Vilém Vogt

* 1938

  • „Naložil jsem ty dva manžele a už jsme frčeli na Svitavy, na Litomyšl a to byly kolony, tam u Hradce, to byly tanky, že jsem málem s tou felicií podjížděl pod nima. A já jsem mezi nima kličkoval a podjížděl. Přijeli jsme do Prahy, on že to tam znal, ten Pražák, tak jsem je zavezl domů, manželku tam nechal a hned mě navedl, abych našel tu Marušku, no ti jásali, hned: ‚Vildo, co tady děláš?‘ – ‚Maruško, sbal se, jedu pro tebe‘, tak hned si šla pro věci, sedli jsme do auta a jeli jsme nazpět. Teď jsme vyjížděli pryč z Prahy, přejedeme takový kopeček a rojnice tanků a my mezi nima. ‚Nazad, nazad, halt…‘ – ‚Co vřeštíš, sfaky sfaky? Domoj jedu.‘ Samopalama mávali před náma. Tak jsem povídal: ‚Vy hňupi jedni‘, tak jsem se otočil, jel jsem kus nazpět po té silnici a po polní cestě na Poděbrady na státní silnici a už jsme mazali nazpět k Hradci Královýmu.“

  • „Maminka nejhorší učitelka, vyhodit ze školy, no hrozný, málem se z toho zhroutila. Já jsem chodil do učení do kovoslužby, to bylo v třiapadesátým čtyřiapadesátým roce. Vymětal, děda, byl v nemocnici na operaci se žaludečníma vředama a brácha, ten byl v učilišti, učil se pekařem někde u Jihlavy, takže já jsem dojížděl z té kovoslužby z Třebové do Kunčiny. Tak jsem přijel domů, vylámané dveře u dvěstatřicítky [původní dům], půl nábytku pryč, kámoši odvedle říkali: ‚Oni to odvezli na voze.‘ Tam byly prázdné baráky, statky plné dobytka, no ale kam? Že tam [v bývalém domě] budou dělat školku, no dobře, Kunčina, to je dlouhá dědina pět kilometrů a hned je to napojené na Novou Ves. Tam byl poslední statek v Kunčině, já už si nevzpomínám, jak se ten sedlák jmenoval, co ho vystěhovali, že se tam nastěhujeme my. Ale tam nebylo nic, tam rok měli ustájený dobytek komunisti, ti založili v dvaapadesátým komunistickou stranu, začaly ty družstva, tak jak to tam vypadalo? Děs a hrůza.“

  • „Já jsem tam chytal ryby v potoce jako kluk, kolik mně bylo, čtyři pět let, a teď najednou ten šéf, velitel německý, zastavil s tím ‚kádéefem‘, čepici, zasalutoval, tak jsem mu zasalutoval taky. Vystoupil a donesl mně takovej balík bonbonů, pozdravil, pak celá ta kolona projížděla a zdravili mě, já jsem stál v potoku a chytal jsem ryby. A tak si vždycky říkám, jestlipak šťastně dojeli do Německa, když ustupovali. Co ten Hitler, ale i ten Stalin, co kvůli nim zahynulo lidí...“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 08.06.2023

    (audio)
    duration: 03:06:25
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
  • 2

    Brno, 18.06.2024

    (audio)
    duration: 56:54
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Náboženství zlikvidujeme tichou cestou

Vilém Vogt, Slovan Moravská Třebová
Vilém Vogt, Slovan Moravská Třebová
photo: archiv pamětníka

Vilém Vogt se narodil 21. července 1938 v Boskovicích jako první dítě rodičům Věře a Vilémovi Vogtovým. Rok po jeho narození otec tragicky zemřel a maminka se jako učitelka musela často stěhovat za prací. Během války a na jejím konci prožil několik setkání s německými vojáky. Maminka se podruhé vdala, za Františka Vymětala, a po válce se rodina odstěhovala do Kunčiny u Moravské Třebové, která patřila do vysídlených Sudet. V padesátých letech byl pamětník svědkem nucené kolektivizace a šikanování své maminky i náhradního otce. Maminka se stala nepohodlnou učitelkou, otec byl označen za člověka štítícího se práce a rodina se musela nedobrovolně vystěhovat do nevyhovujícího domu. Pamětník se vyučil soustružníkem a několik let pracoval v podniku Hedva Moravská Třebová, u Státních lesů, později v podniku Vlněna Brno a v Jihomoravských pekárnách. V roce 1970 se oženil se Zdeňkou Veselou a narodily se jim postupně čtyři děti: Vilém (1972–1995, spáchal sebevraždu), Petr (1973), Tomáš (1980) a Marie (1986). V srpnu 1968 podnikl nebezpečnou cestu z Moravy do Prahy plnou kolon okupačních armád. Pro své náboženské přesvědčení měl v období normalizace problémy s nadřízenými. Pro svého kamaráda, který emigroval, zajistil převod majetku širší rodině. Celý život se aktivně věnoval fotbalu, pěstoval holuby a je autorem několika zlepšovacích návrhů. Za nejdůležitější v životě považuje víru v Boha, v současnosti (2024) žije se svou ženou v Brně.