The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Vobrubová (* 1942)

• narodila se 21. listopadu 1942 v Praze

• otec a strýc se aktivně věnovali skautingu, působili v pražském náčelnictvu

• otec šel ve skautském kroji na pohřbu T. G. Masaryka

• strýce Karla Störzera věznili nacisti v koncentračních táborech Dachau a Natzweiler

• během heydrichiády se rodiče ocitli v ohrožení, vlastnili stejný model kola, po němž Němci pátrali

• otec za války pracoval v hotelu Červený, ukrýval zde akademického malíře z Černé Hory

• po válce rodina žila v Opavě v domě po odsunutých Němcích, poté se vrátila do Prahy

• pamětnice vystudovala střední pedagogickou školu, později získala vysokoškolské vzdělání

• pracovala v internátním zařízení pro děti pracovníků ministerstva zahraničního obchodu

• s manželem Václavem Vobrubou se vzali v roce 1964, měli spolu dvě děti

• manželova rodina v 50. letech přišla o majetek a byla perzekvována komunistickým režimem

• jako učitelka působila v Lužicích na Hodonínsku, poté v Kostelci nad Labem

• za návštěvu kostela v Lužicích na ni přišlo udání, komunisté si ji předvolali i kvůli učení vánočních koled

• absolvovala stáž v Petrohradě, kde poznala, v jakých podmínkách žili běžní Rusové

• učila až do roku 2004

• v roce 2022 žila v Mladé Boleslavi

Když se po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha vydali četníci do pražských ulic pátrat po dámském kole, na němž uprchl jeden z parašutistů Jan Kubiš, rodiče Olgy Vobrubové se zhrozili. Vlastnili stejný model kola, jenomže ve sklepě ho tou dobou neměli.

„Kdyby se šli četníci při kontrole podívat a zjistili, že tam to kolo není, nikdo by se s nikým nebavil, vzali by rodiče a skončili by na střelnici v Kobylisích,“ popisuje pamětnice, jak málo tehdy stačilo k tomu, aby světlo světa nikdy nespatřila.

Její otec Jaroslav Störzer se pro kolo ihned ke známým i navzdory zákazu vycházení vydal. Měl v sobě odvážného ducha vypěstovaného roky strávenými v Junáku. Podobně jako jeho bratr Karel Störzer, kterého ovšem skautské aktivity poslaly na čtyři roky do koncentračních táborů Dachau a Natzweiler.

Lepší podmínky k přežití si tam zajistil díky tomu, že hrál ve vězeňské kapele. Bratr mu do Dachau zaslal saxofon. Hudební nástroj, s kterým se po konci války strýc vrátil domů, sehrál zajímavou roli i v životě jeho neteře. 

Z husího trhu do pražských pasáží

Pamětnice Olga Vobrubová přišla na svět během druhé světové války v roce 1942. Jejímu narození však v rodinách obou rodičů předcházelo mnoho událostí. 

Matka Josefa, rozená Ludvíková, pocházela z jihomoravských Nedvědic pod Perštýnem. Jako jedno z pěti dětí se v chudé domácnosti bez otce podílela na hospodaření. Po škole často vodila husy na trh do Brna. Šťastná shoda náhod ji později přivedla do zcela jiného světa, do pražských restauračních podniků.

Pracovala v pasáži Rokoko v bufetu, který patřil zámožné rodině Červených. Pasážemi kolem Václavského náměstí se pohyboval také Jaroslav Störzer, toho času pracovník cestovní kanceláře sídlící v Melantrichu, díky čemuž se rodiče Olgy Vobrubové seznámili. Sňatek později uzavřeli pod křídly unitářské církve, jejímž byl otec členem.

V kroji kráčel za rakví Masaryka

Jaroslav Störzer původně plánoval vystudovat vysokou obchodní školu, ale po roce studia zanechal a kvůli špatné finanční situaci rodiny začal pracovat. Jeho otec zahynul v Jugoslávii na bojištích první světové války. Matka pobírala vdovský příspěvek a její druhý manžel Karel Slepička ztratil práci kvůli ekonomické krizi.

Se svým bratrem Karlem Störzerem si tak často v bytě v Betlémské ulici hřáli ruce nad svíčkou. Oba se odmala vášnivě věnovali skautingu a posléze aktivně působili v pražském náčelnictvu Junáka. Jaroslav Störzer ve skautském kroji kráčel za rakví prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.

„Ze Skautu čerpal otec všechny poznatky, byl to pro něj skalní směr života. Jako charakterní člověk se nikdy nehnal do řídících funkcí, vždycky ustoupil i daleko méně vzdělaným lidem. Přitom uměl všecko, měl hudební nadání, byl polyglot, zůstaly po něm básničky,“ vzpomíná Olga Vobrubová.

I pro bratra Karla skautství znamenalo mnoho, ale také ho mnohé stálo. Pro údajné zatajování skautského majetku ho nacisté zatkli a věznili nejprve na Pankráci, poté prošel koncentračními tábory v Dachau a Natzweileru.

Bratr mu poslal do Dachau saxofon

Své vzpomínky na lágry zaznamenal ve strojopise, který se po jeho smrti dostal k Olze Vobrubové. Detailně v něm líčí měsíce strávené ve vazební věznici na Pankráci, následné odsouzení a transport i poměry v Dachau.

„Za několik dní po příchodu jsem byl zařazen do komanda, které pracovalo na polích táborového zahradnictví. Nebylo to nejlepší, ale přece jen o něco lepší než stavět garáže nebo silnice, kde vládli smutně proslulí kápové Samedinger a Knoll, kteří měli na svědomí hodně lidských životů. Někdy jsem se v létě potil na ostrém slunci, jindy mrzl ve studeném dešti,“ píše Karel Störzer.

Jednoho dne jej kamarádi upozornili na to, že do tábora nastoupil nový zástupce velitele, který přeje hudebním produkcím, a přikázal rozšířit vězeňskou kapelu. Šlo o pověstného důstojníka SS Josefa Kramera, pozdějšího velitele v Osvětimi i Bergen-Belsenu.

Aby se mohl stát členem vězeňské kapely, v níž hráli převážně Češi a Poláci, napsal Karel Störzer své rodině a požádal o zaslání saxofonu. Byl zvyklý hrát na trubku v orchestru Jaroslava Ježka, ale na výběr tentokrát neměl. Saxofon od bratra do Dachau brzy dorazil a dá se říct, že Karlu Störzerovi zachránil život.

„Dachau sloužilo jako ukázkový tábor, protože vnější vzhled byl přijatelný. Do tábora přicházely různé delegace vyšších i nižších šarží SA a SS, funkcionářů NSDAP a armády. Jim se ukazovaly dva bloky, kde bydleli prominentní vězňové Němci a kde byla nemocnice. Také se hodilo předvést, jak se mají vězňové dobře, že mají vlastní kapelu. Stavební komanda, trestné bloky a bunkry nebo snad krematorium a popraviště sovětských důstojníků se pochopitelně návštěvám neukazovalo.“

Později Karla Störzera převeleli do komanda, které převáželo po táboře uhlí, ale i zemřelé vězně z nemocnice do krematoria. „Když si tohle bude někdo číst v mírových podmínkách a pohodlí, nebude mít o takové práci zrovna příjemnou představu. Ale mohu ujistit, že takováto kombinace substrátu měla v lágru své výhody,“ poznamenává Karel Störzer.

Jeho komando mělo štěstí na velitele, který svým pracovníkům obstarával starý chléb od esesmanů. Navzdory lepším podmínkám než v koncentračních táborech se Karel Störzer vrátil po válce domů ve špatném stavu. Ale vrátil se a s ním i saxofon.

Ptali se, kdo vlastní dámské kolo

Jaroslav Störzer, na rozdíl od bratra, užíval zbytky svobody, které nacistická nadvláda umožňovala, a se svou manželkou jako náruživí cyklisti často vyráželi na výlety v okolí Prahy. Během Josefina těhotenství kolo předali známým do Hodkoviček. To se jim však mohlo stát osudným.

„Přišla heydrichiáda a četníci po Praze hledali kolo, na kterém uprchli atentátníci. Byl to přesně ten samý typ kola, jaké měla maminka. Přišli k nám do domu a ptali se majitele, kdo vlastní dámské kolo v domě. Jmenoval nás a řekl, že kola jsou ve sklepě. Kdyby se šli četníci podívat a zjistili, že maminčino kolo tam není, nikdo by se s nikým nebavil a rodiče by skončili na střelnici,“ vysvětluje Olga Vobrubová.

Otec se obával, že četníci přijdou znovu a budou důkladnější. Hned v noci se navzdory zákazu vycházení vypravil do Hodkoviček a v tu dobu patrně nejsmrtelnější dopravní prostředek na světě převezl zpět do svého sklepa.

Civilisty vytahovali ze sklepů

Na riziko byl už nějaký čas zvyklý. Během války pracoval jako účetní v hotelu Červený, v jehož půdních prostorách ukrýval akademického malíře z Černé Hory, zatímco o pár pater níže přebývali němečtí důstojníci.

Další nebezpečnou cestu nocí podnikl Jaroslav Störzer v samém závěru války během Pražského povstání. Když se dozvěděl, že na Pankráci, kde rodina bydlela, vyvádí němečtí vojáci civilisty ze sklepů a používají je jako živé štíty proti ruským tankům, vydal se z hotelu okamžitě domů.

„Všichni jsme se ve sklepě lekli, že to je Němec. Nakonec jsme tatínka poznali. Chtěl nás odvést do hotelu, kde bylo bezpečněji. Maminka mi nasadila bílou čepici, tatínek mě vzal na ramena a s ostatními lidmi jsme vyrazili Nuselským údolím do hotelu. Tam jsme se dočkali konce války,“ líčí pamětnice.

Nový byt neměli čím vybavit

Nové poměry poválečného Československa zavedly Störzerovy, tak jako mnohé další rodiny, do zcela jiné části země. Otec kývnul na nabídku vrchního účetního slezských papíren a s manželkou i dcerou se přestěhoval do Opavy. Získali pětipokojový byt ve vile po Němcích, který ani neměli čím vybavit, na Pankráci doposud žili v jednom pokoji.

„Opava byla stále vybombardovaná, celý kus náměstí zůstal vybouraný, divadlo, kino, nemocnice. Jako dítě jsem ale město vnímala jinak než jako dospělý člověk. Byla jsem tam spokojená. U domu jsme měli zahradu. Navázala jsem tam vztahy, které přetrvaly dlouho.“

V roce 1951 se ovšem rodina znovu vracela do Prahy, kam se přesunulo ředitelství papíren. Jaroslav Störzer později dostudoval vysokou školu a působil na ministerstvech i ve vedení Chemoprojektu. Po válce vstoupil z přesvědčení do KSČ. Jako idealistu a člověka s pevnými mravními zásadami jej ale pozdější vývoj a politické procesy padesátých let deprimovaly. Během stranických čistek po roce 1968 o členství přišel.

„Tatínek často filozofoval, zatímco maminka stála pořád oběma nohama na zemi. Nejspíš proto, že pocházela z vesnice. Všechny politické změny kritizovala selským rozumem,“ vzpomíná Olga Vobrubová na své rodiče.

Po škole zamířila znovu do Sudet

Zahradu opavské německé vily vyměnila maminka pamětnice za vinohradské ulice a parky, i v Praze se jí podařilo brzy navázat dobré vztahy. Během rozhodování o dalším studiu hrála roli láska ke klavíru a hudební nadání předávané v rodině. Pamětnice proto vystudovala střední pedagogickou školu.

Po maturitě v roce 1960 začala Olga Vobrubová pracovat v internátním zařízení pro děti pracovníků ministerstva zahraničního obchodu. „Všechny jsme dostaly umístěnky v pohraničí, musely jsme jít rovnou pracovat. Žádná z těch sto třiceti holek nezůstala v Praze.“

Na internátu v Zahrádkách u České Lípy měla jako vychovatelka na starosti i komunikaci s rodiči, kteří pracovali v zahraničí, například i na Západě. Děti za svými rodiči mohly vyjet pouze jednou za rok, rodiče naopak dostávali dovolenou pro návrat do Československa jen každý druhý rok. Někteří pracovníci ovšem o své potomky nejevili zájem.

Mezi chovanci měla na starosti i svého bratrance, strýc Karel Störzer po válce s právnickým titulem pracoval právě na ministerstvu zahraničního obchodu a působil v Číně či v Maďarsku. 

Svatba zaplacená saxofonem

Se svým manželem se potkala Olga Vobrubová na tancovačce v baru Lucerna. Václav Vobruba pocházel z Hodonínska a v Praze studoval cukrovarnictví na Vysoké škole chemické a technologické. Svatba se konala v roce 1964 a váže se k ní opět osud strýcova saxofonu.

„Tatínek strejdovi po válce saxofon nechal. Strýc po válce jel někam hrát a saxofon zapomněl ve vlaku. Shodou okolností se mu ale vrátil, protože ho někdo předal na nádraží. Nakonec saxofon skončil zase u tatínka. Když jsem se vdávala, tak ho prodal do bazaru, abychom měli na svatbu,“ vypráví pamětnice.

Rok po svatbě se manželům Vobrubovým narodila dcera Sylva, o další rok později syn Ondřej. Po vojně dostal manžel umístěnku do cukrovaru na rodném Hodonínsku, a tak se Olga Vobrubová znovu stěhovala.

Přivdala se do perzekvované rodiny

V Lužicích u Hodonína bydleli s manželovými rodiči. Rodina Václava Vobruby vedla před válkou úspěšný malovýrobní podnik na francovku či prášky do pečiva. Stali se z nich milionáři a plánovali stavbu rodinné vily v Brně.

Pozdější nástup komunistů k moci je připravil o majetek i o společenské postavení. „Byli považováni za kapitalisty, vyšetřovali je a prohledávali dům. Manžel nemohl na gymnázium, skončil na gumárenské škole. Jeho maminka umývala nádobí, otec pracoval v družstvu. Když chtěli mít v neděli k obědu maso, musel skládat uhlí z vagónu na nádraží,“ přibližuje situaci manželovy rodiny pamětnice.

Začátky na Hodonínsku byly pro ni náročné. Rozhodla se pokračovat v pedagogickém vzdělání a přihlásila se na dálkové studium učitelství hudební výchovy a ruštiny.

„Jela jsem do Prahy na zkoušku vlakem šest hodin a vezla s sebou roční dceru bez kočáru. V Praze jsem ji nechala měsíc u rodičů, než jsem zase jela na zápočet a vzala dceru zpátky. Mezitím se narodil syn. Takže jsem promovala v roce 1967 jako matka dvou dětí.“

Proč učíte děti vánoční koledy?

Olga Vobrubová vedla jako učitelka ve škole také dětský sbor. Brzy se sama přesvědčila o tom, že její profese byla v ideologií prolezlém státním zřízení klíčová, a tak podléhala přísnému dozoru.

Jednou ji žáci v Lužicích pozvali do kostela, kde v lidových krojích slavili ukončení deváté třídy. Záhy přišlo na pamětnici udání, protože církev a křesťanskou víru se komunistický režim snažil potlačovat. Žádný postih však pro učitelku nepřišel.

Na výbor KSČ dostala předvolání znovu o několik let později v Kostelci nad Labem, kam se Vobrubovi v roce 1974 přestěhovali. „Pozvali si mě a ptali se, proč učím děti před Vánoci koledy. Střetla jsem se s nimi a vysvětlovala, že to je náš národní hudební poklad. Koledy jsem pak učila dál. Měla jsem štěstí, že jsem nad sebou nikdy neměla žádného ředitele fanatika,“ přiznává.

Manžel pod nátlakem do strany vstoupil, přestože měl status syna živnostníka a jeho sestra emigrovala do Jihoafrické republiky.

Rusové na balkónech šlapali zelí

V roce 1981 dostala pamětnice příležitost absolvovat učitelskou stáž v Petrohradě. Na výuce ruštiny ji zajímali především ruští spisovatelé, např. A. S. Puškin, ale na hodinách žákům četla i úryvky zakázaného autora Alexandra Solženicyna. Spíše Solženicynův kritický obraz Sovětského svazu mohla pak během stáže poznat. 

„Seznámila jsem se v Rusku s učitelkou hudby, poté jsme si posílaly notové záznamy. Navštívila jsem ji v miniaturním panelákovém bytě, kde bydlela s rodiči a dcerou. Takže jsem viděla, jak lidé v SSSR žili. V trafikách šlo koupit jen zelí, na balkóně si ho lidi sami šlapali. Maso mohli koupit na trhu za dolary. My jsme si tam na měsíc vezli kufr plný jídla, na letišti to celníci už chápali,“ přibližuje Olga Vobrubová.

Sovětský svaz navštívila také v červenci 1968, kdy už napjatá situace v souvislosti s pražským jarem začínala prosakovat. „Na pionýrském táboře jsme tam zazpívali naši hymnu. Někteří Rusové to poznali a mávali rukama, abychom přestali. Potom se k nám chovali odměřeně.“

Měla jsem štěstí

Politické změny se snažila pamětnice vnímat podobně jako její matka a zůstávala nohama na zemi.
S koncem komunismu v roce 1989 ji každopádně potěšilo, že už nemusela psát doporučující posudky na žáky. Za katedrou zůstala do roku 2004.

„Měla jsem štěstí, že jsem se dožila tohohle věku, že jsem měla padesát let pěkné manželství. Projezdila jsem skoro celý svět. Mám štěstí, že mám děti ve spokojené rodině. Mám štěstí, že mám vnoučata i pravnoučata. A také mám veliké štěstí, že i jako válečné dítě jsem prožila krásný život,“ hodnotí závěrem Olga Vobrubová. Štěstí ostatně stálo i na počátku jejího života, když nacisti pátrali po dámském kole.