The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Vláčil (* 1956)

• narozen 1. července 1956 v Ostravě

• v 16 letech opustil učiliště a začal pracovat jako dělník

• po odvodu do Českých Budějovic se rozhodl, že přeběhne na Západ

• přidělen k pohraniční rotě v Chlumu u Třeboně na rakouské hranici

• v červenci 1975 utekl ze služby na hranici do Rakouska

• dostal se do uprchlického tábora Traiskirchen nedaleko Vídně

• získal politický azyl a po deseti měsících vízum do Ameriky

• komunistické soudy ho v nepřítomnosti odsoudily do vězení

• žil a pracoval ve státech New York, Utah, Nevada a Kalifornie

• po pádu komunistického režimu v Československu se dočkal soudní rehabilitace

• v roce 2022 žil ve městě Sacramento v Kalifornii

Když se František Vláčil dozvěděl, že musí na vojně sloužit u Pohraniční stráže na ‘čáře’ s Rakouskem, rozhodl se, že uteče do svobodné a demokratické západní Evropy. Nechtěl totiž střílet do lidí, kteří odmítali žít v komunistickém režimu a pokoušeli se z Československa proniknout přes přísně střežené hranice do Rakouska.

Psal se rok 1975 a takzvaná železná opona mezi východním a západním blokem byla pro obyčejného člověka takřka nepropustná. Tehdy ji tvořily ploty z drátů, včetně ostnatých, signální linie a pozorovací věže. Františku Vláčilovi ještě nebylo 19 let a nepřipouštěl si, jak hodně riskuje. Mohl skončit v komunistickém vězení nebo zastřelený kolegy pohraničníky.

Přálo mu však štěstí. Začalo to už tím, že ho po přijímači přidělili k pohraniční rotě v Chlumu u Třeboně a zanedlouho dostal dovolenku. Požádal o ni, ale nedoufal, že ji dostane už po 14 dnech. Starší voják, který ji měl slíbenou, však udělal průšvih, a tak velitel místo něj pustil domů nováčka. „Nechtěl jsem utéct, dokud se nerozloučím s rodinou,“ vysvětluje.

Po návratu k rotě se mu hned při první službě naskytla příležitost. Se starším vojákem, označovaným slangově za mazáka, měl za úkol čistit hraniční plot s ostnatými dráty od plevele. „Od rána jsem přemýšlel, jak utéct, aby mě ten mazák neviděl. A pak nám jiný mazák přivezl oběd. Ti dva se dobře znali a po obědě řekli: ‚Jdeme na borůvky.‘ Otevřeli branku a všichni tři jsme vyšli za dráty. To bylo vynikající. Cesta do Rakouska byla volná,“ vypráví.

Starší vojáci si povídali a jeho si nevšímali. Začal za nimi úmyslně zaostávat, a sotva je ztratil z dohledu, rozběhl se směrem do Rakouska. Byl vystrašený a panikařil, tak se po chvíli vrátil. „Nemohl jsem však mazáky najít. A tak jsem začal znovu utíkat, tentokrát hodně rychle. Už jsem slyšel štěkot psů a prskání raket, když jsem narazil na rakouské lesníky. Dal jsem jim samopal, aby se nebáli a pořád jsem opakoval: ‚Nicht zurück.‘ Byli hodní. Dali mi pivo a odvezli mě na policii do Gmündu.“

Harley-Davidson byl můj sen

František Vláčil se narodil 1. července 1956 v Ostravě. Vyrůstal v části Poruba na tehdejší Leninově třídě. Rodiče František a Žofie Vláčilovi pracovali v ostravské elektrárně Šverma. Nebyli členy komunistické strany, ale proti režimu se nebouřili. Otec jen tajně poslouchal zakázané vysílání Rádia Svobodná Evropa.

„Maminka byla hodná a taťka taky. Měl jsem plno kamarádů. Hrál jsem hokej. Ve škole mi to docela šlo a neměl jsem žádné problémy,“ shrnuje své dětství František Vláčil. Začal se učit kuchařem, ale po roce z učiliště odešel. „Ve škole byl učitel, strašný nervák. Neměl jsem ho rád. Kvůli němu jsem toho nechal.“ Začal pracovat v třebovické elektrárně jako dělník. To už si nechával růst vlasy a stal se z něj vášnivý motorkář.

„Bylo mi asi šestnáct, když jsem přemluvil mamku, aby mi půjčila na motorku. Od kamaráda jsem si koupil asi za šest tisíc Jawu 350, která měla upravené hlavy a měla být nejrychlejší v Porubě,“ říká. V menších i větších skupinách jezdil s kamarády po okolí. Měli kožené bundy a někteří helmy s americkou vlajkou. Jejich snem byl Harley-Davidson.

Když ujel příslušníkům Veřejné bezpečnosti, kteří ho honili kvůli překročení rychlosti, byl to jeho jediný konflikt se zákonem. Po roce práce v elektrárně přešel do podniku Elektromontáže Liberec, pro který pracoval v oblasti Ostravska a Karvinska. „Opravovali jsme například kotle v elektrárnách. Dělal jsem jen pomocníka, ale vydělával jsem více než rodiče.“

Nechtěl jsem na nikoho střílet

Jediné, čeho se bál, byla vojna. Když mu v březnu 1975 přišel povolávací rozkaz, byl zaskočený, že si na něj armáda vzpomněla tak brzy. Uvažoval, že podepíše na deset let šachtu, aby se službě v armádě vyhnul, ale už bylo pozdě. V dubnu narukoval do Českých Budějovic.

O emigraci přemýšlel už předtím. „Myslel jsem si, že ve světě musí být něco lepšího než u nás. Chtěl jsem to vidět. Taky se mi režim u nás nelíbil. Nevěděl jsem ale, jak mám utéct. To, že mě vojáci poslali na čáru, jsem bral jako příležitost,“ vypráví. Absolvoval přijímač v Nové Bystřici a poté ho přidělili k pohraniční rotě v Chlumu u Třeboně.

Úsek hranice s Rakouskem, který měli hlídat, se nacházel v lese. Hranice byla zabezpečena asi dvoumetrovým plotem s ostnatým drátem a signální linií, jež spouštěla poplach na dotyk. Stačilo, aby o ni zavadilo menší zvíře, a spustil se poplach. Z obou stran byl zoraný pás, na kterém byly dobře vidět stopy. Pohraničníci měli psy cvičené na pronásledování uprchlíků. „Nás učili, že máme na takzvané narušitele střílet hned po prvním varovném výstřelu, na který by nereagoval. Do služby jsme nosili samopal s asi 40 náboji. Samozřejmě jsem nechtěl na nikoho střílet, i proto jsem tam nehodlal zůstat,“ vypráví.

Když se František Vláčil v červnu 1975 nečekaně objevil doma, otec ho podezříval, že z vojny utekl. Z opatrnosti nechtěl prozradit rodičům ani kamarádům, že je možná vidí naposledy. Nakonec něco řekl matce. „Vyšlo mi to tak, že jsem mohl doma ještě oslavit devatenácté narozeniny. Byl jsem ožralý a asi jsem jí řekl, že se tady na to vykašlu a uteču, ale nevěřila, že to myslím vážně.“

Fando, je to dobré, dostal jsi jen tři a půl roku

Matka byla první osoba, které zatelefonoval z uprchlického tábora Traiskirchen nedaleko Vídně. Tam ho po krátkém výslechu, dobrém obědě a dalším pivu převezli policisté z Gmündu. „V Traiskirchenu mě dali nejprve do karantény a vyslýchali mě opakovaně. Byli to, myslím, Američané, kteří se podrobně vyptávali, odkud přesně jsem utekl. Asi po 14 dnech mi přiznali politický azyl a pustili mě z karantény. Dali mě na pokoj s dalšími Čechy,“ vzpomíná.

To se už mohl volně pohybovat a v táboře dostal kapesné, takže měl na telefon. „Mamka brečela, říkala, ať se vrátím, že se mi nic nestane,“ vzpomíná. Později se od rodičů dozvěděl, že Státní bezpečnost na matku tlačila, aby ho přesvědčovala k návratu. Soud v Českých Budějovicích ho později v nepřítomnosti odsoudil do vězení. „Mamka mi rozsudek poslala a psala: ‚Fando, všechno dobře dopadlo, dostal jsi jen tři a půl roku. Můžeš se vrátit.‘ Říkal jsem si: ‘To určitě.’ Nevěřil jsem tomu, protože jako voják bych mohl dostat dvakrát tolik.“ Jaký trest dostali vojáci, kteří mu nevědomky pomohli utéct, neví.

V uprchlickém táboře se začal učit německy a hledal si práci. Nejprve jezdil do Vídně dávat krev a krevní plazmu. Pak získal místo ve vídeňské fabrice, která opravovala fordy. „Dělal jsem na údržbě aut. Měnil jsem olej a podobně,“ říká. Firma mu pak nabídla i bydlení mimo tábor. „To bylo dobré, protože v lágru dělali dusno Albánci a Jugoslávci, kteří to tam chtěli ovládat. Byli hodně agresivní a museli jsme si na ně dávat pozor,“ říká.

Původně chtěl požádat o politický azyl v Austrálii, ale tenkrát zrovna uprchlíky nebrala, a tak se rozhodl pro Ameriku. Vízum do Spojených států získal pomocí organizace American Fund for Czechoslovak Refugees (AFCR), která pomáhala českým uprchlíkům zajistit v USA práci. Do New Yorku odletěl 18. května 1976.

V obchodě jsem si neuměl koupit ani salám

Po deseti měsících v Rakousku se domluvil německy, ale angličtinu neuměl. „Byl jsem ze všeho vykulený. Nikdy jsem neviděl pohromadě tolik lidí jako na Broadwayi. V obchodě jsem si neuměl koupit ani salám,“ říká. Organizace AFCR mu pomohla vyřídit si zelenou kartu a zkontaktovala ho s jeho prvním zaměstnavatelem. Byl to český architekt, který emigroval v roce 1963 a měl na severu státu New York farmu a restauraci. Tam pracoval do podzimu. Pak si koupil auto a odjel do New Yorku. Sehnal tam práci v kuchyni české restaurace U Ručů.

Pracovalo tam více Čechů, včetně jeho známého z Traiskirchenu Libora Hykla. Ten utekl z Československa v roce 1975 s tehdejším vojákem pohraničního vojska Jiřím Bartečkem, jehož vzpomínky Paměť národa rovněž natočila. František Vláčil se s ním poznal už v Traiskirchenu. V té době pracoval v Los Angeles.

„S Liborem Hyklem jsme se rozhodli, že také pojedeme na západ. Jura nás čekal v Los Angeles na autobusovém nádraží. Vzal nás k sobě a seznámil nás s ostatními Čechy. Kluci, kteří dělali v uhelných dolech v Utahu, nám nabídli, že nám tam taky pomůžou sehnat práci,“ vzpomíná. Tak se František Vláčil dostal do Utahu. Ve městě Price pracoval asi tři roky v černouhelné šachtě. Seznámil se a oženil s Američankou z Idaha Soňou.

S ženou a prvním dítětem pak odjel zpátky do Los Angeles. Dělal tam řidiče doručovací služby. Asi po dvou letech se už se dvěma dětmi stěhovali do Nevady. Pracoval ve zlatých dolech. Nakonec se s rodinou, která se rozrostla o další dceru, usadil v kalifornském Sacramentu, kde koupil dům. „Předtím jsem byl v Sacramentu na výletě a hned jsem si říkal, že to je město, kde bych chtěl žít.“ Našel si novou práci. Obsluhoval buldozery, bagry a jinou těžkou techniku na různých stavbách.

Matku znovu objal až patnáct let po útěku

S matkou se znovu viděl až po pádu komunistického režimu v Československu v roce 1990, kdy se otevřely hranice. „Koupil jsem jí letenku do San Franciska. S dětmi jsme na ni čekali na letišti. Bylo to dojemné. Radostí jsme brečeli.“ Otce viděl až v roce 1991, kdy se poprvé vrátil do Československa.

Demokratické soudy ho mezitím rehabilitovaly. „Stejně jsem měl strach, že mě každou chvíli zavřou. Při druhé návštěvě jsem už byl klidnější,“ říká. Na začátku devadesátých let dostal americké občanství a také oživil svůj chlapecký sen řídit Harley-Davidson. Předtím mu na motorky nezbýval čas ani peníze. Měl co dělat, aby zabezpečil sebe a rodinu. „V Sacramentu mě jednou navštívil kamarád, který jezdil na harleyi. Když mu došel žvýkací tabák, řekl, abych si půjčil jeho motorku a zajel mu pro něj. Byla to paráda. Za dva měsíce jsem si koupil první mašinu Harley-Davidson.“

S kamarády začal vyrážet na motorce na výlety po kalifornském pobřeží i na delší cesty do Mexika. O návratu do České republiky příliš neuvažoval. „Nechtělo by se mi začínat někde nanovo. A měl bych to daleko za dětmi,“ říká. V době rozhovoru pro Paměť národa, kdy do Česka přiletěl s kamarádem Jiřím Bartečkem, mu bylo 66 let. Měl devět vnoučat a pravidelně jezdil na svém Harley-Davidson na motorkářské srazy.

Příštím generacím vzkazuje, aby nezapomínaly na útlak za vlády komunistů a hájily si svobodu a demokracii.