„V Lucku a v Rovně byla náborová místa, takzvané punkty, a tam se hlásili čeští dobrovolníci. To bylo hrozně spontánní. Hlásily se celé rodiny – otec, synové. Často se hlásili i ještě nezletilí chlapci, kteří si přidávali léta. Takových případů bylo mnoho. Hlásily se i ženy. A nikdo se nikdy nezeptal - co za to. Věděli jsme, že se jde na smrt, ač jsme si to tedy představovali spíš jako v biografu. Ve skutečnosti to pak bylo úplně jiný. Ale abych řekla pravdu, šla bych tam znova. Nechci dělat žádnou hrdinku, ale myslím, že bych šla stejně.“
„Byla jsem především zdravotnice, ale nebyla jsem v nemocnici, ale přímo u dělostřeleckého pluku. Zároveň jsem pracovala i jako telefonistka. Čili jsem zastupovala několik služeb. Každou chvíli nám přivezli raněného. Naším úkolem bylo poskytnout mu první pomoc a pak se odváželi dál, do polní nemocnice. Zranění byla různá, ale nejčastěji střepiny, popálení… Když vás zraní, tak to v první chvíli vůbec necítíte, až za chvíli, když to začalo krvácet, tak se to rozbolelo. Každého to bolelo, každý chtěl žít a každý chtěl přežít. Všichni jsme měli rádi život a to, co by nás čekalo tady v osvobozené vlasti. Taky jsme někdy pomáhali s dopisy těm, co nemohli sami psát.“
„Byl tam potok, a když byl klid, tak jsme se tam šly umýt. Ještě jsme si nabraly do kotlíku vodu, že si uvaříme čaj. Mýho otce spojka, starší pán, už mu bylo přes padesát, povídá: ,Děvčata, kde jste se koupaly, před tou zákrutou, nebo za ní?‘ My povídáme: ,Po tej zákrutě.‘ ,Pily jste tu vodu??‘ ,Ne, ale neseme si na uvaření čaje...‘ ,Tak pojďte, já vám něco ukážu!‘ Tak jsme šli a asi tak pět metrů za tou zákrutou ležel Němec přes ten potok, už neměl boty, už neměl kalhoty a měl pryč ruku. Čili ta voda, ve které jsme se myly, všechna přetékala přes něj… No válka, že ano... Příjemnej pocit to teda ale nebyl.“
„Měli jsme u jednotky i vojenskou hudbu. A protože po určitých bojích byly jednotky tak oslabené, že nebyly schopné boje, že i ti hudebníci museli jít do boje. Měli za úkol odminovávat prostor před postupující jednotkou. Jeden z nich šlápnul na minu, druhého mina celého úplně svlékla a kusy jeho šatů a kůže a masa visely na okolních stromech. Jinému to utrhlo obě nohy pod kolenem… ale tenhle to třeba přežil, protože zdravotníci byli velmi blízko a ihned mu dali první pomoc.“
„Na československém území už neprobíhaly tvrdé boje, ale německé jednotky při ústupu všechno podminovávaly. A to bylo nejhorší. Pamatuju si, že jsme do jedné vesnice přijeli v noci. Všude byla spousta sněhu a na cestě byl ledový škraloup. Když jsme do obce dorazili, nikde nikdo nebyl, jen štěkali psi. Jedině na faře se svítilo, tak jsme tam zabouchali a přišel farář. Ptali jsme se ho, kde jsou všichni lidé, že potřebujeme pomoct s autem, které uvízlo ve sněhu. A on zblednul a ptal se nás: ,Prosím vás, jak jste se sem dostali?‘ Tak jsme mu popisovali cestu. ,Byl s vámi Pán Bůh,‘ povídá, ,ta cesta je celá podminovaná!‘ Tenkrát nás zachránil jen ten ledovej zmrzlej škraloup na cestě…“
Stala jste se někdy svědkem perzekuce židovského obyvatelstva? -
„Přímo ne, ale věděla jsem, že se to děje. Jen když jsem chodila do jedenáctiletky, tak tam byli taky spolužáci Židi. Když jsme někdy přišli do školy, tak to jejich místo bylo volné. Tak jsme o tom nemluvili, ale věděli jsme. Jen jsme se na sebe podívali a bylo nám to jasný. Všichni jsme měli strach. Těch, co zmizeli, bylo hodně. Většinou vyváželi ty rodiny Němci v noci. Takže jsme neměli možnost to vidět... Nevím, že by se někdo vrátil.“
Když jsme konečně překročili hranice Československa, měli jsme všichni pochopitelně radost První, co jsme udělali, bylo, že jsme klekli a políbili jsme zem Víte, dneska když to vidíte v televizi, tak to vypadá tak nějak divně To člověk musí prožít to co my, aby to pochopil
Jiřina Vítková se narodila 12. října 1925 v české vesnici Mirohošť v okrese Dubno na Volyni v rodině profesora. Matka pracovala jako učitelka. Jiřina navštěvovala nejprve čtyři roky českou školu, pak chodila pět let do školy polské. Po deváté třídě složila úspěšně zkoušky na gymnázium, které ale nedokončila. Její otec se účastnil akcí odbojové skupiny Blaník na Volyni. V březnu 1944 narukoval do armády. Ona brzy následovala jeho příkladu a vstoupila 18. června do československého armádního sboru. Prodělala pětitýdenní základní výcvik, v Černovicích složila přísahu. Nastoupila službu jako zdravotnice u třetího dělostřeleckého pluku. Během války pracovala také jako telefonistka. Nasazena byla od 18. června 1944 do prosince 1945. V rámci československého armádního sboru se zúčastnila Dukelské operace i osvobozování ČSR. Stala se svědkem tragických událostí v okolí vesnic Machnowka a Wrocanka začátkem září 1944. V květnu roku 1945 se dostala poprvé do Prahy. Jako většina volyňských Čechů se i Jiřina rozhodla zůstat natrvalo v nově nalezené vlasti. Tak brzy zakotvila v Pokraticích u Litoměřic, kde s otcem získali menší domek po odsunuté německé rodině. 7. února 1948 se paní Vítková vdala. Její manžel, rodák z nedalekých Nových Kopist, byl za války poslán na práci do říše. Jiřina se postupně stala matkou tří chlapců. V prosinci 1945 odešla z armády. Poté pracovala 25 let jako mzdová účetní. Jiřina Vítková byla několikrát vyznamenána, získala Dukelskou pamětní medaili, medaili Za vítězství nad Německem, Za odvahu a různá ukrajinská vyznamenání.
