The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Alena Vondrášková (* 1957)

• narodila se 29. dubna 1957 v Praze

• vystudovala Střední školu společného stravování v Praze 2 a Vysokou školu ekonomickou, obor cestovní ruch

• během studia krátce pracovala na Ministerstvu zahraničních věcí, po promoci v České tiskové kanceláři a v redakci časopisu 100+1

• v roce 1981 nastoupila jako účetní a provozní v hotelu Juventus, který patřil Mezinárodnímu svazu studentstva; zde později její druhý manžel Jiří Vítek tiskl ilegální Lidové noviny

• v letech 1988–1989 tiskli Lidové noviny ve svém bytě na Jižním Městě

• po revoluci se rodina přestěhovala do Myslkovic u Tábora

Když bylo Aleně Vondráškové jedenáct let, psal se rok 1968 a ona trávila dovolenou s rodiči v Bulharsku. Tam se dozvěděli o okupaci Československa a tam si poprvé uvědomila, že něco není v pořádku. Od té chvíle se vzepřela snahám rodičů, že je třeba se situaci přizpůsobit, a šla si svou cestou. Potkávala a podporovala lidi podobného smýšlení a nakonec se svým druhým manželem tiskli ve svém bytě ilegální Lidové noviny. Byla to doba velké nejistoty, ale dnes je ráda, že nepodlehla obavám a svým dílem přispěla ke konci totality.

Rodiče chtěli mít klid a výhody

Alena Vondrášková se narodila 29. dubna 1957 v Praze. Matka Marie Zradičková, rozená Kuželová, pocházela z Janova u Tábora. Babička z matčiny strany byla původem sudetská Němka, která již v jedenácti letech musela jít sloužit a v šestnácti se provdala za Čecha: „To byla nejnádhernější babička na světě, byla taková uondaná, upachtěná tím svým osudem. Děda byl invalidní legionář, v první světové válce přestal věřit v Boha a stal se z něj přesvědčený komunista, idealista. ‚Ti mají knížku a kradou, kudy chodí,‘ nadával později.“ V době druhé světové války si Němci udělali v domku matčiných rodičů velitelství a babičku tvrdě napadali za to, že má za muže Čecha a děti se neučí německy. Na konci války se situace obrátila, velitelství převzali Rusové a babičku chtěli popravit. K tomu naštěstí díky svědectví sousedů nedošlo.

Otec Pavel Zradička pocházel z Poděbradska, ale později rodina žila v Praze-Karlíně, kde rodiče správcovali. V době narození Aleny Vondráškové bydleli rodiče právě tady u babičky; ta v domě žila až do svých 95 let, kdy zemřela v době evakuace Karlína při povodních v roce 2002. Rodina jejího syna ale v bytě dlouho nezůstala. Oba rodiče byli v komunistické straně s vidinou toho, že jim to přinese výhody, a tak se také dělo. Otec, který byl knihař, získal práci na ministerstvu vnitra, a to jim brzy zajistilo i byt v Kobylisích: „Říkalo se tomu vojenské sídliště, ale já jsem tam samozřejmě jako malé dítě žádné vojáky nevnímala.“

Matka, zdravotní sestra, nastoupila kvůli vyššímu platu do vězeňské nemocnice, která spadala pod ministerstvo spravedlnosti. Na obou pracovištích tak byl nad zaměstnanci extrémní dohled. Aleně se narodila o dva roky mladší sestra Hana, která neměla tak vzpurnou povahu, do rodiny lépe zapadla a respektovala, že rodiče chtějí přizpůsobivost, nikoli otázky. S Alenou to ale bylo jiné, nechtěla se smířit s všudypřítomnou lží: „Máma ani táta nebyli ve straně z přesvědčení, byli tam proto, že se tak měli líp. V televizi se pořád lhalo, a když jsem to poslouchala, říkala jsem si, že rodiče doma nadávají, jak se lže, ale nakonec s nimi jdou. Já jsem tohle prostě nechápala. A když jsem se zeptala, tak matka řekla: ‚Drž hubu a krok a budeš mít klid.‘ Dál o tom mluvit nechtěla. Byla jsem černá ovce, šla jsem do toho tvrdě a moji rodiče asi od svého dítěte nečekali takové otázky.“ 

V srpnu 1968 se ve mně probudil rebel

V létě 1968 se rodina opět stěhovala do většího bytu v Michli. Potom odjeli na dovolenou do Bulharska. A právě tam se dozvěděli o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Alena, tehdy jedenáctiletá holčička, ale už tušila, že něco není v pořádku: „Bydleli jsme v nějaké rodině a ti nám okamžitě oznámili, co se děje s Československem. A já jsem byla ráda, že se nevrátíme domů. Já se prostě nechtěla vrátit. To je přesný moment, kdy se ve mně začal probouzet rebel. Vraceli jsme se přes Jugoslávii v šílených kolonách a chodili nás zdravit lidé z dalších aut, i Američané, podávali nám ruku a říkali: ‚Vy jste ti hrdinové.‘ A já jsem si myslela, jací hrdinové. A nechápala jsem rodiče, jak to, že se vracejí. Nějak jsme se dostali do uprchlického tábora Traiskirchenu u Vídně a tam nás Červený kříž přijal jako uprchlíky. Zůstali jsme asi dvě noci, ukázali nám Vídeň, to se mi strašně líbilo a v duchu jsem si říkala: ‚Tak tady budeme, je to tu moc hezké.‘ Ale my jsme tam samozřejmě nezůstali, my se vrátili domů.“ Doma se jí rodiče snažili vysvětlit, že se do Československa vrátili kvůli prarodičům. V září potom Alena nastoupila do ozdravovny, kde napsala slohovou práci o svém prázdninovém zážitku; tehdy to bylo ještě dobře přijato. Později na základní škole zažila učitelku, která udávala kolegy, ale i takovou, která si nechala říkat „paní učitelka“ a která ji naučila mít ráda matematiku.

Přála jsem si, aby si Chartu 77 mohl přečíst každý

Alena chtěla studovat, ale nebyla vyhraněná žádným konkrétním směrem. Hotelovou školu si nakonec vybrala proto, že se na ni přihlásila kamarádka. Stejně jako na základní škole, i na střední potkala učitele, kteří ji pozitivně ovlivnili. Měla štěstí na třídní učitelku i na učitelku češtiny: „Češtinářka se nestyděla naučit nás Otčenáš nebo učit o Bibli jako o základu literatury.“ To samozřejmě z rodiny neznala. Dlouho se bránila vstupu do SSM, kam se automaticky hlásili všichni spolužáci. Nakonec tam na naléhání otce přece jen vstoupila, ale schůzím se vyhýbala. Později se jí podařilo se z členství vyvázat: „Na vysoké škole, když jsem byla těhotná, jsem z toho záměrně vyšuměla. A to jsem se sebou byla spokojená, protože ono jen tak vyšumět nešlo.“ Vybrala si vysokou školu ekonomickou, obor ekonomika služeb a cestovního ruchu. Brzy ale zjistila, že je tam mnoho socialisticky kovaných lidí, a tak studium přerušila a šla pracovat na ministerstvo zahraničních věcí. V té době se jí od přátel dostala do ruky i Charta 77. Se vším souhlasila a snažila se ji dát přečíst i rodičům, kteří to odmítli: „Ti, co si Chartu chtěli přečíst, si ji sehnali, a ti, co chtěli mít klid, to prostě raději nečetli.“

Na vysokou školu se nakonec Alena vrátila, protože v zaměstnání vnímala ještě větší deziluzi: „Ve škole se musíte alespoň učit, v práci se nedělalo nic. To nebylo pro mě.“ Bavila ji matematika, statistika i jazyky: „Nevadila mi ani ruština, jako jazyk mi šla. Víc mi dnes vadí ruské nápisy.“ Prakticky od dětství Alena nepřestala přemýšlet o emigraci: „O emigraci jsem uvažovala stále, ale nikdy jsem nesebrala dost odvahy.“ Když se v Praze spřátelila s někým ze Západu, neváhala ho pozvat domů. Vždycky z toho ale byla velká rozepře, rodiče se takové návštěvy báli: „Přesvědčovali mě, že jim to nesmím dělat, že je vyhodí z práce. Což by se asi opravdu stalo, každý styk s člověkem ze Západu měli nahlásit.“ Alena ale rebelovala dál. Zjistila, že i v domě v Michli bydlí rodina chartistů, kteří jí poradili, aby nechodila k volbám: „Pro mě to bylo úplně dokonalé. Najednou mi někdo řekl, že mám právo nejít k volbám, že tam chodím dobrovolně. Díky nim jsem k volbám ke konci totality už nechodila.“ Zároveň si uvědomuje, že v Praze byla v tomto situace jednodušší, byla větší pravděpodobnost, že si toho nikdo ani nevšimne.

Nakonec se Alena ještě na vysoké škole v roce 1979 provdala a v témže roce se jí narodil syn Petr. Manžel Pavel Vondrášek tehdy studoval ČVUT, podporovali je rodiče, bydleli u tchána v bytě na Vinohradech. Rodina manžela byla silně protikomunistická. Tchán, architekt, byl na začátku 60. let 20. století zavřený, pak jej rehabilitovali. V době jejich manželství působil jako vedoucí odboru pro urbanizaci a díky tomu mohl sehnat tzv. příslib potřebný k vycestování na Západ. A tak se mohla Alena se svým manželem v roce 1980 podívat do Rakouska. Maličký syn musel zůstat jako záruka doma. Později jela ještě jednou sama. Návraty s ponižujícími prohlídkami na hranicích byly frustrující: „Návrat domů byla hrůza. Ten přísný celník si vzal kožené rukavice, bylo to jako když vidíte filmy z války, Hitler byl také pořád v rukavicích… já jsem se úplně osypala. Takže si vzal rukavice, pyšně chodil okolo auta a nutil nás vyndat obsah kufru, jednu věc po druhé. To bylo tak ponižující! Byla to strašná deziluze, návrat do vězení.“

Hrozily nám ty největší postihy

Po ukončení školy nastoupila jako písařka na Městském výboru Českého svazu bytových družstev v Praze, ale opět nemohla najít společnou řeč se stranickou vedoucí ani s ředitelem, a tak raději odešla ve zkušební době. Do další mateřské dovolené v roce 1983, kdy se narodil syn Štěpán, zakotvila v ČTK, v archivu časopisu 100+1, kde se přes velký počet straníků alespoň pracovalo. Druhou mateřskou dovolenou si užívala, i když už tehdy bylo jasné, že manželství nevydrží. Měla v té době blízkou kamarádku, o které se mnohem později dozvěděla, že je věřící. Byl to pro ni důležitý moment svědectví o smysluplném životě. Po mateřské dovolené začala pracovat jako účetní a provozní v hotelu Juventus, který patřil Mezinárodnímu svazu studentstva. A zde se seznámila s druhým manželem Janem Vítkem, který působil jako její metodický poradce. Postupně pochopil, že může být vůči ní otevřený a věci pojmenovávat pravými jmény, i když se pohybovali na území, kde mnozí zaměstnanci byli agenty Státní bezpečnosti. Na jaře 1988 se Alena se syny přestěhovala na Jižní Město a tam s nimi začal žít i budoucí manžel, se kterým se vzali v dubnu 1988. V té době již v práci tajně tiskl Lidové noviny: „Manžel tiskl Lidové noviny v tom nejkomunističtějším úřadě na světě. Pod svícnem byla největší tma. Vždy tam udělal pár výtisků a množilo se to dál. Komunistická organizace měla dobré množící zařízení, které nikde jinde nebylo.“ Později začali ve větším tisknout doma na cyklostylu z Anglie. To probíhalo jednou za měsíc, vždy v noci, když děti usnuly: „V jednom pokoji bydlely děti, my jsme byli v obýváku a v posledním pokoji byla keramická dílna a schované rozmnožovací zařízení. Manželovi pomáhal kamarád, střídali se po dvou hodinách. Já jsem to pak kompletovala na jednotlivé výtisky.“

Když na jaře roku 1989 čekala Alena Vondrášková třetí dítě, byla na rizikovém těhotenství a začala mít strach z vyzrazení: „Byla jsem spokojená s tím odbojem, jaký tam vedeme, jenomže pak jsem otěhotněla, nebylo mi dobře a začala jsem se bát. Hrozily nám ty největší postihy a cítila jsem se ohrožená. Nakonec jsme to i s rizikovým těhotenstvím dotáhli až do konce, i když mi bylo často zle. Teď jsem ráda, že jsme to neodmítli.“ Neváhali ani podepsat prohlášení Několik vět. Po zatčení Rudolfa Zemana a Jana Rumla v říjnu 1989 se rozhodlo, že se tiskárna odveze do manželovy keramické dílny v Kobylisích. Tak vydrželi tisknout až do sametové revoluce.

Doba rizikového těhotenství přinesla do Alenina života ještě jeden nečekaný obrat: „Tak si ležím a vidím v knihovně Bibli. Říkám si, je to tlusté, ale vzpomněla jsem si na učitelku češtiny na střední škole a Bibli jsem si otevřela. Nejdříve to byla hrůza. Nepochopitelné formulace a nepochopitelné věty mě ale začaly přitahovat a požádala jsem manžela, jestli by mi to uměl vysvětlit. A teprve tehdy jsem se dozvěděla, že i můj muž je věřící. Do té doby o tom nikdy nemluvil. Rodiče byli typičtí neznabozi a jako neznaboha mě také vedli. Já jsem je překvapila, když jsem ve třiceti konvertovala. Pořád jsem pro rodiče byla samé překvapení.“ Tohle setkání s vírou jí zcela změnilo život. Syna Filipa, který se narodil v květnu 1989, již nechali rodiče tajně pokřtít. Starší synové se křtili už ve svobodné zemi na jaře 1990, předtím je vyučovala náboženství řádová sestra, která do rodiny tajně docházela.

Lidé by se stále měli zajímat, co je pravda

Událostí kolem 17. listopadu 1989 se Alena jako maminka malého dítěte na rozdíl od manžela aktivně neúčastnila, na Letné ale nechyběla: „Na Letné cinkali klíči lidé, kteří by ještě před měsícem cinkat nešli. Byla to nádhera, nadšení, lidé se semkli.“ Alena vzpomíná i na silvestrovskou oslavu svobody v kulturním domě na Smíchově, na kterou dostali pozvání od Václava Havla. Rodiče Aleny naopak v té době prožívali strach, otec dokonce dostal infarkt. Jan Vítek mohl jít pracovat jako náměstek ministra informatiky, ale nabídku odmítl; zvolil si keramiku, kterou začal vyrábět už před revolucí. To byl také jeden z impulzů, proč zrekonstruovali statek v Myslkovicích u Tábora, kde od roku 1992 žijí. Manžel si zde zařídil keramickou dílnu a v roce 1995 se Vondráškovým v Myslkovicích narodila ještě dcera Ema. Alena se od té doby věnovala především rodině. Zpočátku se pokoušela najít si v okolí zaměstnání, ale neuspěla. Nepodařilo se jí ani úplně zapadnout mezi místní obyvatele, kteří i po letech cítí předsudky k lidem, kteří se přistěhovali z města. Starší děti si těžko hledaly kamarády a dnes ve vesnici zůstal jen nejmladší syn Filip, který se věnuje s otcem keramice.

Současný stav ve společnosti pamětnici trápí. Poukazuje na nekultivovaný ateismus, xenofobní nálady a stále malý respekt k lidem s postižením i těm, kteří se o jejich potřeby starají. Trápí ji i lhostejnost k životnímu prostředí, stromům, vodě. Sama se snažila zabránit kácení stromořadí v místě bydliště, ale přineslo jí to jen další nepřátele. Posilou v tomto často nerovném boji jí je hlavně víra a také skvělí lidé, které ve společenství věřících poznala. Stále cítí vděčnost za to, že máme svobodu, ale zároveň vnímá, jak je křehká: „Lidé by na to neměli zapomínat. Stejně jako by se měli zajímat o to, co je pravda, vážit slova. To vše začíná již výchovou, rodiče nemůžou lhát. A škola musí učit děti kriticky přemýšlet a spolupracovat, ne mezi sebou stále soutěžit, jak tomu na většině škol je. Snažit se zaujmout je v dějepise, pravdivě učit především novodobé dějiny a v občanské nauce vychovávat správného občana i klást důraz na životní prostředí. V dobré výchově dětí je naděje do budoucnosti.“