Eva Vorlíčková

„Já jsem vlastně měla i ten východ přímo do Žitné ulice. Před tím vchodem chodil furt takovej pán v dlouhým kabátu. Nabyli jsme dojmu, že po mně jdou, že je to nějakej estébák. A bylo to v době, kdy jsem měla obrovskou tašku připravenejch materiálů. A říkala jsem si, tak je to v čudu, to je škoda práce, jestli to mám teďka vynýst, a jak to mám teda udělat. A dokonce i ekonomický náměstek už potom věděl, co já tam dělám, tak mi vždycky říkal: ‚Dneska si dávejte bacha, už ho tam máte zase.‘ Tak jsem furt vymýšlela, že to musím dostat ven, tak jsem tenkrát do toho zapojila moji kamarádku, která pracovala v účtárně v Knize. Zavolala jsem Květě. ‚Květo, pojď sem, potřebuju odnést tuhle tašku. Já teď vyjdu ven, půjdu doprava nahoru a ty půjdeš doleva.‘ Bylo to domluvený u Dany Němcové a tam si to někdo přebere. Já jsem vyšla ven, on za mnou a Květa to takhle odnesla. Takže jsme to zachránily.“

„Dvaadvacátého listopadu sedmdesát osm, právě v tom druháku, mi zemřela máma, což mi bylo šestnáct a půl. Nejdrsnější na tom bylo, že už v lednu uspořádala naše soudružka ředitelka besedu s místním kronikářem. Přišel do naší třídy, začal mluvit o historii a pak to přivedl na to, že Ledeč ovládali jenom ty továrníci a vykořisťovatelé, ale že je to docela fajn, že už začali vymírat. A to teda musím říct, klobouk dolů mým spolužákům, všichni jsme se zdvihli a odešli jsme ze třídy.“

„V takovým pětasedmdesátým, když už to s ní [matkou] vypadalo opravdu blbě, protože ta její rakovina se vracela asi osm let. První operace byla, když mi bylo osm let. Pak to bylo chvíli dobrý, a pak se to začalo vracet. Pokorně žádala, aby se mohla ještě naposledy vidět s tím svým bratrem, kterého milovala. Bylo jí to dovoleno, dostala výjezdní doložku, jak to tenkrát bylo. Nicméně pár dní před odjezdem u nás zastavilo černý auto a vystoupili dva pánové. Máma se s nima zavřela, po hodině oni odjeli, ona plakala a nikam nejela. Byli to estébáci, kteří jí řekli: ‚My vás pustíme, ale musíte nám přivézt informace na tyhle lidi.‘ Máma řekla, že na nikoho nic v Anglii špionit nebude. Takže nikam nejela. A to je taky jedna z věcí, kterou teda tomu bolševikovi neodpustím. Ani trochu lidskosti v tý jejich ideologii není.“

„Máma se probudila ten den ve čtyři ráno, jednadvacátého, začala třást s mým tátou a říkala mu: ‚Zdeníku, Zdeníku, probuď se, já jsem měla strašnej sen, já jsem měla hroznej sen.‘ Táta říkal: ‚Prosím tě, lehni si a spi.‘ – ‚Ne, Zdeníku, obsazujou nás Rusáci.‘ Táta říkal: ‚Prosím tě, takovej nesmysl.‘ Za hodinu mu to nedalo, pustil rozhlas a zjistil, že nás obsazujou Rusáci.“