„8. dubna nástup a pět tisíc vězňů vybrali a na vagony do Weimaru. Po stovce vězňů nás naložili do jednoho odkrytého nákladního vagonu. Na dně ještě pořád bylo uhlí nebo hlína. Jeli jsme z Buchenwaldu do Weimaru. Evakuovali nás před postupující západní armádou do koncentračního tábora Flossenbürg. Tam jsme byli asi čtrnáct dní a zase rozkaz a evakuace do Dachau. To jsme jeli asi půl dne a dál už to nešlo, protože koleje byly vybombardovaný. Tak vylézt a pěšky – transport smrti do Dachau. Už z těch vagonů hromada vězňů popadala, tak... Pak nás už vedl jeden esesák a jedna esesačka. Vedli nás po vesnicích a v jedné vesnici byla taková křižovatka, transport zahnul a dozorce byl kus před námi. My jsme hopli do baráku, že máme hlad, tak nám tam dali každému kousek chleba. Vyběhli jsme ven a dozorce tam nebyl, tak jsem skočil za zeď. Chtěl jsem utéct do jednoho statku, jenomže tam byly zavřený vrata, tak jsem se musel honem zařadit a pochodovali jsme k lesu.“
„V lese byl takový příkop a přes příkop byla velká halda narovnaných klád. Skočili jsme pod klády a poslouchali, jak přešli poslední vězni. Pak byl klid, tak jsem si říkal, že je to dobré. Ráno jsem vykoukl a vedle byl zalezlý nějaký Rusák. Říkal jsem mu, co budeme dělat? Prý se schováme někde do kostela a budeme čekat na konec války. Utekl se mnou jeden Cikán. Tak jsme se dohadovali. Řekl jsem, že se navečer sebereme a půjdeme na silnici a pryč. Už tam bombardovali, protože západní fronta už byla kousíček za Dunajem. Dobytek tam létal po poli. Tak jsme šli k lesu a před vesnicí byl ještě neosídlený poslední baráček. Přijdeme k tomu baráčku a tam v příkopě německý voják, a: 'Halt!' Chtěl po nás doklady a ptal se, kam jdeme. Ten Cikán uměl dobře německy, tak jsme mu toho napovídali. Voják nám říkal, že musíme jít po silnici, a ne po poli, že vypadáme jako partyzáni. Cikán mi ještě řekl, ať mu řeknu o cigaretu. Tak mi dal ještě po cigaretě. Tak jsme štrádovali po silnici, už tam bylo plno vojáků natažených po barákách. Přijdeme k prvnímu baráku a tam paní šila na šicím stroji, tak nám ušila českou vlaječku, kterou jsme si dali na rukáv a šli jsme zas po silnici, aby bylo vidět, že jsme cizinci – Češi.“
„V Buchenwaldu, tam vždycky ráno naházeli mrtvoly na dvoukolák, jaký měli kdysi cestáři. Nebo jsem viděl, jak někoho utloukli. Nejhorší to bylo na těch transportech. Když jsme šli do Flossenbürgu, tak jak někdo zůstal vzadu, už nemohl, tak ho střelili do hlavy. Kop do něj, do příkopu. Za námi šla parta nějakých vězňů a ti pak ty mrtvoly zakopávali po příkopech. My jsme šli pozadu a s námi šel jeden Ostravák a už nemohl. My jsme mu říkali: ,Pojď, musíš ještě jít. Zůstal za námi asi pět kroků, tak ho zastřelili. My jsme se ze všech sil snažili dostat honem dopředu, než se motat na konci. Říkám, z pěti tisíc nás do Flossenbürgu došlo dva tisíce sedm set.“
Jaroslav Vomočil se narodil 28. července 1927 v obci Desná (u Litomyšle). V roce 1944 ho protektorátní úřady povolaly na nástup do zaměstnání v muniční továrně v Poličce, kde pracoval při výrobě dělostřeleckých granátů. V září roku 1944 ho zatklo gestapo. Přesto, že nebyl členem žádné odbojové organizace, Němci ho bez soudu až do konce války drželi v nacistických věznicích a koncentračních táborech. Prošel věznicemi gestapa v Pardubicích a terezínské Malé pevnosti a koncentračními tábory Buchenwald a Flossenbürg. V dubnu 1945 šel pochod smrti z Buchenwaldu do Flossenbürgu, který údajně z pěti tisíc vězňů přežilo jen dva tisíce sedm set. Během dalšího pochodu smrti z Flossenbürgu do Dachau se mu podařilo uniknout a přežít. Stalo se tak nedaleko Straubingu 27. dubna 1945 v den, kdy měl Jaroslav Vomočil svátek. Po válce se přestěhoval do původně německé obce Žichlínek (něm. Sichelsdorf). Zemřel 26. 11. 2015 v Žichlínku.
