„Jak se staví zákopy, tak aby nepřítel, když dobude zákop, nemohl střílet po všech, tak jsou přerušované takovým obloukem a tomu se říká traverza. To naučili Rusy Japonci a Rusové to potom zase naučili centrální mocnosti. A já jsem v takovém zákopu byl a samozřejmě že jsem střílel. A přílítl granát a rozsypalo se to všechno, vylítlo to i se mnou a já zůstal ležet pod zemí a tahleta levá noha mi koukala ven. A jak stříleli, tak mi ji prostřelili. A teď šli okolo kozácí a viděli, že mi teče krev, tak ten jeden říká: ,Hele, tenhle chlap je živej, tomu teče krev.‘ Tak mě vyhrabali a vezli mě na sanitární středisko. Celé to evakuovali, protože celá fronta byla na ústupu, a já jsem se probudil až za pět nebo za sedm dní v kyjevské nemocnici. Nohu jsem měl v korytě a celej jsem byl ovázanej.“
„Boha jsem hledal celý život. A teprve když mi bylo 78 let, jsem se sešel s farářem od adventistů sedmého dne a ten mi vyložil správný poměr člověka k Bohu a Boha k člověku. A dokázal, že jsem uvěřil, že Bůh je skutečně milostivý otec, a ne nějaký přísný dědek, který jen dává pozor, jak někde hřešíš, aby tě hned praštil.“
„My jsme přišli k rakouským nebo německým zákopům a zůstali jsme tam ležet celý den. Víte, co je to, když se nesmíte ani hnout? Poněvadž kdybyste se nadzvedl, tak by vás mohli vidět a stříleli by. A když přišel potom večer a oni šli ven na posty, tak byli jistí, že tam žádnej není, a my jsme je nechali přejít a zezadu jsme je sebrali. Jenom ne střílet. Poněvadž jak se vystřelilo, tak byl konec.“
„Když odešel Beneš a já byl v legionářské župě ve výboru, tak jsme hledali cestu. A oni udělali jednu politickou stranu. A já jsem řekl: ,Tak do té já nevstoupím, to ne.‘ A Vlajka byla vysokoškolský klub a oni to rozšířili na politickou stranu a začali verbovat všechny. A v Plzni byl arciděkan Havelka. To byl taky starý politik a byl předsedou Vlajky. A schůze se dělaly na jeho děkanství a já tam byl taky pozvaný, tak jsem to podepsal a přijal. A za to mě potom... Beneš vydal zase dekrety v Košicích, že kdo vstoupil do Vlajky před pěti lety, tak aby ho zavřeli, neboli já byl trestanej za to, co jsem udělal před pěti lety. A kdyby to byl zakázal před pěti lety, tak já bych tam byl nevstoupil.“
„Přišel a povídá Medkovi: ,Co bys dělal na Sibiři, kdybys mě byl zajal?‘ Tam totiž bojoval Hašek proti nám. A Medek mu říká: ,Víš, Jardo, celou noc bychom si povídali, bužírovali bychom a ráno bych tě nechal zastřelit.‘ A Hašek říká: ,A víš, co já bych tobě udělal? To samý, co říkáš ty. Celou noc bychom bužírovali a ráno bych tě kopl do zadnice a řekl: Jdi si kam chceš.‘ Jako že by se mu nemstil.“
„My jsme chodili na ty rozvědky a měli jsme povinnost přivést jazyk. To znamená chytit živého zajatce a přivést ho. Ruští generálové si mysleli, že jsme bohové nebo co. On přišel a řekl: ,Hele, zítra mi přivedete německý jazyk.‘ A chtěl ho. My jsme leželi třeba celý den někde přimačknutí k zemi, protože kdybych se byl zvedl, tak by mě viděli mezi těma frontama, a pozorovat, kam co dávají nebo kam chodí. A oni měli takhle před linií zákop a tadyhle měli drát. A toho drátu se chytli a jeli podle toho drátu. A na to jsem právě přišel, že takhle chodí, aby nezabloudili. Tak jsme ten drát vedli sem, tady jsme jim postavili takový malý okop a v něm bylo třicet legionářů a čekali. A když přišla noc, tak najednou přišel nepřítel a jde místo semhle - sem. Tak ho hned chytli: ,Jsi v zajetí!‘ A hodili ho dozadu. ,V zajetí, v zajetí!‘ A sebrali jsme jich asi pětadvacet najednou. Holt se válčilo všelijak.“
„Přišli jsme do ruské fronty a tam byly takzvané ,špáriše (nesrozumitelné, pozn. ed.) rajtry‘. To je jako kozlík na dříví na řezání, jenomže je to dlouhé třeba pět metrů a je to obtočené dráty. To se dávalo před linie, aby tam nemohli jít. Tak jsme to dali na stranu a jdeme do zákopu. A tam byl jeden ruský voják u kulometu. Zvedl ruce a my jsme tam skočili a museli jsme ho přesvědčovat, že ne on, ale my jdeme do zajetí.“
„Ten byl jednoduchý. Prostě naučili se ty Reihe, Truppe Reihe a hotovo. A střílet. Když někdo schválně střílel vedle, tak dostal rákoskou přes zadek a řekli: ,Tys to udělal schválně.‘ Ne, tak já jsem střílel do toho, já jsem se z toho neulejval. A všichni stejně za šest neděl marš, dostali jsme nové šaty, tenkrát už to bylo z těch kopřiv, a šlo se na frontu.“
„Když já jsem tam přišel, tak už tam byl plakát, jak bude vypadat československé království a car Nikolaj Nikolajevič carem. O Masarykovi ani slovo. A já když jsem to přečetl, tak jsem si řekl: ,Jako sokol musím do toho jít.‘ A nic jsem neříkal, aby mi dali pokoj. Hodil jsem tam čepici, aby mi na ni přišili mašličku, a od té doby jsem byl legionář.“
Alois Vocásek pocházel z Peček ve středních Čechách, později vyrůstal v Chrástu u Plzně, kam se rodina přestěhovala za prací. Narodil se 13. dubna 1896. Tatínek byl slévač a také Alois se vyučil slévačem, později ale studoval ještě státní průmyslovou školu. Studium nedokončil, protože musel v roce 1915 narukovat do rakousko-uherské armády k 7. zeměbraneckému pěšímu pluku. Absolvoval výcvik v Rumburku a poté odešel s jednotkou na Podkarpatskou Rus. Po zahájení Brusilovovy ofenzivy na Ukrajině dezertoval k Rusům. Ze zajateckého tábora v Dárnici se přihlásil do formujících se československých legií. Jako rozvědčík se poprvé dostal do bojové akce u řeky Stochod, později bojoval u Zborova a Tarnopole. Tam byl vážně raněn. S nedoléčeným zraněním se vrátil na frontu a pokračoval s legiemi do Čeljabinsku a odtud dále na Sibiř. Do vlasti se vrátil v roce 1920. Oženil se, žil v Chrástu a pracoval u státních drah až do vypuknutí druhé světové války. Tehdy sympatizoval s fašistickými organizacemi a stal se členem nacionalistické, později kolaborantské organizace Vlajka. Během války dál pracoval u dráhy. Po válce byl obviněn z kolaborantství a udavačství a mimořádný lidový soud ho odsoudil na doživotí. V rámci amnestie v roce 1954 se však dostal na svobodu. Po pádu komunismu v roce 1989 se pokoušel očistit své jméno a žádal soudy všech úrovní o znovuotevření svého procesu. Tvrdil, že byl odsouzen neprávem. Soudy ale jeho žádosti zamítly. Zemřel v roce 2003 ve věku 107 let.
