„Dvě děti bydlely v jednom pokoji, my dva jsme bydleli v obývacím pokoji a v jednom pokoji byla dílna a schované rozmnožovací zařízení. Tak jsme to jednou za měsíc vždycky množili a vždycky přes noc. To byla fakt noční směna, to bylo jako rotačky za války, to jelo, to se fakt muselo stihnout. Ještě mu [manželovi] chodil pomáhat jeden kamarád a ten u toho párkrát usnul. A protože se střídali po dvou hodinách nebo tak nějak, a já jsem to pak setovala, já jsem to kompletovala na jednotlivé výtisky. A vždycky když usnul, tak ono se to občas seklo a třeba dvě hodiny se prošvihly. A on nad ránem musel odejít, aby tam nebyl; já nevím, jestli odcházel ve čtyři nebo v pět, a my jsme to pak museli… stalo se to dvakrát, ale byly to pak opravdu hodně dramatické situace, aby se to stihlo ráno do šesti, kdy můj muž dal výtisky do ruksaku a i s maketou, kterou dostal, to nesl jinam na Jižní Město, kde si to v nějakém bytě převzal Jan Ruml.“
„My jsme se přiblížili k hranicím [při cestě z Rakouska] a museli jsme otevřít kapotu od motoru, kapotu od kufru, a teď si ten přísný celník, nebo vlastně policista, to byla hraniční policie, vzal kožené rukavice… Já jsem se úplně osypala, to bylo jako když vidíte filmy z války, jak Hitler byl pořád v rukavicích, a mně to asociovalo prostě německé vojáky, protože já jsem ruské nikdy neviděla. Tohle mi to asociovalo. Vzal si rukavice a jenom tak pyšně chodil okolo kufru a nutil nás obsah kufru vyndat. Jednu věc po druhé… To bylo tak ponižující, to bylo tak strašně ponižující!“
„Přestěhovali jsme se do Michle o prázdninách, odjeli jsme do Bulharska, a když jsme byli v Bulharsku, tak nás přepadly vojska Varšavské smlouvy. A tenkrát jsem začala už procitat, začalo se ve mně budit, že něco nesedí, že něco není v pořádku. Co tady mají co dělat nějací Rusáci. Moji rodiče byli ve straně, ale s tímhle nikdy nesouhlasili. Ale zase, já jsem si říkala, jak to, že oni s tím nesouhlasí, oni nadávají, co se tady říká v televizi, že se v televizi lže, ale pořád si jedou… Ale když jsem se jich na to zeptala, říkali: ,My chceme, aby nám bylo dobře, neptej se nás na nic.‘ O tom se prostě moc nemluvilo. Ten osmašedesátý. My jsme byli v Bulharsku, teď jsme se jednadvacátého to dozvěděli, to jsme se dozvěděli rychle, protože jsme bydleli v nějaké rodině a ti nám okamžitě oznámili, co se děje s Československem – a naši hned… to začal oheň na střeše, a já jsem byla ráda, že se nevrátíme domů, já se prostě nechtěla vrátit. A to se ve mně začal probouzet ten rebel v tu chvíli. To je vlastně přesný moment toto.“
Alena Vondrášková se narodila 29. dubna 1957 v Praze Pavlovi a Marii Zradičkovým. Její rodiče byli komunisté s tím, že se s režimem sice neztotožňovali, ale členství ve straně považovali za nejsnadnější cestu pro bezproblémový život. S tím Alena už od dětství nesouhlasila. Říká, že rebel se v ní probudil již v srpnu 1968, kdy se na dovolené v Bulharsku rodina dozvěděla o přepadení Československa vojsky Varšavské smlouvy. Ač jí bylo teprve deset let, nechápala, proč rodiče nechtějí emigrovat. Celý život jí vadila přetvářka a lež; kvůli poměrům na vysoké škole ekonomické, kterou studovala, odešla již v prvním ročníku do zaměstnání. Tam ale nebyla situace o nic lepší, takže se na školu vrátila, ještě při studiu se provdala a narodil se jí syn. Po druhé mateřské dovolené nastoupila jako účetní a provozní v hotelu Juventus, který patřil Mezinárodnímu svazu studentstva. Zde se seznámila se svým druhým manželem Janem Vítkem, který přímo na pracovišti tajně tiskl ilegální Lidové noviny. Když se později vzali, tiskli noviny doma, vždy v noci, když děti spaly, a to až do sametové revoluce. Později se rodina přestěhovala do Myslkovic u Tábora, kde si manžel zařídil keramickou dílnu. Alena Vondrášková se věnovala především svým čtyřem dětem, ale také věcem veřejným. V Myslkovicích žila i v době natáčení (2021).
