Božena Vlčková

„Dřív tam bylo, že ti lidi byli takoví k sobě lepší, že ať to byl politický, nebo nějaký jiný druh lidí. Třeba u nás se scházela ředitelka školy, doktor a hráli s našima kanastu. Ty třídní rozdíly nebyly tak viditelné, jako třeba kdybychom bydleli ve vnitrozemí. Doktoři k nám chodili, sestřičky, vždycky byl sraz u mamky. Je fakt, že jí tam třeba nosili prášky, nebo něco, ale mamka měla navařené, napečené, pohostila. Nebo se tam hodně, říkám, hrály kanasty, karty se hrávaly, nebo nějaké ty... Ale říkám, tam se nerozlišovalo, jestli je to doktor, nebo učitel, nebo obyčejný dělník. Protože oni byli tam daní, takže všichni byli na jedné lodi.“

"To vždycky přijeli [StB], já nevím, kde to auto parkovalo, takoví v kožených kabátech. Zazvonili, a když ne, tak zabouchali na dveře, vyrazili dveře a chodili po domě a do skříní a všecko vyhazovali a mouku vysypávali. A maminka už byla nemocná, takže jenom řvali a řvali a tátu dali do kurten, to my jsme asi neviděli, jenom jsme vždycky slyšeli rány a tak."

„Otec měl nějaký ten kontakt, něco dovezl. Nikdy jsme neviděli co, protože jsme vždy museli pryč, nebo nás mamka zavřela navrchu na hůru. Takže jsme nevěděli, o co se jedná, ale potom třeba taťka odešel a šel je vyprovodit za hranice [do Polska].“

„Maminka byla taková všestranná, asi si taky ledasčím prošla. Takže ona to vždycky zajistila tak, abychom měli co jíst a čím topit. A vím, že kdysi říkával Ota Konopčík, když k nám náhodou někdy přijel do Bílé Vody, když byl otec zavřený a když neměla maminka peníze na mléko, tak osladila vodu a pili jsme ráno k snídani jenom vodu, teplou, vlažnou, oslazenou. Ti Poláci uměli ze všeho uvařit a ona uměla ze všeho okolo něco zpracovat, takže nás nakrmila. Ale říkám, my jsme byly děti dědiny, takže co rostlo, bylo naše.“