The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Vitušková (* 1949)

• narozena 27. července 1949

• dětství strávila v městečku Vejprnice u Plzně

• v roce 1968 maturovala a nastoupila do keramických závodů v Horní Bříze jako dělnice

• dvakrát rozvedená, samoživitelka se třemi dětmi, dvojčaty a mladší dcerou

• později pracovala ve Výzkumné vývojové základně a vytvářela technické normalizace pro Státní keramické závody Horní Bříza

• v listopadu 1989 se zúčastnila manifestací na Letenské pláni

• od roku 1989 soukromá podnikatelka, výroba a prodej vlastní keramiky

• v posledních letech se věnuje realitnímu makléřství a finančnímu poradenství

Marie Vitušková, rozená Vilímková, se narodila 27. července 1949 v Plzni. Celý svůj život prožila v okolí tohoto západočeského města, v městečkách jako Vejprnice, Horní Bříza nebo Třemošná. Její dětství bylo poznamenáno skončenou druhou světovou válkou a pamatuje si na potravinové lístky, za které bylo možné nakoupit omezené množství jídla. Bonbony nebyly běžně dostupné, a tak si malá Marie oblíbila rozinky. Dnešním dětem to bude asi znít jako vyprávění z pohádky, ale poprvé se svezla autem, až když jí bylo šest let, a to ji vezla sanitka do nemocnice se spálou. Na televizi se dívala až ve svých dvanácti letech.

„My jsme vyrůstali tak, že naší zábavou bylo v sobotu a v neděli kino. V té době nebyly žádné jiné filmy než o válce. Já jsem tý války měla plný zuby. Jiné téma neexistovalo, stále se to omílalo. Měla jsem k té válce takový odpor, že jsem jako malé dítě chtěla zachraňovat svět.“

Marie Vitušková rovněž vzpomíná na rozhlasové hry. Vysílaly se vždy v určitou dobu a byly skvěle namluvené. Uměly vtáhnout posluchače do děje. Děti se těšily na pohádky vysílané v sobotu a v neděli. Dnes mají pracující lidé k oddechu dva dny volna, ale Marie Vitušková pamatuje i pracovní soboty, kdy měli k relaxaci jenom jediný den v týdnu, neděli.

„Člověk se tehdy radoval z mála. Moje dětství ve Vejprnicích bylo o přírodě, o mojí babičce, se kterou jsem chodila na klasy, na šípky, s dědou na houby. Nikdy jsem se nedostala na žádné prázdniny, dovolenou, nikdy za celých patnáct let. Maximálně jsem šla o prázdninách spát ke své babičce, protože ve Vejprnicích žili všichni moji příbuzní.“

Po základní škole odešla pamětnice studovat Střední průmyslovou keramickou školu do Karlových Varů, vybrala si obor výtvarné zpracování modelářské keramiky. Zvolila ho proto, že inklinovala k malování a modelování. Na střední škole prožila nejkrásnější období, dodnes tam má kamarády a jezdí je navštěvovat.

Marie Vitušková maturovala v červnu roku 1968, do zaměstnání plánovala nastoupit až po prázdninách, ale bohužel všechno nevyšlo podle jejích představ. Po úspěšně složené maturitě a jedné vykouřené cigaretě se spolužáky na oslavu se vrátila domů. Ve dveřích se v objetí přivítala s otcem, který byl velice přísný. Polibek jí oplatil fackou, protože z ní cítil právě tu jednu vykouřenou cigaretu. Druhý den rozhodl, že musí odejít z domova, jinak odejde on sám. Odešla pamětnice, a to na dva týdny ke svému dědečkovi. Potom ale dostala chuť na zralé jahody, a tak se zase vrátila domů k rodičům. U nich už mezitím emoce trochu vychladly, ale stejně se po měsíci odstěhovala na svobodárnu Keramických závodů Horní Bříza, kde také začala pracovat.

Mezitím v srpnu 1968 obsadila vojska Varšavské smlouvy Československou socialistickou republiku. Pamětnice byla plná rozhořčení a plánovala napsat dopis prezidentovi republiky Ludvíku Svobodovi. Později však byla ráda, že to neudělala, protože tehdy nedokázala domyslet, jaké důsledky by to v budoucnosti mělo pro ni i její děti. Dodnes však cítí velkou křivdu, kterou republice způsobil ruský národ. Rusku vytýká jeho nečestné jednání a lži. Nevěří mu a má k němu velký odpor.

S čerstvým maturitním vysvědčením v kapse se v létě 1968 těšila na nějakou zajímavou práci, bohužel přišla ihned po nástupu studená sprcha, když se od personálního ředitele závodů dozvěděla, že jí může nabídnout pouze práci dělnice. O další kariérní postup se prý může ucházet, až splní své mateřské povinnosti.

Ty začala pamětnice plnit o několik let později, poté co se vdala za Rudofa Lédla. Začali spolu bydlet v Kaznějově u jeho rodičů a v roce 1972 se Marii Vituškové narodila dvojčata Petra a Martin. Bylo to pro ni obrovské překvapení, tehdy neexistoval těhotenský screening, nikdy nebyla na ultrazvuku, takže ani při příjmu do škodovácké porodnice primář ani vrchní sestra netušili, že se za chvíli narodí děti dvě. Měla štěstí, že začala rodit až po poledni, protože 1. května dopoledne probíhaly manifestace k Prvnímu máji, ulice byly plné lidí a do porodnice by se asi dostávali obtížně. Dvojčata se narodila o trochu dříve a měla nižší porodní hmotnost, ale brzy to dohnala, a tak s nimi pamětnice mohla odejít do Vejprnic k rodičům. Měla tam lepší podmínky pro péči o dvě malé děti.

V září konečně dostala rodina Lédlových v Třemošné družstevní byt, což ji stálo spoustu běhání po úřadech. Manželství bohužel vydrželo jenom šest let a pamětnice zůstala sama se dvěma malými dětmi. Po roce se opět vdávala, tentokrát za Alexandra Vitušku. Po několika letech se jim narodila dcera Kateřina, ale ani toto manželství nevydrželo a opět po šesti letech skončilo rozchodem. Marie Vitušková zůstala jako matka samoživitelka se třemi dětmi. S Alexandrem Vituškou bydleli v rodinném domku, který mu pomáhala dostavět. Nebránila se těžké fyzické práci, pracovala s kolečkem a nosila těžké věci. Do práce okolo stavby domu se zapojily i starší děti, těžily s ní dřevo z lesa, stavěly plot. Po rozvodu je však bývalý manžel z rodinného domu vyhodil. Pamětnice opět hledala bydlení. Nejprve dostala od družstva byt 2+1, ale pro děti s věkovým rozdílem sedm let to bylo v malém bytě těžké soužití. Nakonec se jí podařilo sehnat byt 4+1. I v novém bydlení Marie Vitušková přiložila ruku k dílu a byt si zrekonstruovala podle svých představ. Sama si položila dlažbu, obklady a vybudovala si před bytem zahrádku. Město Horní Bříza jí tuto původní skládku darovalo, byla plná igelitů, drátů a monočlánků. Jen jámu na švestku kopala se synem týden, než se jí podařilo přes různé igelity a punčocháče dostat do rozumné hloubky.

Uživit velkou rodinu nebylo vůbec lehké, pamětnice chtěla dopřát dětem vzdělání, a tak se musela po mateřské dovolené brzy vrátit do práce. Po narození dvojčat dojížděla z Třemošné a děti vozila do Horní Břízy do mateřské školy. U vlaku nechala schovaný kočárek, v Horní Bříze děti vzala do náruče a odnesla je do školky. Zpátky musela podnikat to samé. Bylo to velmi náročné období.

Později nastoupila do Výzkumné vývojové základny, kde měla pracovat jako výtvarnice, ale nakonec se podílela na zadaných výzkumně-vývojových úkolech. Po rozvodu byla zaměstnána v oddělení technické normalizace a vytvářela normy na výrobky Státního keramického závodu v Horní Bříze. Těsně po revoluci v roce 1989 ve svých padesáti letech o zaměstnání přišla, byla vyhozena. Dne 17. listopadu 1989 byla na návštěvě u kamarádky v Praze a netušila, co se zatím ve městě děje. Další den, 18. listopadu, plánovala navštívit pražské galerie, ale na Václavském náměstí všichni procházeli okolo obrovské demonstrace. Dcera Kateřina byla vyděšená ze skandování davu: „Kdo stojí na chodníku, ten zrazuje republiku!“, protože právě cestou do galerie procházeli po chodníku okolo nich. Marie Vitušková vzpomíná na obrovskou sílu a změnu, kterou v sobě cítila, když spolu s tisíci lidmi zvonila klíči na Letenské pláni. Poté, co venku mrzli, se cestou zpátky v metru ohřáli v tlačenici, ve vagonech se mačkali jako sardinky. Tehdy se pamětnice cítila v ohrožení života.

Po vyhození z keramičky Marie Vitušková nechtěla hledat práci na žádném pracovním úřadě, a tak si zařídila u Okresního národního výboru Plzeň-sever jako jeden z prvních podnikatelů OSVČ. Otevřela dva obchody s keramikou v Třemošné a v Horní Bříze. Sama si dělala hmoty, glazovala, míchala glazury. Pracovala ve dne v noci, nepřetržitě, i o víkendech. Prodávala v obchodech nebo tvořila. Šlo o velmi náročné období a byly doby, kdy spala třeba jenom tři hodiny denně.

„Bylo to časově šíleně náročný a prospěch z toho, ten výdělek, byl mizivý. Bylo to horko těžko na uživení, protože já jsem vlastně keramiku dělala od A až do Z. To znamená i prodej, dárkové zabalení, i sušiny jsem k tomu dělala, měla jsem svoje prodejny. Tam jsem pracovala, prodávala a pak dělala keramiku. Ono to časově nešlo, ten den nešel nafouknout. Buď jsem prodávala, nebo jsem vyráběla. Všechno to bylo opravdu a jenom na mně. Pak mně pomáhala jedna známá, chodila mi pomáhat na čtyři hodiny, prodávala a já jsem mohla dělat keramiku.“

Bohužel soukromé podnikání bylo trnem v oku sousedům z bytovky, patrně jí záviděli, že má dole místo sušárny svou keramickou dílnu. Nikdo za tím neviděl tu práci a dřinu, záviděli jí, že nemusí dojíždět, že stačí sjet výtahem dolů.

S výrobou keramiky Marie Vitušková skončila i proto, že si náročnou prací zničila karpální tunely na obou rukou. Místo toho se pustila s vervou do přestavby rodinného domku ve Vejprnicích a také začala pracovat pro Českou spořitelnu – nabízela stavební spoření a další produkty. Kromě finančního poradenství se věnovala i realitnímu makléřství. Momentálně pracuje pro společnost CubiCor a je velmi spokojená.

Marie Vitušková je pyšná na to, že se dokázala sama postarat o tři děti. Dnes jsou z nich úspěšní a samostatní dospělí lidé. Prožila náročný život vyplněný prací a je to silná žena, která se dovedla poprat s osudem. Ne vždy jí společnost byla nápomocná, cítí, že žena stále znamená pro mnoho lidí méně než muž. Vítá pokrok, má z něj radost, ale obává se toho, že všechno dobré se dá obrátit ve zlo. Dělá si starosti o budoucí generace, vadí jí, jak lidé ničí přírodu a že nemyslí na budoucí generace, které přijdou po nich.