Karel Vošalík

Tazatel: „Jaký jste měli výcvik?“ – „Žádný. Pořadový výcvik. Rozpoznat podporučíka od nadporučíka a zasalutovat. Měli jsme v Komárně výcvik tři neděle a čtvrtou neděli jsme už šli na stavby a pracovat do dolů. Šel jsem do Fulneku na Moravě. Tam se boural nádherný fulnecký klášter. Po roce 1945 jim to sebrali a vyhnali je. Tak se boural (a předělával – pozn. ed.) na kasárna. Odtud jsem šel do Dubnice nad Váhom, dělali jsme práce, co by nedělali normální lidi. Jestli to na nás spadne nebo ne, to jim bylo jedno, dělal se tam sedmikilometrový tunel.“

„Za velkou práci jsme mohli jít na vycházku, kde nám propůjčili mundúr na vycházku, jinak jsme byli furt střežení za hradbami. Ze začátku nás hlídala vnitřní stráž, která měla fialové nárameníky. Ty nás hlídali se samopalem a koukali na nás, jak dřeme a říkali: ‚My bychom vám rádi pomohli, abyste se tolik nenadřeli, ale my nesmíme na nic šáhnout. My musíme hlídat, abyste odsud neutekli.‘ Pak to zrušili. (…) Když nás to nasralo, tak jeden druhýmu jsme přerazili krumpáč a šli jsme si vyměnit krumpáč. Tam, kde byla výměna krumpáčů a lopat, tak to bylo hodně daleko, šli jsme hodinu tam a hodinu nazpátek. Dvě hodiny se člověk ulil z práce.“