Marie Vitušková

„Šedesátej osmej rok, no byla to super doba, já jsem měla po maturitě. Akorát jednadvacátého srpna mě to vzalo hákem. Dokonce jsem si napsala básničku, co znamená probuzení do mlhavého rána. Nikdo netušil, v podstatě, co se děje. Já měla jako mladej člověk děsnou chuť s tím něco udělat. Určitě bych byla udělala, kdybych měla ňáký možnosti. Možná, že jsem je měla, no, možná, že jsem neměla ty správný kontakty. Netušila jsem vůbec, co se děje. Ale jednu věc si z toho pamatuju: že jsem byla vnitřně tak rozpolcená, že jsem – a to jsem v podstatě dodnes – protože jsem vždycky spíš na straně spravedlnosti, než ňákejch obcházení a intrik a tak, takže jsem, pamatuji si, chtěla napsat prezidentovi, tehdy to byl Ludvík Svoboda. A ještě štěstí, že jsem to neudělala, jinak bych měla podělanej asi život pro sebe i pro svoje děti. Takže dobře, že tadleta aktivita ode mě tehdy nebyla. Ale trpěla jsem tím a čekala jsem na vysvobození celý ty léta a čekala jsem, že se to změní.“

„Přišel osmdesátej devátej rok a to nás také zaskočilo. V té době jsme, kolem toho 17. listopadu, byli u kamarádky v Praze. Toho 17. jsme byli u ní v bytě; netušili jsme, co se děje přímo ve městě. Ale její přítel se toho zúčastnil. Pak druhý den jsme měli naplánováno, že půjdeme do města. Byli jsme rozhodnutý, že se půjdeme podívat do ňákejch galerií a tak. A když jsme procházeli Václavákem, to bylo teda vlastně 18., tak plnej Václavák lidí a srocovali se tam, demonstrace. A moje dcera, když jsme šli tak jako stranou, vlastně do těch galerií, tak byla děsně vyděšená z toho, že lidi tam vykřikovali: ,Kdo stojí na chodníku, ten zrazuje republiku!‘ ,Mami, hele, co my to děláme? Taky se tam dáme?‘ Nebo jako, jo, malý dítě. Takže jako bylo to hodně silný. Zvonění klíčemi, že jo. To bylo na Strahově? (Na Letenský pláni.) Pardon, na Letenské pláni. Ano. Tam bylo taky spoustu lidí. Tam jsme teda zvonili. Pamatuju si, že bylo snad -25, -20, nevim, strašnej mráz, a všichni jsme tam byli zmrzlí jak rampouch a prostě měli jsme obrovskou sílu najednou v sobě a cítili jsme tu změnu, která potom nastala. Jenom na dokreslení: bylo tam tolik lidí, že jsem se cítila potom v metru v ohrožení života, protože jsme tam padali lidi pomalu jeden na druhýho, mačkali jsme se tam jak sardinky.“