Olga Vobrubová (* 1942)

Olga Vobrubová

„Nemusela jsem tady vůbec být.“

Paní Olga Vobrubová se narodila 21. listopadu 1942 v Praze. Vypráví dva příběhy, které se odehrály během druhé světové války v okupované Praze. Není jejich přímou pamětnicí,  interpretuje vzpomínky svých rodičů, kteří se, zejména v prvním případě, ocitli v nebezpečné situaci, která mohla zásadním způsobem změnit jejich život i život jejich dcery.

Příběh první: Kolo

Rodiče paní Vobrubové byli vášnivými cyklisty. Na jaře roku 1942 však byla maminka paní Vobrubové těhotná a z toho důvodu půjčila své dámské kolo přátelům, kteří bydleli v Hodkovičkách. V květnu 1942 byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a ihned poté gestapo rozjelo rozsáhlé pátrání po atentátnících a jejich pomocnících. Intenzivně pátrali také po majiteli dámského kola, které si jeden z atentátníků pro akci vypůjčil a které bylo posléze vystaveno ve výloze obchodního domu Baťa na Václavském náměstí. Pražské ulice obcházely hlídky a v každém domě u správce ověřovaly, jestli každý má své kolo doma. Tak došlo i na Kostelní ulici na Pankráci, kde Störzerovi, rodiče paní Vobrubové, bydleli. Dvoučlenná česko-německá hlídka přišla do jejich domu již k večeru a od správce se dozvěděli, že Störzerovi vlastní dvě kola, včetně dámského. Snad díky pozdní hodině nebo únavě se hlídka spokojila s ujištěním správce, že kola jsou ve sklepě, a odešla. Tato šťastná náhoda pravděpodobně zachránila rodičům paní Vobrubové i jí, ještě nenarozené, život. Když se následující den dozvěděl o kontrole tatínek paní Vobrubové, vypravil se ještě toho dne v noci do Hodkoviček pro kolo. Podrobnosti této výpravy paní Vobrubová bohužel nezná, ale jistě to musel být dost nebezpečný podnik, vzhledem k nočnímu zákazu vycházení i vzdálenosti, kterou pan Störzer musel překonat. Nakonec vše naštěstí dobře dopadlo.

Příběh druhý: Dobrodružná cesta povstaleckou Prahou

Během války byl tatínek paní Vobrubové zaměstnán jako účetní na Moráni v Hotelu Červený (patřil rodině Červených). Byla zde ubytována pestrá směsice hostů, Čechů i Němců, včetně jednoho malíře z Černé Hory, jehož pobyt v hotelu byl však před úřady utajován. Malíř se s panem Störzerem velmi sblížil, namaloval dokonce několik portrétů členů jeho rodiny, včetně dcery Olgy, tehdy asi dvouleté.

Pan Störzer byl v hotelu i 7. května 1945, během Pražského povstání, když zaslechl v rádiu varování, že Němci vyhánějí české obyvatele z domů a ženou je před tanky jako živé štíty. Otec paní Vobrubové dostal strach o svou rodinu, která žila na Pankráci, v místě největších bojů. Rozhodl se proto, že musí dostat svou ženu a dceru do hotelu, kde pracoval a kde jim takové nebezpečí nehrozilo. Z hotelu na Karlově náměstí se vypravil večer a musel překonat poměrně dlouhý a náročný úsek přes Nusle a Michli, kde byl nucen přelézat ploty mnoha dobře zajištěných zahrad, než se nakonec dostal až k jejich domu na Pankráci. Celá trasa byla navíc lemována bojujícími Čechy i německými ostřelovači, kteří pálili po všem, co se na ulici hnulo. Když se šťastně dostal až do sklepa domu, kde byli ukrytí všichni obyvatelé, z nějakého důvodu pozdravil rusky a mezi nájemníky, kteří ho nepoznali, vypukla panika. Nakonec jej poznala jeho žena a všichni se uklidnili. Pan Störzer chtěl odvést jen ženu s dcerou, ostatní nájemníci však trvali na tom, že půjdou také, a nedali se přesvědčit, aby v domě zůstali. Na zpáteční strastiplnou cestu se tedy vydala skupinka nejméně dvanácti lidí a podle maminky paní Vobrubové to byla cesta hrůzy, skupina se plížila přískoky, vyděšení lidé odmítali jít po jednom, nicméně skončila dobře a k ránu se všichni v pořádku dostali do Hotelu Červený, kde zůstali do 9. května. Od tatínka paní Vobrubové to byl jistě heroický výkon.

Po válce

Po válce se Störzerovi přestěhovali na čas do Opavy kvůli práci, ale po několika letech se zase vrátili do Prahy, kde již zůstali natrvalo. Pan Störzer vystřídal několik zaměstnání, mimo jiné byl úředníkem na několika ministerstvech a před penzí pracoval jako ředitel technické knihovny v Chemoprojektu. Jeho práce byla podle paní Vobrubové také důvodem, proč vstoupil po roce 1950 do komunistické strany. Jeho žena pracovala jako dělnice v Tesle a do KSČ nikdy nevstoupila, ačkoli jí to bylo několikrát nabízeno.

Natočila a zpracovala Veronika Kroupová