The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Vomočil (* 1927  †︎ 2015)

• narozen 28. července 1927 v obci Desná (u Litomyšle)

• v roce 1944 práce v muniční továrně v Poličce

• dne 22. září 1944 zatčen

• prošel věznicemi gestapa v Pardubicích a terezínské Malé pevnosti

• prošel koncentračními tábory Buchenwald a Flossenbürg

• účastník pochodu smrti v dubnu 1945 z Buchenwaldu do Flossenbürgu

• u města Straubing utekl z pochodu smrti z Flossenbürgu do Dachau

• zaměstnanec JZD Žichlínek

• zemřel v roce 2015

„Byla zavřená vrata, tak jsem se musel honem zařadit a pochodovali jsme k lesu,“ líčí Jaroslav Vomočil svůj první pokus o útěk z pochodu smrti.

Dodnes zná přesné datum dalšího a již úspěšného pokusu o útěk. Stalo se tak nedaleko Straubingu 27. dubna 1945 v den, kdy měl Jaroslav Vomočil svátek. Utekl s jedním Romem, jehož jméno si dnes již bohužel nepamatuje. „V lese byl takový příkop a přes příkop byla velká halda narovnaných klád. Skočili jsme pod klády a poslouchali, jak přešli poslední vězni. Pak byl klid, tak jsem si říkal, že je to dobré,“ vzpomíná Jaroslav Vomočil a dodává, že fronta již byla tak blízko, že krátce poté, nedaleko od nich, dopadl dělostřelecký granát. Rozhodli se pokračovat v cestě. „Dobytek tam létal po poli. Tak jsme šli k lesu a před vesnicí byl ještě neosídlený poslední baráček. Přijdeme k tomu baráčku a tam v příkopě německý voják a: ‘Halt!’ Chtěl po nás doklady a ptal se, kam jdeme. Ten Cikán uměl dobře německy, tak jsme mu toho napovídali. Voják nám říkal, že musíme jít po silnici, a ne po poli, že vypadáme jako partyzáni. Cikán mi ještě řekl, ať mu řeknu o cigaretu. Tak mi dal ještě po cigaretě. Tak jsme štrádovali po silnici, už tam bylo plno vojáků natažených po barákách. Přijdeme k prvnímu baráku a tam paní šila na šicím stroji, tak nám ušila českou vlaječku, kterou jsme si dali na rukáv, a šli jsme zas po silnici, aby bylo vidět, že jsme cizinci – Češi.“

Krátce nato kolem nich již projížděli američtí vojáci. Nikdo si jich nevšímal, a tak se na týden ubytovali v hospodářství starosty tamní vesnice, na jehož dvoře si poté američtí vojáci vybudovali polní kuchyni. V hospodářství pracoval český zaměstnanec, který po několika dnech oslabeného pamětníka i s Romem, s nímž utekl z pochodu smrti, odvezl do nemocnice v blízkém Straubingu.

 

Vlastní matka ho nepoznala

Po několika týdnech léčení zorganizoval Mezinárodní Červený kříž 1. června 1945 odvoz Jaroslava Vomočila do Prahy, odkud pak vlakem zamířil domů. „Přišel jsem k baráku, moje máti vyšla ven a nemohla mě poznat.“

Jako bývalý politický vězeň získal hospodářství v původně německé obci Žichlínek (něm. Sichelsdorf), kam se již 12. června 1945 nastěhoval. Rodiče si v Žichlínku našli hostinec, který si ale krátce poté vybral jeden ze zahraničních československých vojáků. Měl na něj tehdy přednostní právo, a tak se rodiče přestěhovali za pamětníkem na statek, k němuž náleželo šest hektarů polností. Rodiče pak přikoupili dalších pět hektarů a soukromě hospodařili. Jaroslava Vomočila povolali do povinné vojenské služby v Ostravě, kde se nakonec oženil a kde také zůstal. Rodiče mezitím byli nuceni vstoupit do JZD Žichlínek. První manželství pamětníkovi nevyšlo, a vrátil se tedy do Žichlínku, kde nastoupil do místního JZD a na různých pozicích v něm pracoval až do penze. V roce 1965 se oženil s Růženou Bráchovou.

Zemřel 26. 11. 2015 v Žichlínku.