„S cenzurou jsem se setkal jednou, to bylo ve filmu Pane, vy jste vdova, kde jsem si mimo scénář přidal jednu scénu, kde hráli Sovák s Janžurovou ping pong. Jako všichni Češi, kteří prožili nějaké rekreace ROH, tak bezvadně hráli ping pong. Sovák přitom začal vymýšlet, jak se má demokraticky vládnout. Jak má vypadat demokratická vláda. To bylo v době, kdy o demokracii nemohlo být ani řeči. I když jsme se v jednu dobu také jmenovali Lidově-demokratická republika Československá (sic), o demokracii nebylo ani potuchy. Oni tak bezvadně hráli ping pong, že tyhle řeči si na fleku vymýšleli. Sovák, který hrál krále, mluvil o demokratických zemích, kde je království, ale král je podřízen parlamentu. Respektive parlament hlídá krále, aby moc nedivočil. A oni dokázali po celou tu dobu udržet míček nad stolem. A já jsem musel celou tuhle scénu vystřihnout. Já jsem říkal, že ji nevystřihnu, že to je docela trefné, že Sovák tam mluví o tom, že království je v Belgii, v Norsku, Švédsku, v Holandsku, všude byli králové, všude byla království, a přitom to byly demokratické režimy. To ale vzbudilo nelibost, tak mi řekli, že to mám vyndat. Já jsem říkal, že není důvod, že je to legrace. Sovák je ohromně vtipný a Janžurová mu neméně vtipně odpovídá. A oni mi řekli: 'V tom filmu to nebude'. A tím to skončilo.”
„Bylo to o tom, že na někoho, kdo má kamsi vyjet, přišla direktiva, že se nemá objevovat na obrazovce nebo ve filmu. Byla to samozřejmě nějaká pomluva, ale když se to o někom rozneslo, opravdu pak ostatní byli více opatrní a říkali: 'Kdepak, ten nesmí na obrazovku, ten nesmí na plátno.' Tak jsme si z toho vystřelili, udělali jsme si z toho srandu, že někdo má někam jet, ale vždycky někdo přijde a řekne: 'Poslyš, ale támhleten vysoce postavený člověk o něm řekl něco, tak snad raději aby nikam nejezdil.‘ Ale dotyčný už byl na cestě na letiště, tak za ním honem poslali auto a doslova než vstoupil do letadla, tak ho bafli a odtáhli a odvedli zpátky. A to se opakovalo několikrát. Prostě to byla fraška. Našel jsem na to výborné herce. Hráli tam Zdeněk Dítě, Vlastík Brodský, Miloš Kopecký, Jiřina Bohdalová a další. Jenomže v době, kdy jsem s tím filmem dělal státnice, najednou v Maďarsku začalo takzvané povstání. Upřímně řečeno, bylo to až tak, že tam začali věšet komunisty na lucerny a bylo to velice vážné. A kantoři, kteří byli v komisi, která měla státnici se mnou udělat, vesměs to byli partajníci a začali být strašně opatrní. A já jsem pak s tím filmem, který dopadl velice dobře, málem neudělal státnici. Byla to doopravdy dost ostrá satira na ty poměry, o kterých jsem už mluvil.“
„V noci na 21. srpen 1968 mi volal kamarád a ptal se mě, co se děje na letišti. Bydlel jsem totiž poblíž. Podíval jsem se z balkónu a nad Ořechovkou jsem viděl, jak tam prolítlo jedno obrovské tmavé letadlo, druhé tmavé obrovské letadlo... ona ta letadla nesvítila... pak třetí letadlo. Běžel jsem k telefonu a kamarádovi jsem řekl, že to vypadá, že v tom jsou obrovská nákladní auta. Měl jsem pocit, že je znám z výstavy letadel a že jsou to ruské antonovy. Proti světlejšímu nebi jsem rozeznával tvary těch letadel. Něco se muselo dít. Položil jsem telefon, přes pyžamo jsem si hodil baloňák, vyšel jsem ven a došel na Leninovu třídu, dnešní Evropskou, a najednou od letiště se blížilo jediné auto, jinak nikde nikdo. Byla to taxikářská volha, a když mě řidič viděl na chodníku, tak zpomalil, stáhl okýnko a zařval: 'Obsazují nás Rusáci!' A jel dál, rozšiřovat to po Praze.“
„Nás jako studenty hrozně štvalo, že jsme zavření v republice a nikam se nemůže jezdit. To nás hrozně dmulo. Stýkali jsme se třeba s polskými studenty z polské filmové školy a i z jiných filmových škol, a ti si jezdili po světě, jak chtěli, a my jsme byli zavření doma. Výjimečně jsme mohli do Maďarska a NDR. Ani do té Jugoslávie jsme nemohli. To bylo zase jen na nějaké zvláštní povolení, že si člověk musel vyběhat nějaký pas. Pro jistotu místo zeleného pasu vymysleli do Jugoslávie šedý pas. Prostě to bylo strašně komplikované. Nás to hrozně štvalo, protože, jak říkám, ostatní studenti si jezdili po světě, jak chtěli, byli se podívat i v Hollywoodu. A přitom byli taky z takzvaných socialistických zemí. Jenže měli daleko volnější poměry. Možná proto, že Poláků je více, a tak jim tolik nevadilo, když nějací utekli a počet obyvatelstva se snížil. U nás to vadilo, kdyby z deseti, patnácti milionů polovina utekla, tak by se republika vyprázdnila. No tak protože nás tohle štvalo, začali jsme na to téma psát příběh, který se jmenoval Direktiva.“
„Když jsem se dověděl, že nás obsazují Rusové, můj první popud byl, že jsem sedl do auta a jel jsem na Barrandov. Protože jsem si říkal, že by to mohl být průšvih. Tehdy totiž na Barrandově točili Američané film Most u Remagenu a přivezli tam tři nebo čtyři americké shermany, tedy americké tanky, které potřebovali do scény, která se točila na mostě v Davli. Ten most v Davli byl stejný jako ten v Remagenu a bylo pro ně levnější točit to u nás, než v Německu. Takže se nastěhovali k nám a já jsem věděl, že tam ty tanky stojí, a kdyby se to někdo dověděl, Rusové to nepochopí. A taky že se dostali na Barrandov a okamžitě toho sovětská propaganda využila. Rozhlašovali, že se tady chystá kontrarevoluce a obsazení socialistického Československa americkou armádou. Ještě navíc našli ve sklepě zbraně barrandovské Lidové milice. Milicionáři tam měli naskládané samopaly, což Sověti taky zneužili k propagandě. Že prý tam byly ukryté sklady zbraní. A navíc ty americké tanky.“
„To bylo v roce 1939. Měli jsme s oddílem Vlčata tábor v Brdech. Přijel tam vojenský německý automobil, vystoupil důstojník, ukázal na stožár, museli jsme dát vlajku dolů a do 24 hodin vyklidit tábor. Běželo se někam k telefonu svolat tatínky, kteří měli auta, aby přijeli a rozvozili nás a sehnali odvoz, protože jsme museli ten tábor do pár hodin vyklidit. Tak to bylo první zrušení skautingu a druhé přišlo v roce 1948, kdy nám řekli, že skauting je zrušený a rozdali nám přihlášky do SČM, tedy Svazu české mládeže (sic), nebo jak se to zpočátku jmenovalo.“
Václav Vorlíček se narodil 6. března 1930 v Praze do rodiny šéfa penzijního ústavu. Rodiče vedli Václava i jeho starší sestru k demokratickému smýšlení a kulturním zájmům. Před válkou Václav navštěvoval skautský oddíl Vlčata a v roce 1939 byl svědkem zrušení tábora na základě nacistického nařízení. Za války navštěvoval základní školu v Botičské ulici a gymnázium v Dušní. Zažil bombardování Prahy dne 14. února 1945, květnové osvobození i obnovu skautského vodáckého oddílu bezprostředně po válce. V říjnu 1945 podlehla jeho maminka rakovině jícnu a Václav se s její smrtí těžce vyrovnával. V roce 1947 poprvé přičichl k filmu při natáčení snímku Na dobré stopě, který natočil Jiří Mach s vodáckým oddílem na jejich skautském táboře. Po maturitě v roce 1950 se přihlásil na FAMU, na niž se dostal na druhý pokus, po roční praxi ve Filmovém studiu Barrandov. FAMU absolvoval v roce 1957 politickou satirou Direktiva, kvůli jejíž provokativnosti málem neprošel. Poté se vrátil na Barrandov, kde se specializoval jako režisér dětských filmů. Jeho prvním mezinárodním úspěchem byl film Kdo chce zabít Jessii, který v roce 1966 natočil ve spolupráci s Milošem Macourkem. Ředitel Filmového studia Barrandov ho v roce 1970 nechal projít prověrkami, aby mohl pokračovat v práci. Své členství v KSČ (od konce 50. let) považoval za formalitu, aby mohl pracovat. Jeho prioritou byla tvorba a komediální žánr bez ideových poselství. Za normalizace patřil mezi nejvytíženější režiséry a v 80. letech o jeho tvorbu projevila zájem také západoněmecká televizní produkce, díky níž zrealizoval tři úspěšné dětské seriály. V roce 1952 se oženil s výtvarnicí Sofií Vukolovou, dcerou ruských emigrantů, s níž měl dvě dcery. Václav Vorlíček zemřel 5. února roku 2019.
