Stanislav Volný

„Jinak tahle moje činnost celková, co jste si tady přečetl, ta vycházela od doby, kdy zavřeli mého otce ve dvaapadesátým roce. A když se vrátil z Jáchymova a řekl mi, jak tam zacházeli s ním… Protože můj otec byl zavřenej v devětatřicátým roce už gestapem v Petchkárně. A když mi řekl, že v Petchkárně s ním tak surově nezacházeli jako v Jáchymově, tak přeci jenom ve mně něco vyrostlo. A od tý doby já jsem vůči tomu režimu začal pociťovat strašnou averzi. Jak se představil někdo za ten režim přede mnou, tak jako když budete strašit čertem. Už jsem to měl nějak v sobě naočkovaný. A už od tý doby jsem jim neudělal nic dobrýho. Nebudu tady vyprávět všechno, co jsem jim dokázal dělat, protože to sahá opravdu dost ostře. A když jsem zjistil, jak se chytili i Hučína paragrafama z roku 1967 nebo 1976 a tak, tak se mi to nelíbilo, protože vím, že by ty paragrafy mohly bejt použitý i proti mně třeba dnes. Takže o mnoha věcech jsem potichu dodnes. Ta jistota stoprocentní tady ještě není, že jsme se bolševika zbavili.“

„Mimo jiné jsem prohlašoval, že tady ruskou armádu nechci, že si ji nepřeju a že ti, co ji tady chtějí mít a přejou si ji, aby si je vzali do svejch baráků a chodili na ně vydělávat. A doma, aby se jim nenudili, tak aby jim dali na šukání vlastní manželky. A to byl právě důvod, kdy se rozkřikl prokurátor na tu písařku: ‚To tam nepište, jak nás obžalovaný urážel.‘ Takže já jsem urážel vlastně i pana prokurátora, nejen Rusy.“

„Ze strany bachařů – samozřejmě že oni mají nějakej řád, musej ho dodržovat, ale že bych u nich viděl nějakou lidskost, to jsem neviděl. Pouze ve dvou případech jsem se sešel s tím. Protože ten můj případ veřejně jsem říkal na cele. Tam nebyli jenom vrazi, byli tam i jiný. Tak ten můj případ se říkal na cele a kupodivu se jeden den stalo, že si mě vyzvedl jeden poručík a jednoho z Telnice, že půjdeme zametat chodbu, což mi bylo divný, na co si mě vzal na zametání chodby. Říká: ‚Vy začněte tady a vy jděte na druhou stranu chodby.‘ Ale byl furt u mě. A to už mi něco napovídalo, si říkám, hergot, o co asi půjde. Tak jsem pozoroval cvrkot, a když byl k nám ten druhej zády, co zametal ten druhej konec, tak tenhleten mi polohlasně říká, ten poručík: ‚Heleďte, vy tam neveďte žádný řeči o tý naší vrchnosti, ještě není zralá doba, abyste to mohl říkat.‘ Takže mi to bylo jasný, že vědí o každým slově, co na tý cele říkám. Takže to byl jedinej dobrej moment, kdy jsem zjistil, že i v tý base jsou třeba dobrý lidi taky, třebas jsou v uniformě.“

„Osobně můj názor je takovej, že jestli jsme dokázali stěhovat odsud sudetský Němce za to, že chtěli tisíciletou říši, a vinný – nevinný, vystěhovali jsme je, tak já nevím, jak jsme se měli zachovat vůči lidem, který tady říkali: ‚Na věčný časy se Sovětským svazem a už nikdy jinak.‘ Neměli bejt tito lidi taky odsud vystěhovaný? Ti, kteří ublížili druhejm a podobně?“