl podle jeho vlastních slov vliv zejména otec. „Když jsem o tom několikrát přemýšlel, tak jsem si uvědomil, že to byl právě tatínek, který mi vysvětloval, že jsou věci trochu jinak, než jak se říká.“

Léta studentská

Základní školu navštěvoval pamětník v Malenovicích. Srpnová invaze v roce 1968 zastihla Radomíra Vítka jako sedmiletého školáka na prázdninách v Kudlovské dolině. „Byli jsme na chatě podniku, kde pracoval náš otec. Pamatuji si, že tenkrát nad námi přelétávala letadla, maminky tam tehdy plakaly, že bude válka, a já jsem vůbec nechápal, co se vlastně děje. Teprve o pár let později nám při jedné návštěvě ukázal strýc v Českém Krumlově fotografie z okupace.“ Normalizační čistky se rodiny Radomíra Vítka podle jeho vzpomínek výrazněji nedotkly. „Moje maminka byla jako spousta jiných v tomto hodně pokorná. Vzpomínám si, že na výročí okupace chtěl jít tatínek na protest v černém a maminka se s ním začala hádat, aby myslel na děti. Myslím, že táta tenkrát couvl.“

Rodiče prožívali synovy pozdější protirežimní aktivity odlišným způsobem. „Otec byl na mě hrdý, ale maminka to nesla špatně. Přemlouvala mě z takové mateřské obavy. Myslím, že je to jeden z těch nejcitlivějších bodů celé té totality. V rodinách docházelo ke konfliktům, jak moc kolaborovat s režimem. To je obrovský rozdíl oproti současnosti.“

Střední školu absolvoval Radomír Vítek v Otrokovicích. „Mě tenkrát bavila chemie, a tak jsem šel na chemickou průmyslovku. Vzpomínám si, že už tenkrát tam dvě spolužačky podaly žádost o členství ve straně. Ten jejich sociální status tím šel okamžitě dolů. Té jedné dívce myslím dodneška přezdívka ‚komunistka‘ zůstala. Vleče se to s ní v podstatě dodnes.“

Na středoškolská studia celkově vzpomíná jako na dobré období. „Tam probíhalo vlastně všechno bez problémů, měl jsem celkem dobré známky, jen jsem měl u maturity čtyřku z ruštiny. Pro mě to tenkrát byl jazyk okupantů. I když jsem na druhou stranu miloval Dostojevského nebo Tolstého.“

Radomír Vítek navštěvoval krátce v dětství turistický kroužek a později Pionýra. „Později se to přelilo i do členství v SSM. Jednou po nás chtěli nějakou výzdobu v marxismu-leninismu a já jsem to odmítnul. Pak jsem ze SSM vystoupil. To mi bylo asi dvacet. Jinak jsem ale až do té doby byl takový ten hodně poslušný kluk – přece jen moje maminka byla ředitelkou mateřské školy, tak by se asi k ní všechno brzy doneslo.“

Po maturitě pamětník zamířil i díky svému zájmu o chemii na vysokou školu do Pardubic. „Nakonec jsem v Pardubicích vydržel jenom rok. Vzpomínám především na studentský život. Na kolejích nám přes rozhlas po drátě pouštěli nejrůznější písničky – Deep Purple, Black Sabbath, jezdilo tam Divadlo Sklep. Byl to takový ostrůvek svobody. Na druhou stranu tam ale byly povinné předměty jako dějiny mezinárodního dělnického hnutí a další.“

Pražským dělníkem

Jedním z hlavních cílů Radomíra Vítka v té době zůstávala snaha vyhnout se povinné základní vojenské službě. „Na vojnu jsem jít nechtěl. Uvažoval jsem i o odepření služby. Tím hlavním důvodem bylo asi takové vnitřní přesvědčení. Na vojnu jde člověk proto, aby se naučil zabíjet. U mě ale převládala úcta k lidskému životu. Teď si dovedu představit, že bych sloužil v nemocnici nebo zdravotnické službě. Beze zbraně. To tehdy ale nešlo, každý musel podstoupit výcvik se zbraní. Naštěstí se mi ale nakonec podařilo získat modrou knížku. Musím se přiznat, že jsem byl hodně rád.“

Po pardubické anabázi odešel pamětník na zkušenou do Prahy. „V Praze jsem šel za kamarádem dělat na stavbu. Pamatuju si, že jsme stavěli třeba budovu České tiskové kanceláře na Zahradním Městě.“

Setkal se zde s poměrně pestrou společností. „Mezi námi byli i propuštění kriminálníci, bylo tam dost problémů s alkoholem a hodně se nadávalo na režim. Na druhou stranu se opravdu dělalo. Když bylo potřeba, tak se jelo i přesčas.“

Mladého dělníka při jeho pobytu nejvíce okouzlila samotná metropole. „Já jsem měl rád historii, takže jsem si vždycky půjčil nějakou knížku a pak jsem podle toho chodil. Praha tenkrát nebyla ještě tak opravená jako dnes. To se vůbec nedá srovnat. Na druhou stranu tam ani zdaleka nebyly davy turistů a v něčem si zachovala ještě ten svůj starobylý ráz.“

Během svého setkání v Praze se Radomír Vítek mimo jiné seznámil s literárním kritikem a signatářem Charty 77 Janem Lopatkou. „Půjčil mi nějaké knihy a jednou z nich byl Osmašedesátý. Tehdy tam byl jako autor uveden Jan Sládeček, teprve později jsem se dozvěděl, že to byl pseudonym pro Petra Pitharta.“

Jan Lopatka kromě toho pamětníkovi poskytl důležité kontakty na disidenty na rodném Zlínsku. „Díky tomu jsem se o to začal zajímat. Tak jsem potkal Standu Devátého a další.“

Zlínským chartistou

Samotnou Chartu 77 podepsal Radomír Vítek až po svém návratu do Zlína. „Disidenti ve Zlíně se scházeli v baru Družba. Scházeli se každé pondělí, a tak jsem tam začal chodit taky. Samotnou Chartu jsem podepsal, když byl mluvčím Standa Devátý. To bylo někdy na konci roku 1987. Cítil jsem, že je to správné.“ S otcem se o podpisu Charty 77 pamětník neradil. „On by to řekl mamince a ta by dělala hysterické scény, tak jsem se s tatínkem raději neradil.“

V době podpisu Charty 77 už pracoval Radomír Vítek v Otrokovicích. „Dělal jsem dopravního technika, a protože jsem věděl, že na mě můžou kvůli Chartě něco hodit, tak jsem raději poprosil o přeložení  do dělnické profese, kde nebyla taková odpovědnost. Teprve později jsem se dozvěděl, že si všichni mysleli, že mě tam vedení nasadilo, abych kontroloval, jak dělníci pracují. Nebylo totiž moc obvyklé, aby někdo dobrovolně šel pracovat na horší pozici. Měl jsem ale díky tomu čas věnovat se věcem kolem Charty.“

Jako signatář Charty 77 se Radomír Vítek samozřejmě setkal i s příslušníky obávané Státní bezpečnosti. „Já jsem je potkával většinou na různých manifestacích. My už jsme se znali, oni nás oslovovali jménem. Tady ve Zlíně mě ale nikdy nesebrali.“

V té době byl Radomír Vítek ženatý, s manželkou se seznámil prostřednictvím spolužačky. „S manželkou jsme si rozuměli i v téhle činnosti, pracovala ve Slušovicích, takže znala příběh Standy Devátého, pomáhala nám opisovat materiály a podobně. V tomhle jsme se hodně hádali s tchánem, který měl o svoji dceru strach.“

Podle pamětníka byla situace na konci osmdesátých let podstatně lepší než zhruba o deset let dříve, kdy podepsali Chartu 77 v regionu první signatáři. „Podle mě museli mnohem větší tlak vstřebávat především ti první chartisté tady na Zlínsku, jako byl Standa Devátý, pan Němec, Dudr, Béďa Koutný a další. My už jsme to i díky nim měli přece jen jednodušší.“

Jako chartista se pamětník těsně před pádem režimu zúčastnil řady manifestací. Jednou z nich byla i takzvaná Svíčková manifestace v Bratislavě v březnu 1988. „Byla to taková pokojná manifestace se svíčkama a byla rozehnaná zbytečně brutálně. Kdyby nechali lidi rozejít pokojně, tak by dali najevo svůj názor a rozešli se. Pamatuju se, že tam najížděli autama do lidí, viděl jsem stříkací vozy, jak najížděly. Bylo to pro mě první setkání s tím, že si totalitní moc vezme i takovéto prostředky proti lidem, aby zakročila.“

Sametová revoluce ve Zlíně

Večer 17. listopadu trávil Radomír Vítek na plese v Otrokovicích. „O tom, co se stalo v Praze, jsem se dozvěděl hned druhý den z Hlasu Ameriky nebo Svobodné Evropy. To, že to praskne, mne nenapadlo. Spíš jsem si říkal, že obrat nastane až 10. prosince na Den lidských práv.“

Revoluční hnutí se ve Zlíně rodilo především na půdě tehdejšího Divadla pracujících, dnešního Městského divadla Zlín. U jeho formování samozřejmě nemohl chybět ani Radomír Vítek. „Přišel jsem do Divadla pracujících a tam to zpočátku organizovali herci. Už tam ale byli lidé jako Standa Devátý, inženýr Dudr a další. Do činnosti Občanského fóra jsem se ale zapojil jen částečně. Nepřišlo mi, že bych měl zrovna já řečnit na náměstí.“ I tak se ale pamětník účastnil všech demonstrací, a to jak ve Zlíně, tak v Praze na Letné. „Na Letné tehdy byly fámy, že budou nalétávat stíhačky a že přijedou milice, ale já jsem se už nebál. Říkal jsem si, že nejsme nějaká asijská republika, že komunisti uznají, že to mají prohrané.“

Velkým zadostiučiněním pro Radomíra Vítka zůstalo zvolení Václava Havla prezidentem. „Řada lidí ho kritizovala, ale já musím říct, že to byl přesně člověk na svém místě. To zvolení pro mě bylo potvrzením, že ta revoluce skončila a že skončila dobře.“

V sociálních službách

Po revoluci se pamětník postupně dostal do kontaktu s komunitou vozíčkářů. „Začal jsem je trénovat stolní tenis. Pak jsem s nima začal jezdit po turnajích. Na jednom mistrovství světa v Paříži jsem potkal mentálně postižené. Mě ten jejich svět ohromně nadchnul. Ta jejich dětská bezprostřednost, přitom u dospělých lidí. Proto jsem oslovil organizaci v Otrokovicích, že bych je trénoval. Tak jsem se dostal mezi ně a dělám s nimi dodnes.“

Přes svoji dlouholetou práci v sociálních službách se podle svých slov nikdy nepotýkal  s vyhořením. „Je potřeba si umět s těma lidma hrát. Musíte se umět napojit na jejich svět. Zablbnout si s nimi. Nemůžete být jen pedagog.“

Za více než dvacet let v oblasti sociálních služeb má Radomír Vítek možnost srovnávat. „Je v tom velký rozdíl. Před těmi dvaceti lety to byla spíš taková rodinná sešlost. Dělali jsme to, co nás baví. Teď jsme sociálně pedagogická služba a máme přesně dané, co máme dělat. Na druhou stranu to ale chápu, protože dostáváme peníze a musíme za ně vykazovat určitou činnost.“

Radomír Vítek v současnosti pracuje jako ředitel Domu naděje Zlín. Je rozvedený, má jednoho syna. Žije s přítelkyní. Mezi jeho záliby patří sport, zahrádkaření, příroda, ale i práce.