Rudolf Vojtěch

* 1952

  • „Jednomu eskorťákovi jsem pomalu zachránil kariéru. Najel si s Avií někdy v pátek večer, no a eskorťáci, že jo – jak jel, rozepnul si opasek s pistolí. Já tam nebyl sám, byl jsem vedoucí údržby, ale shodou okolností jsem do té Avie šel já a najednou koukám, že tam je pistole i se zásobníkem, jak to odepnul. Říkám si, ty vole, co já budu dělat? Tak jsem došel do dílny, vzal jsem si pucvol, takhle jsem to zabalil, aby to nebylo vidět – protože kamery – a šoupnul jsem to k sobě do skříňky. Kdyby to tam u mě našli, tak jsem se vrátil možná za dvacet let. Ale zkrátka jsem to schoval. On přišel v pondělí ráno do práce nervózní, říká: Ty, Rudo, nenašel jsi pistoli? – Mám ji ve skříňce. – Fakt? Ty jo, tys mě zachránil… Tak jsem mu to v té pucvoli rozbalil, aby to nebylo vidět, on to vzal, někam to odnesl, za chvilku se vrátil už zapnutý a říká: Máš to u mě. No a když jsem chtěl oběd zvenku, tak jsem ho měl, když jsem chtěl nanukové dorty, tak jsem je měl, když jsem chtěl cigarety, tak jsem je měl. Měl jsem absolutně všechno.“

  • „Nakonec, po pěti nebo šesti dvouhodinových výsleších, mi bylo řečeno, že čekají na prokurátora, aby podepsal moji vazbu. Tak jsem čekal, pak mě svedli z té kriminálky dolů do přízemí. V Chomutově, tam, kde je kriminálka umístěná, je vestibul podepřený takovými sloupy. A tam mě u jednoho sloupu uvázali na řetěz a nechali mě tam tři a půl hodiny čekat, než to schválí prokurátor a než pro mě přijede eskorta. Tam mě lidi viděli, bylo to dopoledne čtvrtého října a lidi mě tam viděli a koukali na mě, co tam jako dělám, jak jsem tam uvázaný jako pes na řetězu.“

  • „Zajímavé je, že jsem údajně byl sledován zhruba od roku 1976. Ale můj otec vyhrál ve sportce. Šedesát tisíc, tenkrát to byly velký peníze, a zaplatil nám dovolenou na Kypru. Takže já, moje bývalá manželka, dcera a moje máma jsme jeli v sedmdesátém sedmém na Kypr! A oni mě pustili. Mám takový dojem, že si snad museli myslet, že tam zůstaneme a že se mě zbaví.“

  • „Protože jsme v tom klubu /Švermáku v Chomutově/ byli známí – bylo tam nějakých 150 členů – tak když se kamarádi dozvěděli, že jsme ve vazbě, potáhli náš stůl, kde jsme sedávali, černým suknem. Jako na smutek. Když nás pak po těch třech dnech pustili, tak jsme to tam samozřejmě oslavili. Byla to taková soudržnost těch lidí, kteří inklinovali k té muzice a nelíbil se jim ten vývoj tady.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 20.02.2024

    (audio)
    duration: 01:50:14
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 02.04.2024

    (audio)
    duration: 43:20
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Amerika znamenala svobodu – nic víc, nic míň

Rudolf Vojtěch v roce 1976
Rudolf Vojtěch v roce 1976
photo: Archiv pamětníka

Rudolf Vojtěch se narodil v Chomutově 25. července 1952. Jeho otec Rudolf Vojtěch a matka Emilie Vojtěchová se ve městě usadili po válce, otec pracoval jako topenář, matka byla v domácnosti. Od mala vyrůstal v prostředí nevraživém vůči režimu a žil hlavně hudbou a sportem. Na střední školu ho nepřijali kvůli tomu, že otec nebyl ve straně, vyučil se proto automechanikem. Po zkrácené vojenské službě podepsal tři roky práce na šachtě, kde se spřátelil s Miroslavem Skalickým, později odsouzeným za organizování koncertů undergroundových kapel. Spolu s ním v Chomutově vybudoval sbírku desek se západní hudbou, které si od něj jezdili obstarávat lidé z celé republiky. V roce 1979 byl zatčen, souzen a uvězněn na tři roky za „spekulaci“, tj. za nezákonné obohacování. Po propuštění pracoval jako svářeč na montážích, po roce 1990 podnikal. V roce 1991 byl jeho rozsudek zrušen coby nezákonný. Od Ministerstva obrany ČR získal roku 2023 odznak účastníka třetího odboje. Dnes (v roce 2024) žije s druhou ženou a dětmi v Droužkovicích u Chomutova.