Petr Volf

"Eman Bosák se stal později předsedou ČSTV a odtud to dotáhl dokonce na ministra tělovýchovy a sportu. On byl vášnivý komunista, maturitu měl, ale vysokou školu nedodělal. Doháněl to tím, že psal teoretické práce o společenském významu sportu a naše Dagmara, která si zachovala ten svůj kritický přístup k životu, k latině, kterou nebude nikdy potřebovat, četla jeho práce a říkala na plnou hubu, že takové bláboly v životě nečetla. Protože Eman ovládal to komunistické ptydepe a naplňoval své práce nekonečnými spirálami bezobsažných frází a odpovídal jí, že ona tomu nerozumí, že se to tak dneska musí psát. To měl sice pravdu, ale obdiv své ženy si tím nezískal. A jako ministr tělovýchovy v Černíkově vládě byl určen, aby šel navštívit umírajícího Palacha v nemocnici. Tam také šel a mluvil s ním a za to vyletěl z vlády, ze strany, ale zároveň i vyletěl ze svého komunistického nadšení a po roce 1968 už zdaleka takovým vášnivým komunistou, který je pracující třídou určen k tomu, aby zlikvidoval tu hnusnou organizaci buržoazního Sokola, to už nebyl."

"Vystřelili na nás až na náměstí Republiky. To byla taková manifestační stávka, kdy všechno zmrtví, nejezdí žádná doprava, nic. My jsme s pozdějším barrandovským producentem a profesorem na FAMU Honzou Šustrem jeli na skútru po těch prázdných ulicích k Národní třídě a dojeli jsme až před dnešní obchodní dům Kotva, kde tanky zablokovaly Revoluční ulici, a mezi těmi tanky jsme udělali elegantní oblouček a zase jsme jeli dál. U Prašné brány jela sanitka, Honza na to dupnul, chcípnul nám motor a od těch tanků se rozběhl vojáček se samopalem a běžel k nám. Honza našlapával skútr, který nechtěl blafnout. Vojáček běžel, Honza šlapal, až nakonec ten skútr chytil, skočili jsme na něj a ten vojáček to na nás z toho samopalu nasypal, ale to už jsme mizeli za roh Na Příkopy. A řeknu vám, že ten pocit, že po vás někdo vystřelí, to je něco, co se nedá nikdy zažít."

"Mně se podařilo, že zrovna běžela kamera, když ten náklaďák vybuchl, což byla samozřejmě náhoda. Poté se mi tam podařil jeden z nejefektivnějších záběrů mého života – jak tank jede od rozhlasu dolů po chodníku a kácí stromy, najíždí na stromy, které byly na hraně na chodníku a kácí je. Já jsem šel asi dvacet metrů před ním, takže ten tank mi stromy kácel k nohám. Ustupoval jsem pozadu a on kácel jeden strom za druhým – záběr, jaký nevymyslíte. Ale nevystřelil. Naštěstí."

"To byla právě ta událost s Palachem. Já jsem vyzpovídal tramvajáka, který hasil Palacha. Tam byly tehdy tramvajové výhybky, které měly takovou boudičku a ta stála po každé straně sochy svatého Václava u Muzea. V ní seděl tramvaják, měl u sebe takovou páku a přehazoval veksle. A tenhle člověk seděl v té kukani, když se deset metrů od něj zapálil Palach. Takže on vyběhl a tím tlustým kabátem, který měl do toho strašného mrazu, Palacha hasil. Toho jsem vyzpovídal. On ovšem nic zajímavého neřekl, byl to prostý člověk. Krom toho faktu, že toho kluka hasil kabátem, nic jiného nevěděl."

„Náš dům se stal centrem velitelství Rudé armády. To znamenalo, že jsme svou existenci přesunuli k babičce. To nebylo tak složité, bylo to jen přes pavlač. Našeho bytu se zmocnilo velitelství, které sestávalo z plukovníka a jeho milenky, asi čtyř adjutantů, telefonistů, šoférů, kuchařek a zdravotních sester. Když se měl podávat oběd, maminka roztáhla stůl jako na Vánoce a naservírovala pro dvanáct osob. Načež přišla plukovníkova milenka, oni spali v maminčině posteli, obracela talíře a koukala, jestli naspodu jsou zkřížené meče. Ty tam nebyly, a tak milenka prohlásila, že z takového porcelánu jíst nebude."