The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vasilia Vorobčuková (* 1922  †︎ 2019)

• narodila se 7. května 1922 v obci Jasiňa na Podkarpatské Rusi v tehdejším Československu

• 1940 – s manželem ilegálně přešla do Sovětského svazu

• byla zatčena, vězněna ve Vorochtě, Poltavě a Charkově

• odsoudili ji na tři roky

• konec 1940–1943 – vězněna v kazašské Karagandě a Džambulu

• 1943 propuštěna

• 9. srpna 1944 vstoupila v Kamenci Podolském do 1. československého armádního sboru

• sloužila jako obsluha radioroty, 1. brigáda

• zúčastnila se Karpatsko-dukelské operace a dalších osvobozovacích bojů na území Československa

• po válce se usadila v Československu

• pracovala jako prodavačka, v jídelně a v pivnici

„Správný“ život na Podkarpatské Rusi

Vasilina Vorobčuková se narodila 7. května 1922 v obci Jasiňa u Rachova na Podkarpatské Rusi. Jednalo se o jednu z největších obcí na Zakarpatí a paní Vasilina na ni vzpomíná jenom v pozitivním světle: „Za první republiky se říkalo: Od Jasini do Aše je republika naše. Ale teď je to bohužel všechno špatný.“

„A jaké tam bylo dětství?“ zní otázka redaktora.

„Krásné jsem měla dětství a celý život mám krásný. I tady. Všude je Pánbůh se mnou.“

Život na Podkarpatské Rusi však nebyl tak idylický, jak Vasilina Vorobčuková vzpomíná. Jednalo se o jednu z nejchudších částí Československa a obyvatelé se takřka výlučně věnovali práci na hospodářství, protože se s výjimkou měst jako Mukačevo, Volové, Užhorod ad. jednalo spíše o zemědělský kraj. Tatínek Fedor měl poměrně těžkou práci v lese, kde sekal dříví a následně ho svážel po řece Tise. Maminka pracovala na tkalcovském stavu: „Měli jsme dobrý příjem. Kdo se činil, tak bídu neměl, jak se říká. Když jsem chodila, tak jsem tam neviděla nějakou bídu. Možná bída byla, když on a ona chlastali.“

Vasilina Vorobčuková měla starší sestru, která však byla napůl nevlastní. Maminka totiž měla dceru, ale maminčin muž padl v první světové válce, a tak si našla tatínka pamětnice. Paní Vasilina docházela do obecné školy a poté přešla na vyšší školu.

Odchod do vysněného Sovětského svazu

To už však přišel rozpad Československa a s ním v březnu 1939 obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem. Noví vládci ihned začali zavádět polovojenské oddíly Levente složené z místních chlapců, a jelikož se život pod maďarskou nadvládou stával stále nesnesitelnějším, mnoho mladých lidí utíkalo do Sovětského svazu za svobodou. Doufali, že zde budou moci dostudovat nebo si najít práci. Realita však byla jiná. Obyvatelé Podkarpatské Rusi neměli pravdivé informace o životě ve stalinistickém Rusku.

V roce 1939 se pamětnice vdala. Manžel Jura pracoval v lese a pomáhal místnímu Židovi. Následující rok se oba vydali do Sovětského svazu a Vasilina Vorobčuková přiznává, že celý útěk vymyslela ona: „Já jsem tak bájila, já jsem myslela, že jsou bohové nebo co. Když jsem ráno vstala, tak jsem jenom koukala. Už byli blízko k nám. Představte si, vždycky se mi zdálo, že jsem tam utekla, a byla tam černá jáma a kostel ve tmě. Takové nehezké. Ale víte, já jsem tomu nerozuměla, protože jsem byla do nich fanatik. Hloupá holka.“

„Tak jsme přešli přes les do bývalého Polska, do kopečka, a najednou nás zastavila pohraniční stráž. My jsme k nim utíkali a oni k nám byli nedůvěřiví. V každém viděli nepřítele, když to byl cizák. Tak se nás vyptávali a my jsme jim dávali cigarety.“

Ještě nedocházelo ke tvrdým výslechům, pohraniční stráž se pouze ptala na základní věci. Utečenci sice prý zmiňovali, jak jim v Maďarsku bylo zle, ale jak pamětnice dodává, s ohledem na další události jim v Maďarsku tak zle nebylo. Pohraničníci poté vystřelili do vzduchu a ke skupině utečenců přijeli na koni jiní vojáci. Přišel další výslech a následně byla celá skupina utečenců odvezena do Vorochty.

V sovětských vězeních

Zde byli zavřeni v jedné místní vile: „Každou chvilku jsem slyšela, jak ve dveřích kukátko cvakalo. Ten, co měl službu na chodbě, se koukal, pořád se na nás díval. A otevřel dveře, podíval se, dlouhá chodba, nikdo nikde nebyl, a povídá: ‚Jak to, že naříkáte, že jste se měli tak špatně? Vždyť jste tak hezky oblečení. U vás jsou tak hezké obleky. A takové cigarety.‘ Od nás odešli všichni jako civilizovaní, a tak nás měli za špiony.“

Poté skupinu vězňů převezli do Poltavy, kde byla Vasilina Vorobčuková odsouzena na tři roky, stejně jako ostatní. Nakonec odsouzené přepravili do Charkova a dále vlakem až do daleké kazašské Karagandy. Někteří sovětští dozorci je prý litovali, ale nesměli to dávat najevo. Manžel byl od pamětnice odloučen. Spolu se znovu setkali až během frontových bojů v armádním sboru.

Věznění v sovětských gulazích

Vasilina Vorobčuková poté v kazašské Karagandě pracovala na poli: „V kriminálu byly ruce a nohy takové jemné, a když jsme šli na pole a tam jsme trhali, něco jsme pleli, a plevel byl jako dráty, tak jsem měla takové krvavé mozoly jako švestky. Tak jsem pak šla za zdravotní sestrou.“

Koncem roku 1942 byla převezena do Džambulu nedaleko Kyrgyzstánu, kde také pracovala na poli. Odchod odsud byl ale radostnější: „Ta moje holka – taky z Podkarpatska – zůstala na stanici, kde jsme byli v lágru, vždycky nějaká zůstala, tak mi běžela naproti: ‚Jé, Vasilinko, my už jsme svobodní.‘ Přišlo, že jdeme.“

Do Kamence Podolského za armádou

V roce 1943 přišel do Džambulu lékař z československé armády, který se osobně znal s manželem Vasiliny Vorobčukové, a nabídl jí vstup do armády. Pamětnice však byla podvyživená, a tak se s ním domluvila na pozdějším odvodu. K vojákům se přidala až po bojích u Sokolova a Kyjeva. Do 1. československého armádního sboru nastoupila 9. srpna 1944 v Kamenci Podolském.

Výcvik prodělala v Sadagaře: „Ráno hned vztyk. Všechno jsme měli nové a takové zavináčky, ty byly tvrdé. Obuli jsme jednu nohu a už jsme museli vyrukovat. Když jsme vyšli, tak jedna měla nohu v botě a druhou botu v rukou. Kluci se řehtali a váleli se z nás po zemi: ‚To vyhrajeme válku. Když to uvidí Němec, tak uteče bez střely.‘ Druhý den jsem vstávala před budíčkem, abych se stihla obléct.“

Vasilina Vorobčuková byla zařazena k obsluze ruských vojenských radiostanic. Vzpomíná, že číslice do padesáti mohla dobře chytat, ovšem s chybami. Ke své výbavě měla také pušku. Manžel sloužil u zásobování.

Osvobozování Československa

Pamětnice sloužila v radiorotě 1. brigády. Spolu s ní pracovaly ještě dvě kamarádky a také dva Židé: „To si pamatuji, že když bombardovali, tak Židé utekli. Byli v baráku, tam byla velká síň, v síni byla pilnice a příklop se zvedal nahoru. Oni ze strachu na příklopu stáli a nemohli příklop zvednout, protože na něm stáli. A jeden na druhého: ‚Odejdi od toho.‘ My se tak smáli. Já se ani nebála, já jsem ani nevěděla, že to může spadnout.“

V jiném případě měl jeden z nich jít během Karpatsko-dukelské operace na kótu: „Tak se roznemohl. Já jsem zrovna měla volno a byla jsem oblečená ne v kalhotách, ale sukni jsem si vzala. Měla jsem sukni jako vycházkové oblečení. Tak mě vzal velitel, který k tomu byl, sedli jsme do obrňáku, vystupovali jsme a vím, že jsme šli do kopce. A tam byl generál Svoboda. (...) Když jsem tam šla, tak si pamatuji, že jsme přišli z lesa na kopec a kluci dávali anténu na strom, abychom to slyšeli. Nevím, s kým jsme se měli spojit. A hned jsme do té antény dostali ránu. Nás tam zpozorovali. Tak jsme nenavázali spoj.“

Vasilina Vorobčuková při vzpomínce na osvobozování Československa dále uvádí, že v Levoči místní lidé nechtěli nic poskytnout a nechtěli ani pomáhat. Někteří Slováci je sice přijímali, ale prý možná jenom ze strachu. Na Moravě prý byla úplně jiná situace, vojáci byli vítáni a místní jim snášeli modré z nebe.

Ve Stráži pod Ralskem

Po válce se Vasilina Vorobčuková usadila s manželem na statku ve Stráži pod Ralskem a společně pracovali na soukromém hospodářství. Manžel poté onemocněl na vředy a po vyléčení dostal invalidní důchod. Pamětnice tak pracovala sama a byla zaměstnána jako prodavačka v obchodě a v jídelně a nakonec pracovala v pivnici.

„Pak jsme zůstali doma a přišla starost. Myslela jsem si, že si stáří budu užívat, ale manžel onemocněl, a tak jsem ho musela opatrovat. Pak mně už pomáhala opatrovat moje holka. V roce 1997 zemřel, mně bylo pětasedmdesát roků, a o rok později mě začalo bolet koleno.“

Rodiče přivedla Vasilina Vorobčuková do Československa: „My jsme měli doma pěkný vystavený nový baráček, tak jsem si myslela, že už to vidí jako buržoazní. Tak jsem myslela, aby nebyli od Rusů nějak perzekvovaní.“

Tatínek pamětnice pracoval v Československu v továrně a maminka byla v domácnosti. Na Podkarpatské Rusi tak zůstala jenom sestra s manželem a s dětmi. Perzekvováni nebyli, ale i tak se dostali do područí Sovětského svazu a zakusili velkou bídu.  

Vasilina Vorobčuková se prý nikdy o povyšování nezajímala, a proto ani dnes nemá žádnou vysokou hodnost. V současnosti stále žije ve Stráži pod Ralskem.