„(Na Husovo náměstí) přišli lidé ze Škodovky, šli asi od 5. brány. A říkali: ,Pojďte s námi.‘ Oni nám říkali fajnovky z Výzkumáku nebo z Pokusňáku. Říkali: ,Pojďte s námi.' Já jsem řekla: ,My jdeme.' A šla jsem. Jenomže (ve dveřích) už stáli soudruzi z KSČ a ROH, zapřeli se a že nás nepustí. Tak jsem běžela zpátky k oknu a řekla jsem: ,Oni nás nechtějí pustit. Zamkli dveře a stojí tam.' Protestující vyrazili dveře a my jsme šli. Provolávalo se. Došli jsme na náměstí a bylo vidět, že (demonstrace) nemá žádné vedení, že to je jen tak, vybouřili jsme se. Lidé tam lezli do radnice a vyhazovali bysty Lenina a dalších potentátů. Já jsem tam nevlezla, protože dveře byly zavřené, lezlo se postranním oknem a já měla ten den úzkou sukni, tak jsem si na to netroufla. Přemýšlela jsem, jestli se objeví někdo z Prahy nebo ze Západu a řekne: ,My konečně vyhlašujeme svobodnou republiku.' Nic takového se nestalo. Přicházeli tam další škodováci z Doudlevec, ale také jsem si všimla (tajných policistů).“
„(Někdo řekl Američanům), že jsou v budově gestapa schovaní Němci. Oni tam jeli s dalšími tanky. Viděla jsem, že tam šli od řeky a vyvedli Němce ven. Všichni, které vyvedli, museli mít ruce za hlavou a stáli v trojstupu čelem k řece. Nevím, kolik jich bylo. Američané je hlídali. Jeden zadržený pořád cukal rukou, jeden z čumilů to řekl vojákovi. Ten tam hmátl a Němec měl v kapse ještě granát.“
„Prostě jsme běželi všichni. A nebyli jsme sami, protože na to náměstí spěchali houfy, davy. Jestli to někdo nafilmoval, to by stálo za to. Bylo to jako, když se mravenci stěhujou. Celá Plzeň. A to jsme ještě běželi přes Mikulášský náměstí a na uvítanou jsme tam trhali – to už byl rozkvetlý bez, šeříky – tak jsme tam lámali pro ty Američany na uvítanou kytice šeříků. Alespoň [abychom měli] čím mávat. Tak jsme tam doběhli. Jenomže na náměstí už jsme se nevešli, tak jsem stála tam, kde je spořitelna – tam je dost prostoru. Oni tam přijížděli od Besedy, od Adrie, tam zahýbali a jeli na to...Tam já jsem je vítala. Moje maminka s mojí sestrou se mi ztratili, ty se dostali zřejmě až na to náměstí. Trvalo to nějakou... Jo, to ještě byl takovej moment. Když jsme začli házet ten bez, oni byli v bojový pohotovosti, ty Američani v těch džípech a tak. Jednoho jsem viděla, na něj padl ten bez a on se lekl. Takže oni to nečekali, takovýhle přivítaní. Trvalo to hodinu, hodinu a půl. Pak začal někdo střílet na náměstí z Plzeňské věže. Začal strašnej zmatek. Já jsem se tam snažila dostat, protože jsem věděla, že tam někde je moje maminka a sestra.“
„A teď někdo řekl: ,Jdeme na rozhlas!' Konečně nějaká iniciativa, šli jsme na rozhlas. Jenže jak jsme šli kolem Masarykova pomníku, stála tam hnusná bariéra - tabule ,Se Sovětským svazem na věčné časy'. Já jsem řekla: ,Toto tedy nestrpím!' Potom jsme šli z průvodu a strhli to, neměla jsem ani zapalovač, ani sirky. Zatímco jsme to sundavali, uvědomila jsem si: ,Už je k polednímu. Co u toho rozhlasu? Zase nic.' Proto jsem se vrátila, ale oni mne nepustili do Pokusňáku, že se musím jít hlásit na ředitelství (Závodů V. I. Lenina). Tak jsem se tam ohlásila, že jsem byla (na demonstraci), nikomu jsem nic špatného neudělala. Tím to pro mne skončilo. Jenže pro ně ne.“
„Američanům řekli, že prý existuje podzemní chodba z gestapa do pivovaru Gambrinus, to jsem tenkrát slyšela poprvé a naposledy. Odtud začali (Němci) také střílet,(Američané tam jeli) a nám civilistům řekli, abychom se schovali, protože nechtěli, aby se něco stalo.“
„Mě tam nechali do půlnoci. Tak jsem si řekla: ‚Aha, dobře‘. Teď mě – jeden estébák tady, já a druhej z druhý strany a vezli mě. Protože jsem bydlela, když jsem byla ještě vdaná v Čechovce a naši bydleli na Petrohradě. Když jsem viděla, že z tý Tylovky vyjeli na Klatovskou, tak jsem si řekla: ‚Ahá, oni maj holt starou adresu do tý Čechovky, tak mě vezou do toho mýho bejvalýho bytu.‘ Jenže ono to drclo a byli jsme na Borech. To jsem teprv koukala. Začla se mi třást kolena. Jenže nedalo se nic dělat. Mně šlo o to, aby nepoznali, že mám strach.“
„Já jsem jela vlakem do Norimberka, kde byl tábor pro uprchlíky. Tam jsem byla asi čtrnáct dní, necelý měsíc, dostala jsem politické vízum, pas, opatřili mi práci v Ettalu. Já jsem chtěla práci v hotelu, již bylo před Vánoci, tak abych měla jídlo, spaní a práci pod jednou střechou. To jsem viděla jako nejlepší řešení. Dostala jsem se do Ettalu a zůstala jsem tam přes deset let.“
„Potom mi přinesl housku a já říkala: ,Teď to zkoušíte po dobrým?' A on řekl: ,Já už nezkouším nic, vy jste úplný případ. Ale jediné, co vám tady bude vadit,' měl tam moji složku, ,bude toto.' Nalistoval jeden list ve fasciklu. Byl to průklepový papír, blbý posudek asi z KSČ: sokolská rodina, vždy proti komunismu... Povídá: ,Toto kdybyste tu neměla, tak byste to měla celkem dobré.' To mi ukázal, nalistoval, nechal to tam a odešel. Já na to koukám, myslím si: ,Slaboučký papír. Jestli on nekouká špehýrkou.' Nic jsem neviděla, tak jsem to vytrhla, sežvýkala. On přišel, neřekl ani slovo a sklapl to.“
„(Po osvobození) byla nejkrásnější doba, užili jsme si. Dávala jsem jako perličku: každá holka měla Američana, tak já jsem chtěla také nějakého. Nebylo to těžké. Měla jsem rande, dnes se říká ,date‘. Přišel, přinesl mi čokoládu a zeptal se mne, kolik je mi let. Já jsem řekla: ,Patnáct.‘ On mi dal ještě jednu čokoládu a poslal mne domů. A já nevěděla proč.“
„Jsem tam měla jeden rok, kterej jsem si taky odseděla. A když jsem ho měla odsezenej, tak za mnou přišli zase ze Škodovky, jestli bych jim nemohla pomoct holt donášet, no. Že mi budou teďko lidi důvěřovat, když jsem se vrátila a že dostanu místo bůhvíjaký. Mně se z toho dělalo špatně. To jsem byla ještě zavřená - to bylo ještě v tom Rakovníku – a měli mě pustit druhý až třetí den z Prahy z Pankráce. Tak jsem řekla, že si to ještě musím nechat projít hlavou. Že teďko na to nemůžu myslet a tak. Já jsem si myslela, že když jim na to teďko řeknu ne, na tu spolupráci, že mě [ne]musí pustit domů. [Že] to...by bylo možný...podle těch poměrů. Teprv když jsem byla puštěná z toho Pankráce, druhej den jsem byla doma – naši si pro mě přijeli, vodvezli domů. A druhej den jsem měla rande s tím estébákem, tak jsem mu řekla: ‚Ne‘ [a] že se na to jako nervově necejtim.“
(30. května 1953 hovořil podnikový ředitel Závodů V. I. Lenina dr. Brabec do podnikového rozhlasu o stálosti československé měny.) „A mne se to hrozně dotklo, protože on řekl, že se šíří pověry a že jen blázen by se mohl domnívat, že se s naší měnou něco stane, že je nebývale pevná. Tak já jsem byla za blázna, když jsem se zeptala, vzala jsem to osobně. Zahoukala siréna, byly 2 (konec směny), šlo se domů. A někdy odpoledne ohlásil Zápotocký měnovou reformu.“
„Byla jsem zrovna u Zbrojnické ulice, když začali střílet z věže a z radnice. Nastala panika. U Zbrojnické stálo několik amerických tanků, na jeden jsem si vyskočila a jely se mnou. Zastavily v ulici Marie Škardové (dnes Pražská - pozn. ed.), tenkrát tam bylo provaznictví a restaurace Špaček, před mostem. Bylo jich asi pět. A tam jim někdo říkal, litovala jsem, že neumím ještě tolik anglicky, že Praha volá o pomoc. Velitel okamžitě poslal těchto pět tanků na pomoc Praze. Jsem svědek. Když potom kecali, že Američané se na ně vykašlali...“
„Pro nás to bylo do jisté míry vzrůšo. V tom sklepě jsme byli namačkaný a měli jsme tam kufry s tím nejnutnějším. Bylo to dost často, hlavně ke konci války. Jednou jsme mysleli, že to uhodilo do našeho domu, ale bylo to o půl bloku, na druhé straně v Kotrovské ulici. Tak jsme byli rádi, že to nebylo k nám.“
Eva Vítová, dříve Marovičová, rozená Vyšínová, se narodila roku 1930 v Plzni. Po dokončení obchodní školy roku 1947 pracovala jako skladová účetní a od roku 1948 jako sekretářka ředitele (osobní referentka) Výzkumného a zkušebního ústavu Škodových závodů v Plzni. Byla velmi aktivní v Sokole. V květnu 1948 se účastnila proamerických demonstrací v Plzni, tehdy bez následků. Dne 1. června 1953 se připojila k průvodu škodováků, který u ředitelství Škody a později na náměstí Republiky protestoval proti měnové reformě. Odsud se s davem přesunula na Masarykovo náměstí, kde byla jedním z iniciátorů zničení vývěsní tabule s budovatelskými hesly. Po návratu na pracoviště byla druhý den zatčena a uvězněna. Lidovým soudem v Plzni byla 13. července 1953 v rámci skupiny Václav Melka a spol. odsouzena k jednomu roku trestu odnětí svobody za trestný čin násilí na veřejných sborech. Trest si odpykala v Rakovníku, kde pracovala na výrobě keramických dlaždiček v závodu Rako Rakovník. Po propuštění vystřídala řadu zaměstnání po celé republice - jeřábnice v Brně, pracovala v Armabetonu v Plzni, vystudovala večerní průmyslovou školu stavební, v 60. letech pracovala jako referentka MTZ v boudách v Peci pod Sněžkou. Roku 1969 využila zájezdu do Itálie a emigrovala, azyl získala ve Spolkové republice Německo. Pracovala v hotelech v Bavorsku. Roku 2001 se vrátila do České republiky. V současné době je velmi aktivní v Konfederaci politických vězňů v Plzni, kde pomáhá s organizací.
