Marie Vitušková

„Já bych spíš chtěla apelovat na lidi. Mám takovou vizi, že lidé tím, co dělají, svým konáním, by se měli vždycky dostat o něco výš, aby se měli lépe. Aby byli šťastnější a spokojenější. Někdy si k tomu celkově lidi nedokážou představit ty důsledky svého konání pro přírodu i pro lidi jako samotné, protože lidi ubližují nejvíce sami sobě. Tím, jak se chovají ke svému okolí, ke svým bližním. Nepřináší to nic dobrého. Špatné věci nemá moc smysl rozebírat, ale ony tady jsou a číhají někde skryté a je to vždycky o tom, uvědomit si podstatu svého bytí, význam, proč tady vlastně jsme. K tomu, aby něco někam zdárněji došlo. Je to do budoucna, je to i pro ostatní. Neznamená, že když se tady člověk narodí, po nás potopa. Je zapotřebí myslet na druhé i na naše potomky, vidím to dneska jako hodně velký, celosvětový problém. Protože lidi jsou chamtiví, zlí, sobečtí, mstiví. Je důležité samozřejmě vidět i dobré vlastnosti, záleží na tom, které necháme navrchu, kterým necháme větší prostor.“

„Šedesátej osmej rok, no byla to super doba, já jsem měla po maturitě. Akorát jednadvacátého srpna mě to vzalo hákem. Dokonce jsem si napsala básničku, co znamená probuzení do mlhavého rána. Nikdo netušil, v podstatě, co se děje. Já měla jako mladej člověk děsnou chuť s tím něco udělat. Určitě bych byla udělala, kdybych měla ňáký možnosti. Možná, že jsem je měla, no, možná, že jsem neměla ty správný kontakty. Netušila jsem vůbec, co se děje. Ale jednu věc si z toho pamatuju: že jsem byla vnitřně tak rozpolcená, že jsem – a to jsem v podstatě dodnes – protože jsem vždycky spíš na straně spravedlnosti, než ňákejch obcházení a intrik a tak, takže jsem, pamatuji si, chtěla napsat prezidentovi, tehdy to byl Ludvík Svoboda. A ještě štěstí, že jsem to neudělala, jinak bych měla podělanej asi život pro sebe i pro svoje děti. Takže dobře, že tadleta aktivita ode mě tehdy nebyla. Ale trpěla jsem tím a čekala jsem na vysvobození celý ty léta a čekala jsem, že se to změní.“