Antonín Vojtek

„Moje pracovitost šla tím směrem, že jsem se tak zviditelňoval jako výtvarník, že mě zavolal do kanceláří, tomu jsme říkali hrad, jestli tomu rozumíte. Hrad, to byly kanceláře. Na hradě bydlel ředitel a náměstkové a takoví tito finančníci a různé instituce, nevím co všechno, a tam mě zavolali a řekli: ‚Když budeš dělat pro nás transparenty a obrazy na plátno, propagandistické, tak nemusíš už pracovat u nás, budeš dělat tajného výtvarníka.‘ A já jsem říkal: ‚Tak to je dobrý.‘ Tak našli místnost, kde se takzvaně míchaly barvy pro jednu velikou halu, a tu přes noc přepažili a já jsem tam měl kancelář, kde jsem mohl dělat nápisy, cokoli si řekli, to jsem napsal. Taky to možná přispělo potom k tomu zvratu.“ – „Co to bylo třeba za nápisy?“ – „Ať žije Sovětský svaz a tak dále. Všechno. Dokonce jsem jim navrhl takovou konstrukci dvaceti metrů přes celou zahradu až sem, konstrukci na náměstí. Oni to udělali. Takovou jako raketu. Snad jsem se nad tím bavil už trochu. Když to viděli, že jsem takový, tak řekli: ‚Ty musíš mít velký ateliér.‘ Vzali mě dokonce do Ostravy na ústředí. Já jsem poznal, jak oni si žijí, tady tihle lidé, ti komunisti, jak mají ty zastávky, kde se opíjejí, kde jedí, kde… rozumíte. Ten život, jak si ulehčují život, jak všechno mají, prostě neuvěřitelné. To je složité. Jeden z těch, bych řekl vedoucích pracovníků, ten mě dokonce vzal domů. ‚Obleč se, Tondo.‘ Tak jsem si říkal: ‚Dobře, a co bude?‘ Překvapivě: ‚Pojedeš se mnou.‘ Tak mě zavedl do ohromné vily v Hustopečích, kterou si postavil tady hlavně z toho železa nakradeného a takhle, nebo omlouvám se, třeba levně koupeného, já nevím. Převládalo tam železo. ‚Na tuto stěnu bys mi namaloval obraz, ale peníze ti nedám, můžeš být rád, že ti dám nějaké vyšší příplatky, odměny.‘ Jsem říkal: ‚Ale já chci aspoň na barvy.‘ Řekl jsem si, že to je obraz, který může stát statisíce, že bych potřeboval aspoň padesát tisíc. ‚No to ne.‘ Tak jsme se rozešli. A už byly soudy, manželku k soudu, taky pracovala. To bylo drama.“

„To byla krajina doslova líbezná. Tím, že jsem přešel tam z toho Karlovarska najednou do ráje. Louky, teď jste viděla dva obrázky, louky, tůně, písčité cesty, vrby, takzvané hlavaté vrby, u Lanžhota prales, táhlo se to kolem Pálavy až k Pohořelicím, skoro. A já jsem se tam s tou krajinou doslova s nadsázkou zasnoubil. Já jsem tam přespával v těch travinách. Já s nadsázkou zase říkám, že snad i ti komáři si na mě zvykli, oni se napili té mé krve a pak už mě nechali být. Já jsem zjistil, že se nesmím ohánět, že se tím víc zpotím. Oni tím víc na mě lezli potom, sáli. Takže já jsem se s nimi spřátelil. Já jsem znal všechno, každý kousek té půdy. Takže jsem se s tou krajinou loučil, když jsem to tam potom ty dva roky… Zbyly mi dva obrázky, všechno jsem rozprodal.“