Antonín Vojtek

* 1934

  • „Jednoho dne večer někdo zaklepe na dveře. A koho tam nevidím... Mého známého manžela učitelky, se kterou jsem učil v Zaječí, který přivedl nějakého člověka, takového silnějšího a statného. A představili se mi, že jsou oba dva Státní bezpečnost. Ne že by ve mně nějak hrklo, ale bylo mi to divné. A že oni jdou na přátelskou návštěvu podívat se na obrázky a na obrazy. Podívali se a že jestli můžou přijít taky zítra. Jsem říkal, proč ne. A tak chodili den ze dne každý den, až z nich po týdnu vylezlo, že by potřebovali pomoct. Že se o mně dozvídají, že mě tu navštěvují všelijací lidé, i z ciziny, a dokonce že se kamarádím s nějakou Polkou. Já jsem říkal, že to tak není. Přesto bylo do rána to děvče u mě a byli jsme obstoupení policií, aby nás zatkli všechny. A tak se to ukázalo. Ona se legitimovala, že je děvčina z Němčiček, moje kamarádka. To byl hrozný průšvih. Tak mě nutili. Pak už mě jenom nutili. Měl jsem štěstí, že jsem tomu druhému kolegovi byl na svatbě té učitelky, že tomu trochu brzdil. Říkal kolegovi. A ten kolega byl drsňák, víte. Ten měl hodinky, ukazoval mi je: ‚Já jsem vystudovaný v Moskvě. Víte, kdo je tady podepsaný na hodinkách? Berija, Stalinův poradce.‘ To je něco, teda. Pak jsem se dozvěděl, že se mu říkalo ‚Řezník‘ přezdívkou. Že uměl ty lidi tam mlátit a všechno.“

  • „Moje pracovitost šla tím směrem, že jsem se tak zviditelňoval jako výtvarník, že mě zavolal do kanceláří, tomu jsme říkali hrad, jestli tomu rozumíte. Hrad, to byly kanceláře. Na hradě bydlel ředitel a náměstkové a takoví tito finančníci a různé instituce, nevím co všechno, a tam mě zavolali a řekli: ‚Když budeš dělat pro nás transparenty a obrazy na plátno, propagandistické, tak nemusíš už pracovat u nás, budeš dělat tajného výtvarníka.‘ A já jsem říkal: ‚Tak to je dobrý.‘ Tak našli místnost, kde se takzvaně míchaly barvy pro jednu velikou halu, a tu přes noc přepažili a já jsem tam měl kancelář, kde jsem mohl dělat nápisy, cokoli si řekli, to jsem napsal. Taky to možná přispělo potom k tomu zvratu.“ – „Co to bylo třeba za nápisy?“ – „Ať žije Sovětský svaz a tak dále. Všechno. Dokonce jsem jim navrhl takovou konstrukci dvaceti metrů přes celou zahradu až sem, konstrukci na náměstí. Oni to udělali. Takovou jako raketu. Snad jsem se nad tím bavil už trochu. Když to viděli, že jsem takový, tak řekli: ‚Ty musíš mít velký ateliér.‘ Vzali mě dokonce do Ostravy na ústředí. Já jsem poznal, jak oni si žijí, tady tihle lidé, ti komunisti, jak mají ty zastávky, kde se opíjejí, kde jedí, kde… rozumíte. Ten život, jak si ulehčují život, jak všechno mají, prostě neuvěřitelné. To je složité. Jeden z těch, bych řekl vedoucích pracovníků, ten mě dokonce vzal domů. ‚Obleč se, Tondo.‘ Tak jsem si říkal: ‚Dobře, a co bude?‘ Překvapivě: ‚Pojedeš se mnou.‘ Tak mě zavedl do ohromné vily v Hustopečích, kterou si postavil tady hlavně z toho železa nakradeného a takhle, nebo omlouvám se, třeba levně koupeného, já nevím. Převládalo tam železo. ‚Na tuto stěnu bys mi namaloval obraz, ale peníze ti nedám, můžeš být rád, že ti dám nějaké vyšší příplatky, odměny.‘ Jsem říkal: ‚Ale já chci aspoň na barvy.‘ Řekl jsem si, že to je obraz, který může stát statisíce, že bych potřeboval aspoň padesát tisíc. ‚No to ne.‘ Tak jsme se rozešli. A už byly soudy, manželku k soudu, taky pracovala. To bylo drama.“

  • „To byla krajina doslova líbezná. Tím, že jsem přešel tam z toho Karlovarska najednou do ráje. Louky, teď jste viděla dva obrázky, louky, tůně, písčité cesty, vrby, takzvané hlavaté vrby, u Lanžhota prales, táhlo se to kolem Pálavy až k Pohořelicím, skoro. A já jsem se tam s tou krajinou doslova s nadsázkou zasnoubil. Já jsem tam přespával v těch travinách. Já s nadsázkou zase říkám, že snad i ti komáři si na mě zvykli, oni se napili té mé krve a pak už mě nechali být. Já jsem zjistil, že se nesmím ohánět, že se tím víc zpotím. Oni tím víc na mě lezli potom, sáli. Takže já jsem se s nimi spřátelil. Já jsem znal všechno, každý kousek té půdy. Takže jsem se s tou krajinou loučil, když jsem to tam potom ty dva roky… Zbyly mi dva obrázky, všechno jsem rozprodal.“

  • Full recordings
  • 1

    Břeclav, 13.10.2023

    (audio)
    duration: 02:24:38
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Nevzpírej se, je to marné. Tvůj osud je daný

Antonín Vojtek v 19 letech
Antonín Vojtek v 19 letech
photo: Archiv pamětníka

Antonín Vojtek se narodil 10. ledna 1934 v Horních Bojanovicích, kde prožil druhou světovou válku. Od dětství věděl, že se chce stát malířem. Po maturitě v roce 1952 se hlásil na AVU, nebyl však přijat. Místo toho absolvoval pedagogický kurz a stal se venkovským učitelem v západních Čechách, kam byl vyslán budovat komunismus. V té době také vstoupil do komunistické strany. Stranickou legitimaci odevzdal v reakci na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V důsledku toho byl vyloučen ze školství a pracoval v převážně dělnických profesích. Počátkem sedmdesátých let se stal viceprezidentem výtvarné skupiny Konfese. Úspěch mu přinesla výzva Fondu výtvarného umění k zachycení krajiny jižní Moravy, která měla zmizet na dně budoucí přehrady Nové Mlýny. Antonín Vojtek se stal úspěšným, o jeho díla měli zájem i milovníci umění na Západě. To byl také důvod, proč se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti jako prověřovaná osoba. Od konce sedmdesátých let působil jako malíř na volné noze, v roce 1985 se stal členem Svazu československých výtvarných umělců. Dnes (rok 2023) žije v Břeclavi a i nadále se věnuje výtvarné tvorbě.